PŘIJMĚTE SE
Jednou z nejobtížněji připustitelných skutečností je, že jsme stále stejní – jsme stejní, ať děláme cokoliv. „Zdokonalování“ neexistuje. Toto poznání otřese celým egem, protože ego žije prostřednictvím zdokonalování, prostřednicím představy o zlepšování, prostřednictvím vidiny, že jednoho dne někam dojdeme. Možná ne dnes, avšak zítra nebo pozítří. Jakmile si uvědomíte, že nic takového jako zdokonalování na světě neexistuje, že život je jen oslava a s podnikáním nemá nic společného, celý trip vašeho ega se zastaví a najednou budete přivedeni zpět k přítomnému okamžiku.

Ve chvíli, kdy se přijmete, se stanete otevřenými, zranitelnými a přístupnými. Jakmile se přijmete, nepotřebujete žádnou budoucnost, protože nemusíte nic zdokonalovat. Vše je v pořádku, vše je v pořádku takové, jaké to je. Dík tomuto prožitku dostane život jinou barvu, rozezní se nová hudba.

Sebepřijímání je počátkem přijímání všeho. Pokud se odmítáte, odmítáte v podstatě celý vesmír. Odmítáte-li se odmítáte existenci. Jestliže se přijímáte, přijali jste existenci a neexistuje nic jiného, co byste mohli dělat, než se radovat a oslavovat. Nezbývá vám žádný důvod k nespokojenosti, žádná zloba. Cítíte vděk. Život je dobrý a stejně tak je dobrá i smrt, dobrá je radost i smutek, dobré je být s tím, koho milujete, i být sami. Dobré je vše, co se stane, poněvadž to vychází z celku.

Po celá staletí jste byli podmiňováni k tomu, abyste se nepřijímali. Všechny světové kultury jsou závislé na jediné věci: na tom, abyste se zdokonalovali. Všechny kultury ve vás vyvolávají úzkost.

Úzkost je stav napětí mezi tím, kdo jste, a kým byste měli být. Existuje-li v životě nějaké „měli byste“, budete zákonitě prožívat úzkost.

Jak se můžete uvolnit, jestliže existuje nějaký ideál, kterého musíte dosáhnout? Jak byste se mohli cítit jako doma? Bude nemožné cokoli prožívat totálně, poněvadž mysl bude dychtit po budoucnosti. A tato budoucnost nikdy nenastane – nemůže nastat. Je to nemožné kvůli samé podstatě vaší touhy. Jakmile budoucnost nastane, začnete si představovat něco jiného, začnete toužit po něčem jiném. Vždy si můžete představit, že by se věci mohly mít lépe. A vždy můžete zakoušet úzkost, napětí, obavy – lidstvo takto žije po celá staletí.

Jen vzácně, jednou za čas, z této pasti člověk unikne. Ten člověk se jmenuje Buddha, Kristus. Probuzený člověk je ten, kdo vyklouzl z pasti společnosti, kdo nahlédl, že toto je prostě absurdní.

Nemůžete se zdokonalit. Neříkám, že ke zdokonalení nedochází – zapamatujte si však, že vy se zdokonalit nemůžete. Přestanete-li se zdokonalovat, život zdokonalí vás. V tomto uvolnění, v tomto přijetí vás život začne laskat, začne vámi protékat.A jestliže si nestěžujete, nechováte-li v sobě zášť a nevoli, rozkvétáte, rozvíjíte se jako květina.

Rád bych vám tedy řekl toto: přijměte se takoví, jací jste. Je to ta nejobtížnější věc na světě, protože odporuje celé vaší výchově, vašemu vzdělání, vaší kultuře. Od samého počátku jste slyšeli, jací byste měli být. Nikdo vám nikdy neřekl, že jste dokonalí takoví, jací jste. Všichni vám do mysli vkládali programy. byli jste naprogramováni svými rodiči, kněžími, politiky i učiteli – byli jste naprogramováni k jedinému: abyste se neustále zdokonalovali. Ať se nacházíte kdekoliv, žeňte se za něčím jiným. Nikdy neodpočívejte. Dřete se až do smrti.

Mé učení je prosté: neodkládejte život, nečekejte na zítřek. Zítřek nikdy nenastane. Žijte dnes.

Ježíš říká svým žákům: „Všimněte si lilií, jak rostou. nelopotí se, nepředou ani netkají, a přesto ani Šalamoun v celé své nádheře nebyl tak nádherný jako jediná z nich.“

V čem spočívá krása té ubohé květiny? V jejím naprostém přijetí. Květina nemá ve svém bytí žádný program, aby se zlepšovala. Je tady a teď – tančí ve větru, koupe se ve slunečních paprscích, rozmlouvá s mraky, usíná v poledním teple, koketuje s motýly…raduje se, je, miluje, je milována.

Budete-li otevření, začne do vás celá existence vlévat svou energii. Stromy budou zelenější, než vám připadají nyní, léto bude slunnější, než je zakoušíte v současnosti. Vše se stane pestrým, vše se stane barevným. Pokud jste uzavření, všechno je jednotvárné, nudné a šedivé.

Přijměte se – to je modlitba. Přijměte se – to je vděk. Uvolněte se do svého bytí – takové vás Bůh chtěl. Nepřál si, abyste byli v sebemenším detailu, poněvadž jinak by vás stvořil někým jiným., Stvořil vás a nikoho jiného. jestliže se snažíte zdokonalit, je to v podstatě totéž, jako byste se snažili zdokonalit Boha, což je naprostá hloupost. Budete-li se o to snažit, budete šílenější a šílenější. Nikam se nedostanete, jen promeškáte obrovskou příležitost.

Nechť se přijetí stane vaší barvou. nechť se přijetí, naprosté přijeté stane vaším typickým znakem. S překvapením zjistíte, že život je neustále připraven, aby vás zahrnul svými dary. Život není lakomý, existence vždy dává v hojnosti. My však nedokážeme její dary přijímat, poněvadž nemáme pocit, že bychom toho byli hodni.

To je důvod, proč lidé lpí na utrpení – soužení vyhovuje jejich naprogramování. Lidé se ustavičně tisíci způsoby trestají. Proč? Protože to zapadá do jejich programu. Jestliže nejste takoví, jací byste měli být, musíte se ztrestat, musíte si vytvořit utrpení. To je důvod, proč se lidé cítí dobře jsou-li nešťastni.

Dovolte mi říct: lidé se cítí spokojeně, pokud prožívají utrpení, a prožívají-li štěstí, začnou být velmi znepokojeni. To je můj závěr, který vychází z pozorování tisíců a tisíců lidí: jestliže se cítí bídně, vše je, jak má být. Přijímají to – je to v souladu s podmíněním jejich mysli. jsou si vědomi, jak jsou odporní, uvědomují si, jakými jsou hříšníky.

Bylo vám řečeno, že jste se narodili v hříchu. Taková pitomost! Takový nesmysl. Člověk se nerodí v hříchu, rodí se v nevinnosti. Žádný prvotní hřích neexistuje, existuje pouze prvotní nevinnost. Všechny děti se rodí v nevinnosti. To my v dětech probouzíme pocit viny – začneme říkat: „Takto by to být nemělo. Měl bys být takový.“ Dítě je přirozené a nevinné. A my je za to, že je přirozené a nevinné, trestáme, a odměňujeme za to, že je strojené a vychytralé. Odměňujeme je za to, že je falešné – všechny naše odměny jsou pro falešné lidi. Je-li někdo čistý, nevinný, nijak ho neodměníme. nechováme k němu žádnou úctu, nemáme k němu žádný respekt. nevinný člověk je odsuzován. nevinný je pokládán za hloupého, vychytralý za inteligentního. Falešný člověk je přijímán – falešný člověk zapadá do společnosti.

Celý váš život potom ale není nic jiného než úsilí, jak se více a více trestat. Vše, co uděláte, je špatně, a musíte se tedy potrestat za každou radost. Dokonce i když radost nastane – navzdory vám, bez ohledu na vás, nastane-li radost navzdory vám, když do vás Bůh prostě narazí a vy se mu nedokážete vyhnout – začnete se okamžitě trestat. Něco se stalo špatně – jak by se něco takového mohlo stát tak hroznému člověku, jako jste vy?

Tuto myšlenku v sobě tajně chovají všichni lidé:“Já nic nemám.“ Co nemáte? Nikdo vám neřekl, že se ve vás nacházejí všechny krásy všech květin – člověk je totiž nejúžasnější květina na zemi, nejvyvinutější bytost. Žádný pták nedokáže zazpívat píseň, jakou dokážete zazpívat vy – ptačí píseň je jen rámus. Ovšem i přesto jsou stále krásné, neboť vycházejí z nevinnosti. Dokážete zpívat písně, které jsou mnohem dokonalejší, mnohem významnější, mnohem hlubší. Přesto se ptáte: „Co mám já?“

Stromy jsou zelené, nádherné, hvězdy velkolepé a i řeky jsou úžasné. Spatřili jste však někdy něco krásnějšího než lidskou tvář? Narazili jste někdy na něco nádhernějšího, než jsou lidské oči? Na celé zemi neexistuje nic jemnějšího než lidské oči – nemůže s nimi soutěžit žádná růže, nemůže jim konkurovat žádný lotos. taková hloubka! Vy však chcete vědět. „Co mohu v lásce nabídnout já?“ Museli jste se v životě hodně odsuzovat, museli jste se ponižovat a zatěžovat vinou.

Jestliže vás někdo miluje, vlastně vás to poněkud udivuje. „Cože – ? Někdo miluje?“ Pomyslíte si:“Miluje mě proto, že mě nezná. jestliže mě pozná, pokud mě prohlédne, nebude mě milovat nikdy.“ A tak se milenci  začnou schovávat jeden před druhým. Udržují mnoho věcí v tajnosti, neodhalují svá tajemství, neboť mají strach, že jakmile svá srdce otevřou, láska se zákonitě rozplyne. Jak by si mohli představit, že je miluje někdo jiný, nedokážou-li milovat sami sebe?

Láska začíná sebeláskou. Nebuďte sobečtí, ale buďte sebou naplněni. To jsou dvě odlišné věci. nebuďte jako narcis, nebuďte sebou posedlí. přirozená sebeláska je však nezbytná, to je základ. Milovat někoho jiného můžete jen na tomto základě.

Přijměte se, milujte se, jste Boží dílo. Máte na sobě Boží podpis, jste mimořádní, jedineční. Nikdy neexistoval nikdo jako vy a nikdy nikdo takový existovat nebude – jste prostě jedineční a nesrovnatelní. Přijměte tuto skutečnost, milujte ji a oslavujte – a v této oslavě začnete nahlížet jedinečnost druhých, neporovnatelnou krásu ostatních lidí. Láska je možná jen tehdy, přijímáte-li hluboce sami sebe, ostatní bytosti i svět. přijetí vytváří podmínky, v nichž může láska růst, v níž může láska rozkvétat.

Osho, Důvěrnost

Zdroj: http://www.novoucestou.cz/

 

FacebookTwitterGoogle+