POSELSTVÍ Z VESMÍRU

Ahoj všichni kosmičtí přátelé, mám se s Vámi se všemi podělit o poselství z Vesmíru, co „chodí“ mi, volba je na každém z nás, zda uslyší jeho poselství skryté ve verších, to co je ale až za slovy, to nesdělitelné, to obtížně vyslovitelné, to co může vnímat jen naše srdce, naše duše.

 

Když strach Tě ovládá,

nejsi bytost svobodná,

pak jsi matrixu otrokem

a přestáváš být svobodným člověkem.

Tvá duše, Tvé srdce Ti vždy sdělí,

co je právě pro Tebe nejlepší v danou chvíli.

Ty sám se máš vnitřně rozhodnout,

jestli hlas strachu své ego, či hlas Lásky, své srdce, svou duši poslechnout,

pak vždy správné rozhodnutí uděláš,

když na mínění druhých, na mínění světa nedáš,

když na svou duši, na Božskou Lásku, Moudrost se naladíš,

pak vždy správné rozhodnutí učiníš a svůj život i celý svět v zázrak proměníš.

Neexistuje jen jedna jediná pravda pro všechny,

jsou jen lidské volby z nekonečné řady možností,

jenže lidské bytosti toto vůbec netuší,

když věří jen tomu, že jsou omezenými lidskými bytostmi,

a že osud příliš tvrdě zkouší je,

a že vše nehezké, co na jejich cestě životem potká je,

je vůči nim velice nespravedlivé,

či zase že vše v jejich životě je pouhou náhodou,

a oni za nic z toho co potká je přece nemohou,

a v druhých bytostech vidí toho všeho viníky

a sebe jen jako pouhé jejich oběti,

jiní zase nevěří ve svou vlastní moc,

a proto chodí za druhými a prosí je o pomoc,

neb nevědí, že jen oni sami spasit mohou se,

když jejich srdce Božské Lásce a Pravdě se otevře

a oni znovu sami sebe v plné moci a kráse spatří se,

že vlastně jsou mocné Božské bytosti,

co nikoho a nic nepotřebují ke svému štěstí, ke své radosti

a že s druhými lidmi hrají pozemské divadlo,

když lidské tělo jako kostým si na sebe obléknou,

a role si vyberou a pak zapomenou, kým doopravdy jsou,

že oni sami spolutvůrci všeho ve svém životě pozemském jsou,

a že co sami vyšlou do světa – to zase jednou k nim vrátí se,

neb tak to Je v Kosmické Jednotě.

Z úrovně svého poznání sebe, ostatní i svět vidíš,

buďto všechno chápeš nebo druhé za vše viníš,

buďto jsi matrixu otrokem,

nebo se cítíš být svobodným člověkem,

buďto lásku v sobě máš

anebo ji postrádáš

a pak ji marně u druhých hledáš,

dokud nakonec ji v sobě nenajdeš

a k poznání toho, kým doopravdy jsi, neprozřeš,

že jsi Věčným Zářivým Vědomím,

nikoliv jen člověkem smrtelným.

Když pochopíš to, co máš,

na vyšší úroveň vědomí se dostáváš

a pak sebe, druhé i svět v jiném světle spatříš

a se všemi i s celým Vesmírem se v Jedno sjednotíš.

Krajina duše Tvé,

jaká vlastně je,

je světlem zalitá,

či ji vládne temnota?

Slyšíš hlasy andělské či božské nebo hlas démona či satana,

co přes tvůj strach a tvou nevědomost Tebe a Tvůj život ovládá?

Je na Tobě, jak dlouho se takto necháš ovládat,

či zda už se rozhodneš ho přestat poslouchat

a na své vlastní Božství se naladíš,

pak Pravdu o sobě, o druhých a o světě uslyšíš.

Je to jen na Tobě,

jak se Tvá bytost rozhodne,

neb svobodnou volbu máš,

hlasům koho Ty nasloucháš

a čemu se rozhodneš uvěřit,

takový pak budeš život žít,

buď budeš svobodným člověkem

nebo matrixu, svého strachu, svého ega, otrokem.

Když do „pozemského zrcadla“

v očích druhého člověka

pohlédne tvář anděla,

zase jen anděla uvidí,

pokud ale člověk ve své víře, vědomí a lásce poklesne,

do nižších sfér pozemských se propadne,

pak dívajíc se, místo anděla,

spatří obraz démona

a hned lekne se

a jeho obraz v sobě spatřit odmítne,

proto jej do druhého člověka „promítne“

a jeho se strachem a nenávistí odmítne,

netušíc, že tak sama sebe odmítá,

jeho duše neláskou k druhým, k sobě „ne-mocná“

a „vidět“, „slyšet“ nechce a svou odpovědnost za sebe, za svůj život stále odmítá,

protože na sebe sama, tím kým doopravdy je, v dualitě zapomněla

a pouze s tělem svým a svým egem se ztotožnila,

v druhém pak nevidí sama sebe,

pouze jen někoho cizího, svého nepřítele

a s hněvem ze všeho zlého ve svém životě jej obviní

a pak na něj s agresí svého ega zaútočí,

v nevědomosti se domnívá,

že když ho porazí, bude zase šťastná a úspěšná,

že bude žít bez obav a beze strachu

a v tom hledá svou pozemskou jistotu,

že druhé násilím změní podle představ svých

a že jedině ona pravdu má a druhé spasí a zachrání,

a tak dlouho žije v různých pozemských iluzích,

dokud touha duše vzbudit se z nich není nad ego silnější,

a pak teprve spatří, co Pravda je

a co jen pozemská iluze,

že v dualitě lidské ego může se stát i démonem,

když člověk ve svém životě řídí se jen pozemským rozumem

a cestu do svého srdce nezná a ani nehledá,

tam našel by Lásku a znovu spatřil tvář anděla

a poznal by jak je jeho pravá bytost krásná a mocná,

a pokud se s ní zcela ztotožní,

v pozemském světě bude potkávat jen samé anděly,

protože existuje jen Božská Jednota,

na kterou naše duše zde na Zemi dočista „zapomněla“.

Neboj se mé dítě,

vždy jsem s Tebou,

vždy ochráním Tě,

vždy Tě s Láskou obejmu,

vždy Ti dávám plnou svobodu,

vybrat si z nekonečné řady možností

a jít různými cestami k Lásce, ke Štěstí.

Duše Tvá je Láska do Světla oděná,

Duše Tvá je součást Absolutna,

Absolutnem stvořená,

Božskou Láskou hýčkaná,

co se po dlouhé cestě vrací do svého domova,

aby opět v Jedno s Absolutnem splynula

a s ním s Radostí a s Láskou spolutvořila.

Lída Konvalinka