POHANSKÉ VÁNOCE: Yule – slunovratové tradice tří kultur
O oslavách zimního slunovratu v kulturách tří nejvýznamnějších národů naší historie: Keltů, Germánů a Slovanů, které vám nápadně budou připomínat moderní Vánoce. Děkujeme Eylonwai za krásný článek!

Být pohanem a prožívat Vánoce není vůbec jednoduché. To si takhle zdobíte stromeček, když vtom vás napadne: „A neuctívám tímhle vlastně Krista?“. Tak dobrá, strom – i když už mrtvý, pakliže ho máte v obýváku – to je pořád ještě k pohanství docela blízko. Ale co zapalování svíček? Zlaté prase, krájení jablka a tak vůbec?

V poslední době už každý druhý ví, že Vánoce jsou původem víc pohanské, než by se mohlo zdát. Ale co všechno křesťané přejali, co si vymysleli a co si vyložili po svém? V následujícím článku se podíváme na to, jak tento zimní čas slavili Keltové, Germáni a Slované a co nám z jejich zvyků zbylo?

V dnešních pohanských „příručkách“ vždy naleznete takzvané Kolo roku. V tomto kruhovém kalendáři, který znázorňuje opakující se cyklus roku, najdete zaznamenané důležité pohanské svátky připadající na význačné dny. Jsou to (keltský) Samain, (germánské) Yule, (keltský) Imbolc, (germánská) Ostara, (keltský) Beltain, (germánská) Litha, (keltský) Lugnasad a (keltský) Mabon. Někdy se mohou jména svátků lišit, ale většina dnešních pohanů je zná pod těmito názvy. Jak vidíme, různí se původem. Moderní kolo roku, které známe, většinou převzalo jména svátků z keltské nebo germánské tradice. Důležité však je, že všechny tyto svátky slavili bez výjimky všichni naši předkové a slavíme je i my dnes, ačkoli se skrývají pod tenkým křesťanským nátěrem.

Blíží se zimní slunovrat, který Germáni slavili pod jménem Yule, irští Keltové jako Meán Geimhridh a Slované jako Kračun. Pojďme si nyní přiblížit, jak jejich oslavy vypadaly.

 

Keltové

Z časového hlediska osídlení našeho území jsou Keltové z těchto tří nejstarším národem žijícím v české kotlině. Je dokonce všeobecným názorem, že Keltové jako rasa vznikli mimo jiné i u nás.

Jejich náboženství je plně oddáno přírodě – přírodním úkazům, pochodům a změnám. Keltové se klaněli přírodě jako nejmocnější síle ve vesmíru a obětovali jí. S tím souvisí až úzkostlivé dbaní na cyklický rok a slavení svátků připadajících na významné dny v tomto cyklu.

Yule-2

Karel Kolmann

Přibližně na 21. prosince našeho kalendáře připadá zimní slunovrat. Pro Kelty, kteří ctili chody přírody, to samozřejmě znamenalo příležitost k oslavám. Někdy kolem tohoto data započala slavnost, která podle některých pramenů trvala dvanáct dní (nocí). Věří se, že právě těchto „dvanáct velkých nocí“ dalo název dnešnímu svátku „vánoce“. Avšak ačkoli se dnes může zdát, že toho o Keltech víme mnoho, poznatky o jejich náboženském životě jsou spíše žalostné – mnoho si vědci domýšlí a konstruují podle možných scénářů. Proto známe rovnou několik variací na keltské oslavy zimního slunovratu, prapůvodu Vánoc.

Název Meán Geimhridh, znamenající doslova „střed zimy“, pochází z irštiny. Toto jméno je však pouze hypotetické, skutečný název – pokud nějaký existoval – oslav keltského zimního slunovratu neznáme. Je to čas, kdy se dny opět začínají prodlužovat a zima, ačkoli je ještě v plné síle, se pomalu ale jistě vzdává své vlády. K oslavám patří zapalování ohňů na poli a rituální posvěcení obilí. Již od keltských dob je známé takzvané „vánoční poleno“. Poleno, které pochází ze stromu na vlastním pozemku nebo je získáno darem, se přitáhne do domu, ozdobí se cesmínou, břečťanem a jmelím, polije pivem a zapálí. Je prvním polenem, které zažehne oheň zimního slunovratu, jenž – jako i u ostatních důležitých keltských svátků – hraje nepostradatelnou roli. Popel z tohoto polena se pak zahrabává do půdy a přidává do krmiva domácích zvířat, aby byli požehnaní Sluncem, které hořící poleno představuje.

Důležitými rostlinami zimního slunovratu byly cesmína, břečťan a jmelí (tedy rostliny, které zůstávají zelené i v tomto období). Zdobilo se jimi poleno, příbytky, stodoly a stáje. Věřilo se, že když takto ozdobený dům spatří dobrý duch, využije jej jako útočiště před mrazy.

V novějších dobách se také můžeme setkat se svátkem „Alban Arthuan“, z velšštiny jako „Artušovo světlo“. Tento název však pochází z moderní doby – zavedl jej velšský badatel Iolo Morganwg, jehož vědecké dílo se po jeho smrti ukázalo být podvrhem. Alban Arthuan je svátkem druidů, kteří se shromáždí a rituálně odřezávají jmelí ze stromů. Sehrávají se souboje jako představa bitvy Dubového a Cesmínového krále. Dubový král, který symbolizuje světlejší polovinu roku, by v tento den měl vždy vyhrát.

Z tohoto souboje vychází také novodobý irský svátek slavený 26. prosince: Wren day (irsky Lá an Dreoilín) neboli Den střízlíka. S Cesmínovým králem, představujícím temnou polovinu roku, se ztotožňoval právě střízlík. K oslavám patří průvody v maskách a hudba.

 

Germáni

Germánské kmeny Markomanů, Kvádů a Hermundurů přišly na naše území někdy v 1. století př. n. l., vystřídaly Kelty a promísily se s pozůstatky jejich kmenů.

O pohanské mytologii Germánů toho příliš nevíme – nejdůležitější zdroje se dochovaly v runových zápisech severských Germánů, někdy souhrnně označovaných jako Vikingové.

Stejně jako u Keltů je i pro Germány zimní slunovrat svátkem slunce. Nazývá se Yule a dodnes není jisté, co toto slovo původně znamenalo. Dodnes je však živé, v různých jazycích se v několika obdobách používá jako synonymum Vánoc.

Germáni zasvětili tento svátek bohu Ódinovi, na našem území uctívaném spíš pod jménem Wotan. V tento čas, podobně jako při Samainu, bylo možné komunikovat se zemřelými, protože hranice mezi světy se ztenčila.

Karel Kolmann

Karel Kolmann

Slunce se oslavovalo tak, že se zapálilo kolo ze dřeva a větviček a nechalo se skutálet z kopce. Stejně jako Keltové, nechávali Germáni v nejkratší den roku otevřená okna a dveře svých domů, aby tak pozvali duchy předků do svých domů, kde by se mohli schovat před mrazy. Na počest mrtvých se příbytky také zdobily zelenými větvičkami a podobně.

K tomuto svátku samozřejmě patří i hostina – připravila se různá jídla: koláče, ořechy a další. Tato hostina se však nejdříve nabídla mrtvým a až poté směli hodovat živí. Podle některých pramenů i u Germánů trvaly oslavy celých dvanáct dní.

Jako uctění Ódina se do domu nosily větvičky nebo stromky a na jejich vrcholy se připevňovaly hroty kopí, které symbolizovaly oštěp Gungnir. Na stromek či větev, která představovala Yggdrasil, se pak věšely různé obětiny pro bohy. Tady už můžeme vidět velikou podobnost s moderními Vánoci.

Novopohané dnes Yule slaví pokud možno tak, jak jej pravděpodobně slavili Germáni – sejdou se, hodují a předávají si dárky, které snad přinášel i Heimdall Germánům, když v nejdelší noci roku ulehli k spánku. Někteří slaví od zimního slunovratu, jiní už od 20. prosince. V tuto noc, která se nazývala „Matčina“, se věřilo, že sny, které se zdají, se v příštím roce vyplní. Oslavy poté končí většinou 1. ledna, přičemž závěrečná fáze se nese v duchu maškarních průvodů a nošení masek. Při průvodech kostýmů se dělal co největší hluk, aby se odehnali zlí duchové. Poslední den oslav je zasvěcen Freyovi a na jeho počest se koná velká hostina.

Někdy je Yule spojováno i s divokým honem. V nejtemnějším čase v roce se koná divoký hon – nebo štvanice, kdy ze zásvětí vyjedou na svých ořích bohové s elfy, aby se prohnali po obloze nebo lese a ulovili jelena.

V tradici Wiccy se Yule považuje za čas, kdy se znovuzrodí rohatý bůh, symbol slunce a nového života.

 

Slované

Slované, kteří na našem území vystřídali Germány tak, jak oni dřív vystřídali Kelty, se k nám dostali v 6. století a věří se, že to byli právě oni, kdo nejvíce ovlivnil náš jazyk a národ. Stejně jako Keltové, i oni podřizovali vše ve svém životě přírodě a oslavovali její pohyby a změny.

To, co dnes nazýváme zimním slunovratem, byla u Slovanů celá série oslav a dnů s výjimečným postavením v rámci roku.

Nejprve se slavil kračun, což byl ten „pravý“ zimní slunovrat – byl to svátek nejkratšího dne v roce. Následovala ovseň či useň, kdy se lidé posypávali zrním, koleda, kdy obcházeli s figurínou na počátku nového roku a nakonec maškarní průvody.

Kračun, který pravděpodobně pochází ze slova „krátký“, byl později pokládán za boha, ale není tomu tak. Byl to pouze název nejkratšího dne v roce a až dodatečně byl personifikován. Dodnes se v maďarštině a rumunštině Vánoce označují slovem odvozeným právě z kračunu. V některých oblastech se v tento den pekl obřadný chléb, který byl sněden až na nový rok. Stejně jako u Keltů a Germánů byl i u Slovanů velmi důležitý oheň. V průběhu nejkratšího dne se zapalovala svíce, z jejíhož plamínku se pak věštilo: na koho plamen ukazoval, ten měl v příštím roce zemřít. Naše rozkrajování jablka pochází také od Slovanů – i oni zjišťovali z jádra jablek nebo ořechů, jak jim bude sloužit zdraví. Využívala se i cibule: podle jejích rozložených plátků se soudilo, jestli bude příští rok počasí příznivé pro sklizeň. Dívky třásly střešními doškami a podle toho, která zrnka (pšeničná nebo ovesná) vypadla, usuzovali, zda bude jejich ženich chudý nebo bohatý. Opět se setkáváme s pálením ozdobeného polena, které spolu s germánským Yggdrasilem přešlo v naše zdobení stromku.

Ovseň, jak již název napovídá, měla mnoho společného se setbou. Někdy v době mezi zimním slunovratem a novým rokem se lidé obsypávali ovsem, aby si zajistili bohatou úrodu. Tento zvyk také symbolizoval probouzející se život v přírodě. Ovseň, stejně jako kračun, byl personifikován a zvlášť v ruských oblastech představován jako bůh přijíždějící na praseti. To souvisí s vepřovými hody v tomto čase. Pokud vám to něco připomíná, jste na správné stopě. Naše dnešní víra ve zlaté prase je pradávným symbolem rodícího se slunce, které vepř symbolizoval.

Karel Kolmann

Karel Kolmann

Koleda je slovo pocházející z dob antiky, kdy se místní kultury stýkaly s Římskou říší. Je odvozené z římského calendae (= první den v měsíci a počátek roku, z tohoto slova se poté vyvinul i výraz kalendář). Tuto slovanskou koledu dnes známe jako křesťanské koledování a chození tří králů. Slované tento svátek uctívali obcházením s figurou dítěte, která představovala právě zrozené slunce, tedy obraz začátku nového ročního cyklu. Chodilo se od domu k domu s písněmi a říkadly a prosilo se o obdarování. Štědrost zde zaručovala bohatství v příštím roce. U ruských Slovanů představovala koledu bíle oděná dívka, někdy i dvě, z nichž jedna byla chudou a druhá bohatou koledou. I to bylo symbolem změny z temné na světlou část roku.

Po koledě následovaly maškarní průvody a hry. Nosily se převážně zvířecí (medvědí, koňské, kozlí, vlčí apod.) masky, ale někdy se muži převlékali za ženy a naopak. Smyslem masek bylo zastrašit démony a odvrátit zlo. Jelikož zimní slunovrat v této době již minul, zaháněli se démoni, kteří ještě neodešli a zůstávali i poté, co se slunce znovu „zrodilo“.

Z toho, co jsme si popsali výše, je jasné, že způsob oslavy přírody a jejího cyklu se prakticky nemění. Stále zdobíme Yggdrasil, zapalujeme svíčky jako symbol slunce, čekáme na sluneční zlaté prase a v nejkratších dnech v roce věštíme budoucnost. Ať už to byli Keltové, Germáni, Slované nebo jsme to my, rituály zimního slunovratu či Vánoc dáváme najevo úctu k přírodě a její moci, která nám dala život. Jediné, co se změnilo, je, že dnes jsou to pro většinu lidí pouhá prázdná gesta. Neví, co znamená hvězdice na špici stromku a jejich ruce věší ozdoby na větve spíše z donucení a zvyku. Jako pro pohana je pro mě nejdůležitější uvědomit si právě to, co těmi gesty a rituály vyjadřuji. Věřím, že oslavami zimního slunovratu, Vánoc či Yule se přibližuji předkům a s tím, jak uctívám přírodu, uctívám i je.