POTLAČENÍ ZMĚNY, NEBO VĚDOMÉ ROZHODNUTÍ?
V larvě vážky tikají neúprosně evoluční hodiny. Plave si pod vodou, loví, … a jednoho dne udělá něco, co jí vůbec není vlastní, něco šíleného. Vyleze nad hladinu vody a narostou jí křídla. Vážky se nekuklí, proměna probíhá svlékáním.
Myslet si, že člověk má svou proměnu ve svých rukách, je bláhové. Květy se otevírají v jejich čas. Mláďata prorazí skořápku vajíčka, když jsou připravená atd. Když jsem při svém zimním pobytu na Gomeře onemocněla tak, že jsem myslela, že pojedu předčasně domů (nutno říci, že já jsem podvědomě chtěla jet domů, moje vlastní pohodlnost se mě snažila přemoci), jeden námořník mi řekl: „Když začínající mořeplavec pluje přes oceán a dostane mořskou nemoc, protože jeho myšlenky s ním nejsou v souladu, hrozí mu, že kdesi mezi světadíly umře na dehydrataci. A pak je to jednoduchá volba – změň se, nebo umřeš!“ Lev ve mně zařval a ve svém znovuzrození jsem do dvou dnů byla fit, rozhodla jsem se tuto svou pohodlnost vědomě změnit. Stejně tak vážka, kdyby zůstala pod vodou, protože jí to do té doby bylo přirozené, utopila by se. Vážka se i nadále živí dravě, ale když ji pozorujete v jejím letu – pochopíte, že je strážkyní prostoru. Jednou na Tenerife jsem se chtěla vykoupat v malém horském jezírku, ale když jsem se začala svlékat, objevila se tam vážka a kroužila kolem mě. Sedla jsem si na kámen a chvíli jí pozorovala. Ucítila jsem, že do té tůňky mi není dáno vstoupit, opláchla jsem se z kamene na jejím okraji a cítila jsem soulad s tím místem, který jsem mohla díky vážce a jejímu telepatickému varování uctít respektem. Možná i díky tomu pak na mě hory dohlížely při mé pozdější nerozvážnosti (se kterou se svěřím v Zápiscích zpod mangovníku:).
Vážka tedy dostala křídla a lehkost bytí, ale přijala na sebe velký úkol strážkyně. A tak je to i s lidmi. Ale pravdou je, že lidé mnohdy odkládají změnu, kterou jim život naznačuje, do nejzazšího možného termínu – až když se symbolicky začnou topit ve vlastních emocích, pak teprve jsou ochotni přistoupit k proměně ve svou vyšší formu.
Velmi často špatně snášíme, když po nás chce změnu někdo druhý. To proto, že dlouhou dobu po nás lidé chtěli (a někteří stále ještě chtějí) změnu z vlastních sobeckých zájmů. A my jsme se měnili, protože jsme více věřili jim, než svému cítění. Dnes ale svět, minimálně ten můj, funguje už hodně jinak. Když se člověk dobře dívá do sebe, vždy pozná, že přišel čas se změnit, ale většinou čekáme až na vnější impulzy (které přicházejí, až když nejsme schopni naslouchat jemným náznakům svého nitra). Neuvědomujeme si, že požadavek může být nějaký náš vnitřní neslyšený hlas, který jsme potlačili a který má své důvody (strachy, nároky, ale i intuitivní vedení), proč nás potřebuje změnit. Je potřeba pracovat s tímto hlasem v sobě – rozpoznat jeho motivace, vést dialog s touto částí v nás a zjistit, zda je požadavek na změnu opodstatněný či si jen potřebujeme zpracovat nějaký strach.
Zpočátku sebepoznávání a sebepřijímání je velmi těžké rozlišit, kdy je takový vnější požadavek v souladu s naším nitrem a kdy naopak máme prásknout do stolu a druhému dát najevo jasné hranice – Co ti je do toho? A když je nadále překračuje, dát mu sbohem. Častokrát jsem psala, že druhý člověk není povinen se změnit, když ho požádáme, že nám jeho chování nevyhovuje. Je to jeho volba, jak s tou informací naloží. Pokud změna není v souladu s jeho nitrem, pak bychom po něm požadovali v podstatě, aby krájel do vlastního živého masa (resp. aby jako larva vylezl na vzduch a udusil se). A funguje to i naopak – je naší volbou neukrajovat sebe, když nás někdo tlačí do změny – anebo se té změně otevřít a uvítat jí, když objevíme, že je s námi v souladu, že je to další dílek do naší vnitřní integrace.
Velmi často nám na lidech vadí to, co jsme byli my sami a na základě čeho musely přijít lekce, abychom se změnili – domníváme se, že kdybychom tehdy věděli, co víme dnes, ušetřili bychom si ony rány života – jenže! dnes bychom nevěděli to, co víme, právě bez těch zásahů. Naše volba je – nechat si druhého člověka v životě, pokud uznáme, že si máme co předat, nebo si uvědomit jeho poselství pro nás (integrovat svou minulost) a vazby rozvázat, když nám takový kontakt energii vysává, namísto aby byl oboustranně posilující a tvůrčí. Nemusíme si nic nalhávat, zpočátku v tom může být určitý odpor, který nám vyjevuje znechucení ze svého tehdejšího nevědomí, ale ten se dá postupně zpracovávat – je-li k tomu člověk ochotný a rozhodnutý – současně tak pochopíme tu část sebe sama, která nám toho člověka přivedla do života, … a pak už jen cítíte, jak ta den za dnem (nebo třeba měsíc za měsícem – podle náročnosti) vazba mizí, rozpouští se, začne Vám být jedno, jakou cestou se vydává druhý člověk a co si o Vás myslí… a pak, až je hotovo, mu přejete to nejlepší a v srdci je smíření.
Stejné právo jako máme my vůči druhým lidem, mají i oni vůči nám. Mnoho lidí nás nechalo za sebou a měli na to právo. Měli na to právo. Ještě to jednou zopakuju – měli na to právo, byla to jejich svobodná volba v souladu s jejich nitrem. A věřím, že to mnohdy nebyla volba jednoduchá. Musela jsem se smát, když jsem toto pochopila – abych to pochopila, musela jsem nedávno někomu říct – už se s tebou nechci kamarádit. To byla pro mě těžká zkouška. Lidé, kteří těžce prožívají odmítnutí, mají problém odmítnout druhé (mluvím o sobě, kdyby to nebylo jasné). Já se v tomto životě učím nevyužívat berliček, abych se během rozhodování vzdávala svobodné volby, učím se věřit své intuici a podle toho tvořit svůj život.
Takže když nám život skrze vnější události naznačuje, že nitro si žádá změnu. Je důležité si být vědom toho, že pokud se rozhodneme pro změnu – neměníme se pro nikoho druhého, ale sami pro sebe. Měníme se, protože chceme, protože víme, že nám to prospěje a že je to v souladu s evoluční vlnou toho, kam směřuje náš svět a my v něm. Jsme si vědomi toho, že druhý člověk nebo nějaká situace byly jen poslem našeho vnitřního království a božské jiskry. Život nám v tomto dává dokonalá vodítka a ukazatele naší osobní cesty. Buďme vůči nim bdělí.

 


Autor článku: Jana Mráčková, An

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

 

FacebookTwitterGoogle+