Povolaní a vyvolení
Poznání formulovaná do slov jsou krásná věc. Velice dobře se čtou, protože je z nich cítit Pravda, po níž v největší hloubce touží naprosto každý (i v případě, že se tomu navenek brání a popírá to, je to tak, protože jinak to být ani nemůže). Vyvolávají v nás euforii nadšení – ano, to je přesně to, co chci ve svém životě mít, co chci dosáhnout, realizovat.

Takže dochází k prvnímu rozhodnutí: jdu do toho.

Velmi brzy ovšem přijde první test, který vyzkouší sílu našeho rozhodnutí. A tady se láme chleba… Mnoho povolaných, málo vyvolených – říká staré rčení a přesně vystihuje právě tento moment. Jestliže už se totiž někdo „dostal“ k odhodlání číst texty lidí, kteří se stali Mistry Života, a dokonce ho to i oslovuje, je povolaný na Cestu.

Kdo „rozhoduje“, zda bude i vyvoleným? Lidé si myslí, že Bůh. Ano. Správně. Kdo taky jiný, že jo… Jenže už jen právě ten pravý vyvolený pochopí, kde se ten Bůh skrývá a CO to vlastně v praxi znamená – „být vyvoleným“.

Už od samého začátku, kdy jsem začala být přitahována k duchovním knihám, se ve mně ukládají myšlenky, které ve mně hned tenkrát zanechaly hluboký dojem. Jednou takovou je pokyn na Cestu od našeho předního mystika, mého milovaného pana Tomáše, který ji také získal od svého učitele Paula Bruntona, když mluvil o tzv. „ultrakrátké cestě k duchovnímu osvícení“. (Kdo by měl zájem o podrobnější informace, viz kniha Eduard Tomáš, Jóga pozornosti, Avatar, r. 2000, kapitola „Dr. Paul Brunton“, str. 79)

 

Dovolím si teď popsat svou vlastní zkušenost s „pohybem“ po „ultrakrátké cestě“.

Ze všeho nejdřív musím říct, že prakticky až do dneška jsem nebyla schopná si v hlavě srovnat do konkrétního myšlenkového proudu, JAK k celému pokynu přistoupit, jak ho vlastně ve skutečnosti a každodenním životě žít, praktikovat. Takže celá ta léta (momentálně 20. rok) jsem „jela“ čistě dle cítění svého vnitřního vedení. Rozum byl stranou, protože prostě na tohle neměl…

Dnes bych řekla, že nejenom že neměl, ale hlavně zoufale až šíleně nechtěl! Protože vše se dotýkalo až příliš těsně nejsilnějších emocí. Nebo ještě lépe a pravdivěji řečeno: rozum to „chápal“ velmi dobře! Mohla bych o tom přednášet na veřejném fóru s naprostým přesvědčením o „své – obecné“ Pravdě, ostatně takových je nás víc… Ale lhala bych! Protože by zněla jenom slova. Takto mluví jen náboženští fanatici, kteří mají plnou hubu vznešených myšlenek, kterým ale vlastně vůbec nerozumí, ba co hůř, vykládají si je pouze tak, jak jim samým to pasuje do krámu. Stačí se podívat na nejrůznější sekty, bohužel i institucionalizovaná náboženství, či v současnosti „hot“ téma: Islámský stát.

Po letech vlastní praxe však už vím, jak to celé zapadá do sebe a proč je nakonec zatím málo „vyvolených“ skrz naskrz sama sebe.

Vrátím se k pojmu „vyvolený“ a pokusu nastínit, kdo „jím“ je, jak se to jeví z mého úhlu pohledu. Jak už jsem řekla: náboženství tvrdí, že takového jedince může zvolit jedině Bůh. A myslí tím instituci, která je mimo náš dosah. Maximálně ještě tak nejvyšší představitelé církve, či vládnoucího náboženství jej mohou stanovit, protože se pasovali do role „oficiálních zástupců jediného Boha tady na Zemi“.

 

Z tohoto pojetí se mnoha lidem doslova zvedá žaludek… Mně taky.

A přesto JE to všechno pravda! Přesto i já tvrdím, že jedině Bůh určuje, KDO je vyvoleným. Jak je to možné? Protože souzním s vibrací slov a Pravdy v nich, která byla ve mně oslovena skutečnými Mistry: Bůh – Já. Neexistuje žádný vnější personifikovaný Bůh, jak nám ho podstrkují někteří a jak tomu mnoho lidí urputně věří.

Nástrah Cesty je však „neúrekom“… Zdolat je může opravdu jenom vyvolený. A tím už vlastně sám sobě ukazuje, zda je, či není tím, za koho se pokládá (chce-li se vidět jako vyvolený). Protože „být součástí Boha“ je nejenom obrovský potenciál, ale taky stejně velká odpovědnost za vše, co jako takoví jsme.

Tudíž v první řadě je třeba přijmout celou a úplnou odpovědnost za VŠECHNO, co se mi děje.

A kdyby jenom to… Je rozdíl, jak už kdysi řekl klasik českého manželského poradenství MUDr. Plzák, jestli danou věc přijímám rád, nebo nerad rád. Protože když dělám něco „nerada ráda“, tak to vlastně od samého začátku neguji, protože svému konání dávám akorát tak pěknou nálepku zvenku, abych si sama pro sebe nepřipadala zmermomocněně nebo přinejmenším rezignovaně (psycholog by řekl: popírám skutečnost v zájmu vlastního přežití a zachování alespoň zdání sebeúcty).

Pomalu, ale jistě se propracovávám k nejnáročnějšímu momentu ultrakrátké cesty. Kdo tedy sám v sobě poznal „vyvoleného“ pro cestu k osvícení, je postaven před obrovskou řadu prekérních situací, v nichž se bude muset rozhodnout doslova „zabíjet“ řadu přesvědčení, kterými až doposud řídil celý svůj život. (Nerada používám slovo zabíjet, preferuji transformovat, ale tady je to takový nátřesk, taková síla, že někdy se celý proces skutečně podobá sebemučení, protože musíte přijmout něco FAKT „příšerného“ – aby se to poté mohlo vypařit jak pára nad hrncem. Jenže v dané chvíli je to neskonale těžké…)

A kdyby jenom těch, o nichž ví. Ví o malinkém zlomečku; naprostá většina těch nejzákeřnějších je pečlivě schovaná v nevědomí, ovšem jakožto „šedá eminence“ drží celý náš život doslova pod krkem.

 

Jak už začíná být jasné, rozhodnout se o tom, že právě já jsem vyvoleným (mluvím v mužském rodě, protože se považuji v první řadě za člověka, až teprve pak za ženu), má zásadní samotřídící schopnost. Jde doslova a do písmene o proces přirozené selekce… Protože jedině ten, kdo projde, pak může definitivně žít svůj život jako vyvolený – sám v sobě a pro sebe! Ani o tom nemusí nikdo druhý vědět. Protože si sám ze svého rozhodnutí vybral nejtěžší úkol ze všech a pokud ho i splnil, dokázal dosáhnout plného uvědomění si toho, KDO opravdu je v rámci Kosmu, kde je jeho místo v Celku, o CO jde tady na Zemi, a dospěl k vlastnímu klidu a rovnováze v každé situaci. Žádné jiné měřítko není. Žádná efektní paranormální schopnost nikoho osvíceným nedělá. Velmi často, pokud se objeví, může být právě jenom lákavým odvedením pozornosti od Podstaty; a už „moucha“ sedla na lep…

CO je tedy tím skutečným třídícím etalonem, jímž musí projít každý adept na pozici „vyvoleného“? Řeknu to teď už velmi stručně, protože Podstatou Skutečnosti je absolutní jednoduchost: Přijetí; lépe řečeno – v nejvyšší fázi přijetí nepřijatelného. Jestli totiž už někdo prošel přijetím mnoha záležitostí, které byl jakž takž schopen skousnout (myslím tím i přijetí nutnosti něco opustit, vzdát se něčeho), zcela určitě se nevyhne ani zkouškám nejvyšším, v nichž bude muset prokázat nejhlubší oddhodlání a oddanost v naprosto každém směru.

 

Tady mi byl velkou oporou například právě Viktor Frankl (viz rubrika „Zajímavé knihy“ zde). Naprosto přesně vystihl i moje pocity, když mluvil o obdivu a úctě k velikosti člověka, který se tváří tvář diagnóze smrtelné nemoci rozhodl jít vstříc nevyhnutelnému otevřeně, s plným přijetím a smířením – a tím pádem klidem. Kdo by nechtěl dosáhnout takové velikosti! Ovšem psal také o okamžitém ústupu nás většiny od této touhy při prvním střetu s něčím i daleko méně fatálním…

A co teprve když uvedl příběh ženy – spoluvězenkyně v Osvětimi, která – dle svých vlastních slov – jedině díky tomu, že byla osudem vytržena z blahobytu vysoce postavené židovské rodiny a vržena do hrůz koncentráku, měla možnost prohlédnout až na dno sama sebe, toho, co nazýváme „svým“ životem, samotné Podstaty. Děkovala za tuto příležitost a umírala ve vděčnosti za poznání, smířená se vším, co JE. Tomu teprve říkám přijetí nepřijatelného!!!

Jistě, v dnešních našich podmínkách nemusíme zažívat tak markantní, na první pohled děsivé záležitosti, abychom mohli dosáhnout osvícení. Ale kdo by si myslel, že to máme o to jednodušší, mýlí se. Každý jsme vystaveni v nejvyšší fázi opravdu tomu, co nás děsí nejvíc. Tomu, co prostě odmítáme ze všeho nejvíc strpět, přijmout a – kristepane!!! – dokonce být za to rád a vděčný… To se prostě lidské psychice absolutně příčí!!!

Ano, psychice určitě. Ne tak srdci… Psychika je stále jen součástí ega. Srdce – duše – Vědomí, to je jiná káva, to je jiná síla… Ego se brání. Ego nás raději uvidí mrtvé, než svobodné. Vědomí, které JE částí samotného Boha a „ví“ tedy moc dobře, že všechno je jenom „hra“ energií, se nebojí. „Jeho – naše – srdce“ je tak velké, že unese úplně všechno bez výjimky.

Takže když si zase vzpomenu na Paula Bruntona a jeho ultrakrátkou cestu s metodickým pokynem k ní: buďte Bohem, žijte Bohem – v přítomném okamžiku a s absolutním přijetím všeho, co ním protéká, protože máte stejný potenciál lásky (rozuměj přijetí) jako on (moje parafráze na podstatu jeho rady v souvislosti s pojmem ultrakrátká duchovní cesta; protože jinak uvedenou pravdu hlásají naprosto všichni, kdo jí prošli, aniž by jí dali toto jméno), už vím na vlastní kůži, jak to celé chutná i v prožitku. Ve spojení všeho, co jsem zde právě popsala.

V každém z nás se nalézá nějaký konkrétní „koncentrák“ , v němž už žijeme, který si ale odmítáme i jenom připustit, protože by hrozilo, že při současném stavu vnitřní síly (nebo spíš slabosti) to prostě neuneseme… A kdyby jenom jeden…

 

Takže už je jasné, proč je status vyvoleného tak málo žádaný? Respektive – on je žádaný ze všeho nejvíc!!! – všichni by ho chtěli, protože skýtá tolik lákavých možností!!!, navíc – všichni se považujeme v skrytu duše za povolané, plným právem, protože JSME! Jenom ta praxe už je diskutabilní a ne každý je ochoten ji podstoupit – a naprosto se odevzdat… Ale o tom, zda jej dokážeme dotáhnout až do pomyslného cíle, rozhodujeme už jenom my sami tím, jak se dokážeme VCÍTIT do Boha a jeho lásky ke všemu, co je, a jak tuto lásku dokážeme realizovat v rámci našich konkrétních životních podmínek. Vteřinu za vteřinou, denodenně, až do fyzické smrti. Jinak řečeno – jak dokážeme realizovat svůj návrat „domů“, sama k Sobě, do náruče své Podstaty, Prvotního Boha, jak dokážeme BÝT Bohem v sobě.

Jarmila Faltýnková

http://www.sofie-dawa.cz/

 

Zdroj všech uvedených obrázků: pixabay.com pixabay.com