Probouzení dvouplamenů

Mocná Agapé volá je zpět, oni reagují na její hlas a probouzejí se. Hledají cestu k sobě, k druhému a naplňují pouto, které je celá tisíciletí posvátně spojovalo. Nesou energii Nové země, rodí děti Nové země a vibračně pozvedají naší planetu. A jejich úkol? Jsou! Jen tím že se setkají, spojí, konají je jejich síla zažehnuta, velká síla, rovna přílivu. Zažehávají svůj plamen života, zapalují posvátnou jiskru života v sobě a září…

Nesou sebou a v sobě energii Slunce i Měsíce a jejich Střed je střed Země. V jejich a z jejich spojení vykvétají myrtové květy a svou vůní vábí i uklidňují duše v okolí. Netouží po záchraně světa, oni ji nesou v sobě. Neptají se co mají dělat, prostě to žijí. A slova jež vysloví léčí linie jejich předků i linie stejně energeticky laděných duší. Léčí svou přítomností a probouzí touhu jít a hledat svou druhou část, svůj plamen, jež pradávno byl od nás oddělen a my jsme slíbili, že jednou se opět setkáme a spojíme. A Bůh ví, jestli je to romantické, láskyplné, kouzelné? Je i není.

Hloubka tohoto spojení překračuje hranice našeho chápání a otevírá světy okolo jen tím, že se mu otevíráme. Mizí zamilovanost, mizí hranice našich běžných vztahů a vnímané pocity se vymykají naší slovní zásobě. Tak mnohdy místo slov a díků za tuto krásu jen mlčíme a cítíme slzy, které nám stékají po tváři a ani ty slzy vlastně nejsou fyzicky naše. Jsou to slzy naší duše, která ví a cítí, že tohle je pro ni, právě pro ni, to nejkrásnější a nejdůležitější co měla prožít. K čemu se měla vrátit, s čím splynout. Nenechá nás vykoupat v těchto kapičkách vděčnosti a my se v nocích probouzíme vděčností za tohle všechno, co smíme, nebo jsme směli prožít…

Netoužíme zachytit jeden druhého do svých sítí a pevně jej svázat. Vnímáme jen vlnu, která nás spojuje i odděluje a souzníme s ní. Ve chvílích společného střetnutí cítíme sebe, druhého a Zemi. Cítíme a slyšíme náš dech, náš společný dech, který se v některých chvílích sjednotí… a to je skutečné posvátné spojení… To je to, co tolik potřebuje naše Země, naše planeta. To je část jednoty, kterou můžeme zažít, prožít a vrátit k nám na Zemi…

A je to opravdu tak důležité? Není to jen představa? Rozdíl je v tom, že to žijete. Že vnímáte otevřeně, s důvěrou impulsy, které k vám přichází a prožíváte je. Zároveň vnímáte i ten přesah, tu sílu z vašeho spojení a s úctou ji přijímáte. Nehledáte, už vše máte. Otevíráte své srdce s takovou důvěrou jen proto, protože ten druhý jej má stejně tak otevřeno. Stejně tak cítí a vidí to, co přichází a přitom tomu nemusí rozumět. Jen ví, že takto je to v pořádku… Takto to má být…

A každý okamžik našich setkání, každá minuta našich prožitků je posvátná. Přináší lék pro tolik zraněných duší a nese naději pro ty, kdož hledají a touží zapálit ten plamen a žít jej. Tak, jak jej chceme žít my, od věky věků…

Zdroj: www.mandalysposelstvim.cz

FacebookTwitterGoogle+