O VYLHANÉM ŠTĚSTÍ DUCHOVNÍCH UČITELŮ
Pá 17. 04. 2015, Autor: Noira.

Když se nacházíte v roli duchovního učitele, zažíváte obrovský tlak na to prezentovat světu svůj – převážně vylhaný – úžasný osobní život. Ta lež se děje na dvou úrovních – vůči publiku a co je horší, sama vůči sobě. Dělala jsem to taky.

Na festivaly se nechávala doprovázet svým prvním snoubencem a používala ho jako filmové křoví svého druhu. Svým adorujícím chováním vytvářel dokonalou iluzi štěstí.

Co na tom, že jsem po roce utekla.

Ženské šílely a zbožňovaly mne. Zejména veškeré duchovní řeči o spřízněných duších, kouzelném seznámení se a tak dále. Chceme něčemu věřit tak moc, že houževnatě ignorujeme realitu a pak nacházíme oporu u podobně blouznících.

Většina motivační literatury a duchovních seminářů jsou bludy. Co ovšem skeptici pomíjejí je fakt, že my sami ty bludy chceme. Chceme, lidově řečeno, slyšet, že to bude dobrý. Bez ohledu na to, jestli to dobrý je, a nebo není.

Když jsem po dvou letech přijela na tentýž duchovní festival, již bez zamilovaného křoví, moje přijetí bylo citelně chladnější. Byla jsem na cestě k tomu dokopat se kořenů zla ve svém životě, a chtěla jsem mluvit o „temných věcech“. Nepříjemných věcech. Z mojí přednášky o psychických upírech lidé div neodcházeli.

Na další ročník už mne nepozvali vůbec. Bylo to fiasko, ale konečně jsem se nacházela na správné cestě. Byla jsem odhodlaná odhalit Pravdu o své minulosti a o tom, proč se můj život dostal do slepé uličky. A ta pravda se objevila – vždycky se objeví, když o ni máte upřímný zájem – a byla děsná. Příšerná.

Mám čím dál větší pocit, že v životě máme na výběr mezi děsnou pravdou (A) a utěšlivou lží (B). A většina duchovních nauk generuje B), popřípadě vytváří člověku iluzorní mikrosvět, kde se může zdárně vyhýbat A).

Čas od času se objeví někdo, kdo když zjistí, že jsem normální smrtelník, a v mém životě se nedějí žádné kouzelné věci, tváří se naprosto zhrzeně. Od svého duchovního učitele očekávají, že bude na místo nich žít jejich vysněný život a dávat to okatě najevo. Ten tlak je tak velký, že pod ním vzniká vylhané štěstí. Protože každý přece kouká manikérce na nehty, ne?

Problém tohohle uvažování je v tom, že přestože je regulérní očekávat, že manikérka bude mít upravené nehty, nikdo neříká, že zrovna jí příroda nadělila krásné ruce. Všimli jste si někdy, že většina kadeřnic nemá dobré vlasy? Možná je to právě to, co je k řemeslu přivedlo. Motivace něco vylepšit. Uzdravit. Do pomáhajících profesí se nepouští nikdo, kdo k tomu nemá silný osobní motiv.

Jiným příkladem jsou různí učitelé prosperity. Kteří převážně bohatnou na tom, že o ní druhé učí. Ale to je jiná kapitola…

Na VŠE najdete profesory, kteří zaníceně učí o tom, jak zbohatnout, a sami chodí v ošlapaných trepkách. Znamená to, že jsou to lůzři a pokrytci? Nemusí. Mohou velmi dobře chápat principy podnikání, a třeba nemají odvahu na to sami něco začít. Stejně jako moje kadeřnice, která má špatné vlasy.

Moje učitelka jógy, mimochodem, je anorektička. Říká o sobě, že je příliš brzy vyslovovat soudy o tom, že svoje démony nadobro porazila. A to mi připadá daleko autentičtější, než klasický americký příběh o tom, kterak se někdo dostal ze závislosti a už je do konce života vítěz. Má krásného manžela a dítě, ale taky hovoří o tom, jak jí to dítě „hatí“ duchovní praxi. Nepodléhá pokušení nám prezentovat vylhaný dokonalý život. A proto mám i menší tendenci jí ho závidět.

Vylhané štěstí učitel má totiž ještě jeden zásadní rozměr: ke svému překvapení jsem zjistila, že většina lidí vlastně dokonalého učitele nechce, jelikož by měli tendenci mu závidět. Cítit se před ním blbě. Horší. Menší. Mnoho guruů tuhle převahu vytváří a využívá.

Lidé v zásadě chtějí někoho, kdo je „jako oni.“ Tedy někoho, kdo byl v průseru. A dostal se z něj. A třeba ať v něm pořád klidně je. Někdy stačí i jen to, že o něm otevřeně mluví a nebojí se, protože oni si ty svoje stále ještě zastírají a dost možná je ještě před nikým nevyslovili.

Hlavně, když je opravdovej.

Pamatuju se, jak jsem nenáviděla hodiny psychoterapie, které pokaždé znovu ztroskotaly na tom, že mi přišlo nepatřičné svěřovat svoje nejintimnější detaily někomu, kdo se tvářil blahosklonně a o jehož životě a historii jsem nevěděla zhola nic, zatímco on o mně věděl všechno. Dokonce ani moje ženská doktorka ve mně nikdy nevzbuzovala takový pocit poníženosti, jelikož – jak je zjevné – mindu máme obě. A nehraje na mne, že v životě neměla kvasinkovou infekci. To jsem tedy řekla hodně lidově, ale jistě chápete, kam tím mířím.

Sama jsem se přistihla při tom, jak vznáším očekávání na svoje kolegy z branže, a jak nestydatá moje očekávání vlastně jsou. Takhle jednou na esoterickém veletrhu jsme se s kolegyní přistihly, jak pomlouváme známou věštkyni ze stánku naproti, která tam otevřeně svačila párek. Jak může věštkyně jíst párek? S hořčicí, no chápete? Ta by měla sublimovat čistou pránu! Nebo si alespoň ten zatracený párek sníst někde potají, jako já. Nebude přece pohoršovat důkazem, že je stejně smrtelná jako my.

Příhoda s párkem má další rozměr, a tím je, samozřejmě, jak nepříjemné je to mně, když mne nějaký fanoušek zastihne v situaci, kdy jsem méně, než oduševnělá. Což se s rostoucí popularitou se mi to děje stále častěji. Pochopila jsem, že „show“ a „osobní život“ oddělovat nejde, jelikož vždycky, když to nejmíň čekáte, tak někoho potkáte. A pokud nechcete ze svého osobního života udělat show, jako české celebrity, nezbývá vám, než žít život jenom jeden – ten svůj, nedokonalý.

Třeba tuhle na semináři tantry. Zúčastnil se ho i nějaký fanoušek a samozřejmě, že jakmile to jedno z cvičení umožňovalo, přišel si na mne sáhnout. Vlastně nevím, co čekal. Asi, že budu průhledná. Netušila jsem dlouho, jak tohle funguje, dokud jsem na témže semináři nepotkala kolegyni z branže, která mi to vysypala: Já si na tebe musím sáhnout, Noiro! Já jsem nečekala, že se se mnou budeš vůbec bavit! Myslela jsem si, že když na tebe sáhnu, moje ruka projde!

Divíte se pak někdo vůbec tomu, že většina guruů a léčitelů svoje klientky osahává, jak se pravidelně od žen dozvídám? Pokušení nespočívá jenom ve vylhaném osobním životě, ale i v tom, že lidé jsou děsně vděční, když se na troše toho hvězdného prachu mohou nějak podílet. Lidé chtějí iluzi. Dokonalost. Hollywood. A když jim ho vezmete, bývají i dost nasraní.

Myslím, že právě tahle ztráta vize byla důvodem proč se ode mne pár lidí odvrátilo, poté, co můj příběh o „setkání spřízněných duší“ nejapně zkrachoval. Cítila jsem se tak trapně, že jsem zvažovala, že další seminář odvolám. Nebo ho při nejmenším nebudu natáčet. Co já těm bábám řeknu? Že jsem v úterý byla na potratu, a dneska je sobota, a já se právě začala rozvádět? Bude to znamenat, že magie lásky nefunguje?

Dodala jsem si odvahy a nakonec vznikl nejpohnutější záznam, který se ze semináře podařilo natočit. Získala jsem větší víru v to, že moje metody fungují, protože i v mojem případě metoda neselhala. Selhal uživatel.

K mému naprostému překvapení, většina mých studentů byla v euforii, když se dozvěděli že se nikam nevdávám a nestěhuji. Potvrdily se jejich intuice a špatné pocity, které celou dobu potlačovali. Jak by taky ne. Ona je čarodějnice, tak přeci musí vědět, co dělá. A tak je raději potlačili.

Z toho vyplývá, že lidi možná Pravdu nechtějí, ale stejně ji potřebujou. Ke svému zdravému vývoji, a hlavně proto, že každá faleš se v posledku rozpadá.

http://www.carovnezrcadlo.cz/