PŘÍRODA SE PROBOUZÍ
„Každá země zná, co v ní je a z ní vyrůstá a každý člověk má vlastní poznání, řemeslo a znalost nějaké práce. Není pravda, že by poznání jedné země bylo povýšeno nad ostatní, je to pouze poznání jí samé. Jestliže se veškeré tyto znalosti posbírají, dojdeme k celkovému poznání, v němž každé město i dům nese přirozené znamení své činnosti i všech tvorů k němu patřícím, poněvadž jedno přísluší jednomu, dru hé zas onomu. Vše se využívá a zkouší podle účelu svého stvoření.

Je ovšem ještě něco většího, co se nedá poznat ani pochopit pouhým přírodním světlem, co je vyzdviženo nad něj; dá se však vypátrat světlem člověka, které je nad přírodní vyvýšeno. Je světlem, jímž člověk pátrá v nadpřirozených věcech, zkoumá je a učí se z nich. Ti, kteří hledají ve světle přírody, hovoří o přírodě. Ti, kteří hledají ve světle člověka, hovoří o tom, co je za přírodou, co je podstatou přírody. Člověk je víc, než pouhou přírodo u – je přírodou, duchem i andělem, spojuje a vyvíjí v sobě tyto tři roviny. Kráčí-li přírodou, slouží přírodě. Putuje-li v duchu, slouží duchu; přebývá-li jeho vědomí v andělu, potom slouží jako anděl. Světlo přírody lumen naturae je dáno tělu, světlo nadzemské lumen Dei  je vlastností a klenotem ducha a duše člověka. Člověk nemá být slepý a má věci zkoumat a vystupovat nad přírodu, má k tomu vybavení. Člověku je umožněno vyzkoumat a vypátrat podstatu i vlastnosti každého díla Božího stvoření.

Stvoření zde není proto, aby zůstalo člověku neodhalené, ani není určeno k jeho zahálce, nýbrž aby putoval po Božích stezkách, aby o zázraku Božího díla hovořil a referoval o něm.“ Tak a podobně psal Paracelsus téměř před pěti sty lety.

Země, Gája, je živou bytostí, ona nás hostí na svém povrchu, respektive ve svém třídimenzionálním stavu vědomí. Co jsou pro člověka kosti, to jsou pro Matku Zemi hory a horniny, co jsou pro člověka cévy a žíly, to jsou pro Zemi studánky, potůčky a řeky, lesy a porosty zadržují vodu, čistí vzduch apod. A teď nechť si každý promítne, jak člověk a lidská společnost Zemi bez rozumu a bez soucitu ničí a špičky této civilizace více a více devastují přírodní přirozen&ea cute; prostředí člověka, přírodu, Matku Zemi. A proč? Pro stále větší zisk jen malé hrstky lidí a pro stále větší ztrátu většiny obyvatel i jiných bytostí planety. Jak obludné, když se na to podíváme z jiného úhlu pohledu, než jaký je uměle neustále člověku vnucován masmédii všeho druhu. Každý sám u sebe měl by začít, uvědomit si všechny souvislosti, změnit své myšlení a konat už jen ve prospěch Země a její přírody a tím i ve prospěch evoluce lidí. Každý může změnit byť jen malý kout přírody kolem sebe v rajskou zahradu s přírodním koutkem pro bytosti živlů.

Naši nejvyšší ochranu zasluhuje naše stále krásná, i když těžkým zkouškám vystavená příroda. Je třeba mít neustále na paměti, že bez techniky se lidstvo obešlo a obejde, ale bez zdravé země, vzduchu a vody ne! Je třeba vědět, že o devastaci přírody usilují negativní síly působící přes určité lidi vědomě; lidi mající obdobné vnitřní vibrace zkázy, negace a ničení, podvědomě ale i vědomě ničí a škodí všemu a všem. Je to onen odvěký boj dobra a zla; vždy na Zemi byl, je a bude, dokud bude v myslích a srdcích lidí. Sebe je třeba měnit, ne vnější svět, ten je jen reakcí vnějšího na vnitřní.

Pro mudrce starověku byly základním prvkem v říši přírody živly. Skřítkové, rusalky, víly a ohniváci – dnešní člověk tyto bytosti zná už jen z pohádek a pověstí. Stále dominantnější lidský rozum je po celá staletí vytěsňoval do oblastí nereálna. Citliví lidé všech dob, žijící v harmonii s přírodou, byli a jsou však schopni je vnímat, stejně tak jako lidé duchovně probuzení a jasnovidní, jako proroci a avatarové. Mojžíš, jeden z proroků Země – vlny Rud&ea cute;ho moře podrobily se jeho vůli a vodstvo se rozestoupilo; přikázal Mojžíš upoutaným duchům kamene, oni porozuměli a byli činní podle jeho jím poznané vůle a voda vyprýštila ze skály.

 

Nastává čas, kdy tyto bytosti chtějí být člověkem vnímány jako reálné a brány vážně, neboť odpovídají za energetické procesy v přírodě a za pocitové vztahy v přírodních říších, včetně světa zvířat a lidí. Lidské vědomí v době přítomné evoluce představuje na Zemi rozhodující řídící sílu.

Duchovní věda učí, že člověk ve svém vývoji jako bytost individualizovaná, obdařená svobodnou vůlí, vystupuje od země přes vodu a vzduch k ohni a po té ke světlu, spěje od pevně vnímatelného k neviditelnému, od stavu hrubo hmotného přes stav jemně hmotný až do stavu étericky duchovního, čili nehmotného.

 

Nauky o živlech a jejich bytostech jsou prastaré, pronikly i do bájí, pověstí a pohádek, kde se pro současného člověka zachovaly. Je na člověku, aby ověřil vše svou zkušeností. Musí ale zapomenout, co slyšel ve školách nevědomců. Příroda je dílem božím, a sice velmi dokonalým. Skrývá mnohá tajemství, která jsou dnes stejně jako dříve známa jen zasvěcencům, aby jich lidé nemohli zneužít. Prostor mezi nebem a zemí má ušlechtilejší obyvatele, než jsou jen ptáci a hmyz, velké oceány jsou plny zcela jin&yacut e;ch obyvatel nežli jen ryb a hlubiny Země nejsou určeny jen krtkům, též ohnivý živel nebyl stvořen k prázdnotě. Čím více bude lidstvo směřovat k mravnosti a k lásce ke všemu stvořenému, tím více mu bude z těchto tajemství svěřeno, aby mohlo být využito ve službě lásky.

 

www.starezlatecasy.cz