Pokora – tajemství pravé moudrosti

Nádherná modlitba sv. Františka z Assisi začíná slovy: „Bože, učiň mne nástrojem Tvé vůle. Tam, kde je nenávist, dej mi přinést lásku.“ A končí znovu stejnou prosbou: „Pomoz mi, Bože, učiň mne nástrojem Tvé vůle! Jen tehdy se uskuteční zázrak, jeden zázrak bude následovat za druhým a zázraky nebudou mít konce.“ Toto jsou původní slova, církev si však modlitbu částečně upravila a hloubka zde řečeného se kamsi vytratila. Poslední věta byla církví raději zcela vynechána.

Svatý František se celým svým srdcem rozhodl následovat Krista radostnou láskou, pokorou a soucitem s celým Božím stvořením. Vnímal stvořitele jako vtělení krásy a lásky. Tuto nádhernou Boží tvář uměl vidět bez rozdílu naprosto ve všem. Žádný pro nás obyčejný kámen u cesty pro něj nebyl pouhým kamenem. Nejen vnímaví lidé, ale také zvířata intenzívně vnímala čistotu jeho duše a moudrost, která pramenila z jeho nekonečné pokory a radosti. Se zvířaty rád rozmlouval a ta mu nadšeně naslouchala. Říká se, že jednou přesvědčil zlého vlka, aby neubližoval vesničanům a jeho oslík dokonce plakal, když František opouštěl tento svět. Ne však on – ten měl v sobě tolik lásky, že si zpíval ještě na smrtelné posteli. Bůh promlouval a konal skrze jeho bytost v každém okamžiku a tak ho nikdy láska nemohla opustit. Ani s ní spojená milost a proudící požehnání. František se stal skutečným nástrojem Boží vůle tak, jak o to prosil ve svých modlitbách.

Milost obdržíme jako dar. Nemůžeme si ji zasloužit, ani se k ní nějak dopracovat. Můžeme si ji však do života přivolat tak jako sv. František. Když se k ní pokusíme domilovat. Být v souladu s Boží vůlí totiž neznamená nic jiného, než přijmout a plně se odevzdat působení bezpodmínečné lásky, která je součástí každičkého momentu věčné přítomnosti. Nejprve ji však musíme umět spatřit a rozpoznat. Podaří se nám to, pokud se odvážíme vyjít ze sebe, ze své egoistické vůle, která nás neustále nutí rozdělovat vše v životě na já, ti druzí a všechno ostatní. Poté poznáme, že Boží vůle je vlastně naše vlastní vůle zbavená ega. V tomto stavu bytí nám do života začínají přicházet hotové zázraky. Vše najednou dostává smysl a člověk začíná doslova zářit vnitřním štěstím, které není závislé od ničeho, co se děje kolem něj. Je to trvalý stav duše, ne naší mysli. Nesmíme však chtít tuto Boží vůli všemi možnými způsoby používat. To by se nám ego vracelo velice rychle zase zpět. Dovolte pouze, aby ona konala skrze vás. Je to celé o pokoře a odevzdání, lásce a bezmezné důvěře. A to zcela bez výhrad.

Slyšeli jste někdy pojem „Buddhova prázdnota“? Znamená to být jako čistá, prázdná nádoba, klidný, tichý duch zbavený všech egoistických žádostí, zlostí i svých závislostí na všem, co je spojeno s tímto pomíjivým světem. Tato zdánlivá prázdnota však teprve umožní člověku dosáhnout plnosti a krásy veškerého života. Tím, že vytěsníme z těla trvající iluzorní pocit svého egoistického já, stáváme se svobodnými, klidnými a radostnými bytostmi přebývajícími uvnitř svého duchovního srdce. Je však pro nás většinou příliš obtížné v tomto stavu setrvat delší čas, jelikož myšlenky, naše touhy a věčná nesplněná přání nám to nedovolí.

Možná už jste se ale naučili své myšlenky umět nezaujatě pozorovat. Víte už, že nejste svojí myšlenkou, takže je pouze na vás, zda se s ní plně ztotožníte či nikoliv. Můžete si poté svobodně vybrat, jestli si ji hodláte ponechat, jelikož je vám k užitku, anebo ji raději necháte rozpustit a odejít, protože vnímáte, že vám jednoznačně škodí. Zkuste stejným způsobem pozorovat i své ego. A klidně s ním třeba i promlouvejte. Zaručeně tak pozná, že už ho automaticky nepovažujete za sebe sama. Nebude vás již poté moci plně ovládat. Tím se zároveň začnete zbavovat i nepotřebných, negativních a omezujících myšlenek, jelikož obě věci spolu úzce souvisí.

Tisíce let staré duchovní spisy praví, že bez Boží vůle se ani stéblo trávy ve větru nepohne. Ani vlas z lidské hlavy nespadne. Kdyby nebyla Jeho vůle ve všem neustále přítomná, nestalo by se jednoduše vůbec nic. To On koná skrze nás. Lidské iluzorní ego vytvářející naši osobnost, která je mimochodem také pouze iluzorní, nám po většinu času brání tuto pravdu rozpoznat. Naše svobodná vůle tady je – máme právo vždycky se rozhodnout. S přibývajícími roky mám však čím dál větší pocit, že to rozhodnutí se omezuje pouze na tak banální věci, jako jestli si dnes obleču svetr červený či zelený, nebo si dám ke snídani kávu či čaj. Když se ohlížím zpátky, vnímám spousty nenáhodných souvislostí provázejících mé uplynulé roky života a to, co se zdálo být mým rozhodnutím, či třeba neúspěchem, nebo trápením, je dokonalá souhra života, bez níž bych  po duchovní stránce nemohla vyrůst.

Vše důležité je už pro nás předem připraveno. A ať se rozhodneme tak či onak, nic se na tom nezmění. Nějaký čas sice můžeme vzdorovat a neposlouchat hlas své duše, která touží navrátit se ke své pravé skutečnosti, životní okolnosti nás však zcela jistě jednou upozorní na to, že tudy cesta nevede. Ať už ve formě negativních, bolestivých prožitků, či možné nemoci. Tato upozornění poté přichází tak dlouho, dokud si nepřiznáme, že naše svobodná vůle vůbec neví, co je pro nás nejlepší. Poté začneme více vnímat tichý hlásek naší duše, poodhalíme spoustu klamných závojů, do kterých nás chytilo naše ego a zbavíme se tak nejenom pýchy. S poznáním, že Boží vůle je ve všem přítomná a propojit se s ní, propojit se s láskou, je nejlepším lékem na všechna trápení lidského života k nám začne promlouvat jedna krásná, moudrá a vznešená paní. Její jméno je Pokora.

Silvie Mařáková, duchovní vědy, numerologie a Reiki
Publikováno v časopisu Ve hvězdách & Lidový léčitel
Zdroj: www.astrolife.cz

FacebookTwitterGoogle+