PETICE ZA PŘIJETÍ OPATŘENÍ  PROTI NÁSILÍ NA ŽENÁCH
Každá třetí žena v EU má osobní zkušenost s fyzickým či sexuálním násilím, každá pátá žena se stala obětí nebezpečného pronásledování, každá druhá žena byla vystavena některé z forem sexuálního obtěžování. V celém světě je násilí na ženách tak rozsáhlý problém, že lze hovořit o epidemii. Rada Evropy proto vyzývá členské státy k přijetí úmluvy, která zajistí společný standard v boji proti různým formám násilí na ženách a žádá zavedení konkrétních opatření pro prevenci násilí, ochranu obětí a efektivní stíhání pachatelů. ČR patří k posledním státům Evropské unie, které úmluvu dosud nepodepsaly.Vyzýváme vládu ČR k bezodkladnému přijetí „Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí“ a v souladu s ní k zajištění:

  • efektivního stíhání pachatelů násilí (proškolení soudních znalců, soudců a dalších úředních osob, ochranná opatření během vyšetřování aj.)
  • dostupné péče obětem násilí (utajené azylové domy s komplexní péčí, startovací bydlení, dostupné sociální dávky, bezplatná psychologická a právní pomoc, telefonní linka pomoci aj.)
  • opatření vedoucích k prevenci násilí (zvyšování povědomí o různých formách násilí aj.)
  • monitorování výskytu násilí na ženách v ČR (systematický sběr dat o rozsahu a formách násilí)

 

O KAMPANI

Násilí, sexuální obtěžování nebo nebezpečné pronásledování jsou porušení základních lidských práv. Přesto k němu v České republice dochází v obrovské míře. Jen mizivé procento násilných činů, k nimž dojde, skončí potrestáním pachatele. Existuje přitom mnoho opatření, která může stát přijmout, aby oběti více ochránil.

Nová „Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí“ nyní členské státy EU k přijetí takových opatření vyzývá. Česká republika je však mezi posledními státy, které zatím odmítají úmluvu podepsat. Amnesty International proto ve spolupráci s dalšími organizacemi, které usilují o ochranu práv žen, iniciovala kampaň „Stop násilí na ženách“. Žádáme bezodkladné přijetí úmluvy, a především konkrétních opatření, která pomohou ochránit oběti násilí.

CO ÚMLUVA OD STÁTŮ VYŽADUJE?

Ochranu obětí

  • zajistit, aby smyslem veškerých opatření byly potřeby a bezpečnost obětí;
  • vytvořit specializované podpůrné služby, jež budou obětem a jejich dětem poskytovat lékařskou pomoc a psychologické či právní poradenství;
  • zajistit dostatečné množství dočasných útulků a zavést bezplatné nepřetržité telefonní linky důvěry.

Efektivní stíhání pachatelů

  • zajistit, aby násilí vůči ženám bylo považováno za trestný čin a náležitě trestáno;
  • zajistit, aby pro žádný násilný čin nemohly být přijatelné výmluvy na kulturu, tradiční zvyky, náboženství nebo takzvanou “čest”;
  • zajistit, aby v průběhu vyšetřování a soudního řízení měly oběti možnost využít speciálních ochranných opatření;
  • zajistit, aby orgány zajišťující dodržování zákona reagovaly na žádosti o pomoc bez prodlení a nebezpečné situace dokázaly adekvátně zvládnout.

Prevenci

  • změnu postojů, tradičních rolí pohlaví a stereotypů, díky nimž je násilí vůči ženám akceptovatelné;
  • proškolení odborníků, kteří pracují s obětmi;
  • zvyšování povědomí o různých formách násilí a jejich traumatizující povaze;
  • zahrnutí učebních materiálů týkajících se problematiky rovnosti do učebních osnov na všech stupních vzdělávání;
  • spolupráci s nevládními organizacemi, médii a se soukromým sektorem ve snaze oslovit nejširší veřejnost.

Monitorování

  • v zájmu důsledného naplňování úmluvy vytvořit specifický monitorovací mechanismus. Skupina odborníků bude dohlížet na to, aby stát postupoval v souladu s úmluvou, a zajistí tak její dlouhodobou efektivitu.

KOHO SE ÚMLUVA TÝKÁ?

Úmluva se vztahuje na ženy a dívky ze všech společenských vrstev, bez ohledu například na jejich věk, rasu, náboženství, sociální původ, migrační status či sexuální orientaci. Úmluva uznává, že existují skupiny žen a dívek, jež bývají často vystaveny většímu riziku násilí, a státy musí zajistit zohlednění jejich specifických potřeb. Úmluva rovněž apeluje na státy, aby stejná opatření vztáhly i na jiné možné oběti domácího násilí, například muže, děti či starší osoby.

Více informací o Úmluvě Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí (takzvané „Istanbulské úmluvě“), najdete na webu www.rovnesance.cz.

 

PRŮZKUM

Češi nemají ani přibližnou představu o četnosti znásilnění nebo o tom, kolik pachatelů je za něj skutečně potrestáno. V situacích, kdy je oběť opilá, vyzývavě oblečená nebo flirtuje, navíc přičítají vinu i jí. To mimo jiné odhalil průzkum veřejného mínění, který pro Amnesty International provedla agentura Focus.

98% lidí neodhadlo správně počet znásilnění, ke kterým každý rok v ČR dojde. Většina respondentů se přitom mýlila řádově, když hádala desítky či stovky skutků znásilnění ročně. Téměř třetina respondentů (29%) na otázku nedokázala vůbec odpovědět.

Počet odhadovaných skutků znásilnění v Česku je podle různých zdrojů mezi 7500 a 20 000. Jedná se o odhad, protože většina činů není nahlášena na policii. Z těch, kteří otázku zodpověděli, odhadovala více než polovina respondentů, že počet znásilnění je do 500.

Pro ilustraci lze doplnit údaj průzkumu FRA (Agentura EU pro základní práva) z roku 2014, podle něhož má 32% českých žen starších 15 let osobní zkušenost s fyzickým nebo sexuálním násilí (http://www.profem.cz/shared/clanky/207/Fra%20results%20-%20countries%20summery.pdf)

91% lidí mylně odhadlo podíl znásilnění, která oběti nahlásí na policii. Nahlášeno je podle různých statistik 3-8% skutků, respondenti přitom nejčastěji uváděli 20-50%.

Pouze 16% dotazovaných se svým odhadem přiblížilo podílu pachatelů, kteří jsou za znásilnění následně odsouzeni. V ČR je to zhruba 150 odsouzených ročně, tedy přibližně 2% všech pachatelů znásilnění.

Většina repondentů se mýlila také v posouzení, kdo nejčastěji násilí páchá. Převažuje přesvědčení, že pachatelem bývá osoba, kterou oběť nezná (odpovědělo tak 55% lidí). Ve skutečnosti je neznámá osoba pachatelem jen v cca 20% případů – násilí páchá ve většině případů člověk, kterého oběť zná (partner, bývalý partner, příbuzný, kamarád, kolega…). Častěji se přitom mýlili muži a osoby s nižším vzděláním.

Velmi znepokojivé je zjištění, že výrazná část společnosti považuje ženu za znásilnění za určitých okolností spoluodpovědnou. Téměř polovina (45%) lidí se domnívá, že žena je za znásilnění zcela nebo částečně zodpovědná, pokud se chovala koketně. Zhruba stejný počet respondentů (43%) jí připisuje spoluzodpovědnost v případě opilosti. Podle mnohých si žena o znásilnění “koleduje” také pokud je vyzývavě oblečená (myslí si to 37% respondentů), pokud neřekla jasné “ne” (37%), pokud sama prochází opuštěným místem (35%), nebo pokud se o ní ví, že měla mnoho partnerů (28%).

O spoluvině oběti jsou přitom častěji přesvědčení muži, respondenti starší 55 let a lidé s nižším vzděláním.

Stáhnout podrobnou zprávu…

 

Podepsat petici 

http://www.stop.cz

 

FacebookTwitterGoogle+