O SEDMI KRÁSNÝCH SRDCÍCH
Dlouho mě učili, že důležité je mít v životě velké konto.

Časem jsem zjistil, že důležitější je mít velké srdce.

Lidé s velkým srdcem jsou šťastni i tam, kde jsou jiní zahořklí. Nezáleží na startovní čáře, z jaké vycházíte, vždy můžete s úsměvem přestat překážky a útrapy. Jedna z nejdůležitějších životních rad, kterou jsem v dětství dostal, zněla: „Když už musíš platit, plať s úsměvem. Pak budeš vítězem i prohraných zápasů.“

Lidé s velkými srdci žijí ve stejném časoprostoru jako my, potýkají se se stejnými problémy a politikou, jen vše jinak vnímají. Mnohdy jsou pro mě inspirativnější než megaboháči. I když řada bohatých lidí má i úžasné srdce (budeme o nich psát v příštím vydání FC).

Dnes, nevím proč, se mi vrátily vzpomínky na sedm krásných srdcí, jejichž majitelé mi hodně změnili život. Možná Vám budou k smíchu, nicméně tyto malé příběhy jsou jako střípky, které se zahřezly do srdce. Nevadí mi tam. Nechávám je tam zarůst. A kéž bych se trochou té vzácnosti také nakazil.

Přál bych si, abychom brali život stejně barevně jako oni. Protože vím, že potom bychom mohli být v jistém smyslu bohatší než se všemi cennými papírky světa.

 

O slepém muži, který viděl srdcem

Tomu pánovi je dnes kolem osmdesátky. Neviděl jsem ho celé roky – od svého odchodu z pražského sídliště, kde jsem prožíval dětství a on v „našem“ domě žije dál. Když jsem ho potkal nedávno, měl podivně nepřítomný pohled. K mému úžasu byl – slepý. Zrak mu v posledních dvaceti letech úplně vzal šedý zákal.

Kdybych to věděl, asi bych ho ani neoslovil. Ale já na to nebyl připraven. Když jsem ho pozdravil a on zatápal, zastavil jsem se s ním. Krkolomně jsem mu přiblížil, kdo jsem. Dali jsme se na ulici do řeči. Pak on, podpíraný svou paní, mě zaskočil otázkou: „Petře, že je ta moje žena stále nejkrásnější bytost na světě?“

Pohlédl jsem na jeho 75letou družku a samozřejmě přikývl: „Skutečně, je.“ A neodpustil jsem si otázku: „Chybí Vám, že ji nemůžete dennodenně vidět?“

On se usmál: „Já vidím její krásu pořád každý den. Vlastně, teď ji vidím mnohem častěji, než jsem ji dokázal vidět v mládí.“

 

O síle dotyku

Ze dne na den jsem přišel o mámu. Od čtvrtka do pondělí jsem za ní docházel na jednotku intenzivní péče. Ležela napojená na přístrojích v komatu a nijak nereagovala. Ptal jsem se lékaře, jestli existuje naděje, že procitne. On se usmál, vzal mě do lékařského pokoje, kde seděla jeho žena.

Řekl jí, co se mi stalo, ona mě vzala za ruku a řekla: „Na stejném lůžku, jako Tvoje maminka, jsem ležela v komatu  deset měsíců. Neměla jsem mít žádnou šanci přežít.“

Doktor pokýval hlavou a zavzpomínal: „Najednou procitla a první, co chtěla, bylo vidět mě. Nechápal jsem proč. A ona: Pořád jste u mě seděl a vyprávěl mi tolik nádherných příběhů, i když jste nevěděl, že je slyším. Já jsem je nejen slyšela, hlavně jsem pořád cítila, jak mi nepřestáváte věřit. Každý den jste tu seděl a každý den mi dával naději.“ Stali se manželi.

„Nikdy, opravdu nikdy nepřestávej věřit v sílu lidského dotyku, slova a víry,“ řekli mi, než jsem opustil lékařský pokoj.

Vrátil jsem se k mámě a držel ji dlouho do noci za ruku, trápenou nějakými elektrickými impulzy. Statečně bojovala až do úterý. Nepřestal jsem ale věřit, že „obyčejné“ slovo i „obyčejný“ dotyk mohou mít sílu života.

 

O otázce života a smrti

Už je to hodně let, co jsem na malém městě ve východních Čechách viděl, jak malou holčičku srazilo auto. Vběhla do ulice dříve než její bratr. Ten byl v šoku, propadl v usedavý pláč u cesty.

Přivolaný lékař konstatoval, že dívku bude akutně potřebovat krev nějaké konkrétní skupiny, kterou nikdo kolem neměl. Lékař zahlédl jejího asi osmiletého bratra. Vykročil k němu, uchlácholil ho a zeptal se, zda jsou dvojčata. Ta podoba byla opravdu identická. Přikývl. Požádal ho, zda by byl ochoten zachránit svou sestru a darovat krev, že je to otázka života a smrti. To poslední slovo v něm hrklo. Spustily se mu znovu slzy. Chvíli mlčel, pak řekl: „Tak jo. Ale nebudu umírat dlouho, že ne?“

Pohlédli jsme na sebe se všemi svědky naprosto užasle. On pochopil lékařova slova tak, že se darováním krve vzdává svého života ve prospěch sestřina. A byl rozhodnut to udělat.

 

O proměně tátů

Můj kamarád Honza má senzačního tátu. Povahově jsou jako starší a mladší brácha. Ostatně je mezi nimi necelých 18 let. On je úžasným manželem i tátou, a když jsem po smrti mé mámy byl trošku down, zvali mě k sobě domů na  tvarohové knedlíky, které mám rád.

Povídám mu: „Vy jste byl vždycky tak bezvadný chlap?“

On se rozesmál, odešel do své pracovny a přinesl list zažloutlého papíru. Na něm stálo jeho rukou:

„Je mi 17. Jsem alkoholik. Kouřím (…). Vylili mě od maturity. Mám záznam na policii. Neměl jsem delší vztah než 8 měsíců. Nemám žádnou představu o životě. A příští měsíc na tenhle seznam přibude ještě „pubertální otec“. Ale slibuju, že pro svého syna začnu dělat věci správně. Že bude mít tátu, jakého jsem já nikdy neměl.“

 

O nejlepší mámě na světě

Je to už let, co jsem v pražském metru viděl pozdě večer obraz jako z apokalypsy. Na zadní plošině najednou rozlétané tašky a věci bez ladu a skladu, poté dveřmi proletěla dovnitř asi 30letá žena s asi 5letou holčičkou. Venku se klátil otrhaný a zarostlý alkoholik a s hrozivým nadávkami vrávoral od soupravy.

Dveře se zavřely. Ta žena se jako hadrová panenka svezla do té spouště oblečení a slzy jí tekly proudem. S několika lidmi jsme jí pomáhali na nohy a všechno skládali zpátky do tašek. Ona rozklepaná stresem naříkala: „Jenom jsem chtěla, aby přestal pít. Jak se opije, vždycky nás obě tluče.“

Mlčeli jsme a dál rovnali věci. Co ale nešlo přeslechnout, byl hlas její holčičky: „Maminko, ale proč Tě tluče, když jsi ta nejhodnější maminka na světě?“

Žena se pod smutným závojem poprvé usmála a vyhrkla: „Natálko, ale jak můžeš vědět, že jsem ta nejhodnější maminka? Neviděla jsi přece maminky na celém světě.“

A holčička mě uzemnila: „Viděla. Protože Ty jsi celý můj svět.“

 

O skutečné lásce

Ve vinohradské nemocnici, kam jsem chodil za mámou, měli zvláštní případ. Opravdu velmi starého muže s Alzheimerovou chorobou, který si nepamatoval skoro nic, ani své jméno. Sedával venku před pavilonem s velkým třasem v rukou. Kdykoli jsem ho zdravil, pokaždé se divil, odkud ho znám. „Byl jsem tu ráno, Vy si mě nepamatujete?“

Jednou jsem potřeboval trochu více klidu a přisedl jsem na lavičku k němu. V rukou třímal ateliérovou černobílou fotografii velmi krásné, asi dvacetileté slečny z meziválečných let. „To je Mařenka,“ říkal mi s přesným popisem, co kdy spolu prožili. Jako by se mu paměť vrátila.

Když jsem později vyřizoval v nemocnici smutné záležitosti, lékař mi vyprávěl, jak se jednou otevřely dveře a do chodby vjela velmi stará paní na invalidním vozíku, tlačená ošetřovatelkou. „Mařenko,“ zvolal ten muž, který okamžitě měl v tváři barvu a snažil se zapřít do hole, aby vstal.

Ten muž si nepamatoval nic. Ani své jméno. Ale jméno a tvář své lásky nikdy nezapomněl. Jak vyšlo najevo, paní dožívala v LDN, léčebně dlouhodobě nemocných, na opačném konci Prahy a ani ona nezapomněla. Když shodou náhod vyzvěděla, kde se pán nachází, sebrala veškerou sílu, aby ještě jednou mohla být alespoň chvíli s člověkem, který přitom každý den žmoulal její fotografii v neklidných rukou.

 

Můj kamarád měl asi dvacetiletého labradora. Byl už tak starý, že ani nestál, skoro neviděl, skoro neslyšel. Neměl už ani dost síly na to, aby štěkal. Ale nic z toho mu nemohlo zabránit, aby pokaždé, když jsem přišel, zkusil zavrtět ocasem.

Během mé návštěvy nikdy neusnul, snažil se vnímat, chápal hodnotu každého prožívaného okamžiku. „Jenom“ pes, řekne někdo. Pro mě byl velkou inspirací. Od té doby se snažím využívat příležitosti a hlavně nacházet čas na všechno, co mi může ovlivnit budoucnost. Co nejméně odkládat. A věnovat se těm, kteří jsou pro nás důležití. Dokud je možné se z nich těšit a jakkoli jim zpříjemnit byť jediný den.

 

– See more at: http://www.firstclass.cz/2014/10/o-sedmi-krasnych-srdcich-ktera-bych-si-pral-take-mit/3/#sthash.598QrvvQ.dpuf

 

 

FacebookTwitterGoogle+