Nejstarší české dějiny

Jak už to bývá, dějiny píší vítězové, ne poražení, a ty naše začaly vznikat až od poloviny 10. století, kdy českou scénu definitivně ovládla nová kasta lidí – Přemyslovsko-křesťanská dynastie.

Jiné verze dějin a jejich záznamy se logicky nedochovaly, neboť si můžeme živě představit, jak byly ničeny, ba cíleně zahlazovány vítěznou stranou jakékoliv památky na ně. Tak jen těžko si můžeme učinit obrázek o dřívějších poměrech, když archeologie a písemnictví odkrývají pouze novodobé souvislosti.

Přesto se můžeme pokusit rekonstruovat některé události z přelomových staletí, v českém dějepise zahrnovaných do období tzv. raně přemyslovského a předkřesťanského. Náznaky, z nichž můžeme vycházet se nacházejí v podobě střípků skutečností v legendách, kronikách i lidových vyprávěních.

Jedna z jistých věcí je, že dávné Čechy nebyly pustou zemí bez života, bez obyvatelstva, bez civilizace, bez kultury a bez náboženství. Skutečnost, že sem přišli nějací lidé odjinud a založili zde své rody, neznamená, že zde předtím žádné nebyly. Křesťanští věrozvěstové nepřišli do bezbožné krajiny. Skutečné dějiny nezačínají Přemyslovci, ale byly zde jiné rody a vladykové, třebaže jejich způsoby spravování země byly odlišné od těch pozdějších, moderních.

Neidealizujme si Přemyslovskou dynastii, neboť na ní není nic vznešeného ani hodného obdivu – s ní začalo to, co známe jako středověký feudalismus, český lid ztratil svobodu a stal se nevolníky, zbožím v majetku nových pánů. Ti si brali, co se jim zachtělo, žili si v přepychu získaném z daní a verbovali muže do svých dynastických a mocenských válek. Jejich jedinou snahou bylo udržet si moc a vládu. Tím začaly naše dějiny, které známe. Předchozí kultura ale byla jiná.

Podle lidových pověstí dříve lidé uctívali bohyni, ženu, kterou nazývali Lída, Lida, nebo také Ludmila, t.j. Lidu-milá – laskavou a vlídnou paní všech lidí a všeho lidu – jinak také nazývanou Libuše – paní libování, tedy milování, t.j. bohyně lásky. Stavěli jí pomníky a svatyně, udržovali háje a pořádali jí slavnosti. Podle dávných zkazek a pohádek se lidem zjevovala v podobě bílé nebo zlaté postavy a dávala požehnání, nebo pomáhala, radila, léčila, věštila. Kromě toho lidé věřili lidé v krajinu plnou různých bytostí, víl, živlů, skřítků, lesních, vodních bytostí atd.

Hlavní sídla tehdy bývala pravděpodobně na známých významných hradištích jako je Závist u Zbraslavi, Stradonice nebo kultovní místo Kotýz u Koněprus. Poslední bylo zřejmě centrem jejího kultu a můžeme odhadovat, že tam stál posvátný háj, svatyně na vrcholu kopce a že tam byli chováni posvátní bílí koně, zasvěceni „zlaté paní“, která na nich jezdila, objížděla krajinou, jakožto vládkyně lidu, jeho ochrana a podpora.

Asi v 9. století do Čech začalo pronikat křesťanství a první misionáři se usazovali na místech, kde víme, že vznikly první kostely kulatého tvaru – rotundy. Zdá se, že tomu nebylo bráněno, buď proto, že tehdejší lidé byli tolerantní a dovolovali nové víře se uchytit a šířit, nebo proto že se tato víra tvářila naoko jako přátelská, nebo proti tomu prostě nemohli nic dělat. Tato církev se ale později obrátila proti nim.

V Čechách tehdy vládl, jak se dočítáme, slavný a zbožný rod Slavníkovců a mnoho dalších kmenů a rodin. Dočítáme se ale také, že sílila skupina lidí, kteří toužili po samovládě, podporováni ze zahraničí. Dlouho žili po boku ostatních rodů, čím dál tím více se však oddělovali a plánovali převrat, ačkoliv byli „vychováváni a odkojeni“ jako ostatní toutéž kulturou. Využili svou chytrost a různé lsti a když se cítili dostatečně silní, vytáhli vojensky, povraždili nebo vyhnali své soupeře, sídla vyvrátili, srovanali se zemí a zmocnili se vlády. Zrušili staré kulty a zavedli přísný a krutý řád. Prvním vladařem, s nímž začala soudobá éra, byl Bořivoj. Nebylo by divu, kdyby bájný „Přemysl oráč“, byla jen smyšlená postava a byl by to jen stylizovaný samotný Bořivoj, legitimující tímto jeho převzetí moci.

Možná nějakou dobu ještě staré náboženství a jeho kněžstvo přežívali, pravděpodobněji ale velmi rychle uhaslo, a je možné, že se samo vzdalo bez boje, aniž by se bránilo. Křesťanská církev získala neomezené pole působnosti a své kostely a svátosti vystavěla na místech dříve uctívaných, dějiny přepsala ke své slávě.

Můžeme spekulovat o tom, kdo byl sv. Václav, víme však, že povražděni byli ne křesťané, ale původní kasta českých vladařů a šlechticů, a byli pobiti Přemyslovci podporováni právě katolickou církví! Takže nebyl Václav spíše posledním knížetem původní české pohanské linie?

Ladislav Zelinka

 

 

FacebookTwitterGoogle+