Nejodmítanější láska
Byl mi dnes vyčten jednou čtenářkou nedostatek lásky. Přímo napsala: „Tvé sebevědomí, není sebevědomí, ale nedostatek lásky. Být k sobě i druhým tvrdá jen zakrývá neopětovanou lásku. Láska nemusí být opětovaná, láskou jen musíš zahrnout sama sebe a to je pravé sebevědomí. Pokud píšeš články pro veřejnost bylo by skvělé, aby jsi se milovala a ukazovala tak světu, jak na to… 

Tak nevím… 

Celý život jsem se nenáviděla a považovala za méněcennou. Ještě nikdy jsem nebyla schopná tak obrovské lásky k sobě, jako v posledních letech. A stále víc a víc. Protože kdybych sama sobě nedávala tu největší a nejbezpodmínečnější lásku, nikdy bych si nedovolila odpustit si všechny omyly své existence. Jako že jich bylo nepočítaně a bohužel – žádné zanedbatelné, protože mě málem umučily k smrti.

Skutečná láska se totiž projeví právě tady. Když jsme ochotni si připustit sami sobě, jak strašně jsme nedokonalí, jak se stále máme co učit a nikdy tomu nebude jinak. Jediné, co se může změnit, je právě náš vlastní přístup k sobě; jestli sama před sebou ustojím své nevědomé přešlapy a pády učiněné z mladické (spirituální) nezralosti a v touze po zkušenosti.

Je pravda, že jsem ve své komunikaci sama se sebou a tím pádem i s druhými naprosto přímá a upřímná, což může být viděno jako necitelná tvrdost. Jenže jak jinak rozbořit strnulé struktury? Tím, že je budu hladit, omlouvat nebo se je snažit pochopit, přijmout a nechat tak? Takto si lásku tedy nepředstavuji. První krok je uvědomit si svou slabost či omyl. Druhý krok je zpracovat energii bolesti duše, která tímto omylem vznikla. Třetí krok však znamená nejtěžší výkon, protože je nutné přestat danou energii podporovat a změnit své myšlení. To bolí a je velmi namáhavé. Právě tady se bez bezpodmínečné lásky a soucitu k sobě neobejdeme. Protože jinak se nepohneme dál. Jedině láska má sílu proměny.

 

Právě proto píšu vcelku hodně podrobně o své vlastní cestě a jejích úskalích, prohrách i postupech. Upřímně, bez příkras, s největší láskou k sobě, která mi dává sílu nechat i druhé, aby dělali chyby a získávali z nich zkušenosti, i když je někdy strašné se na to dívat. Každý si musíme najít svůj způsob lásky k sobě. Jediné, co rozhoduje, zda je správný, je náš vlastní  vyvážený přístup k sobě. 

Takže když jsem si dnes přečetla zdrcující kritiku své práce, myšlení a hlavně ega, nejprve mě to opravdu rozhodilo. Nechápala jsem vůbec nic. Pak mi ale došlo, že jsem si to všechno vlastně vykoledovala sama. Potřebovala jsem tuhle zkoušku jako prase drbání :-D.

Kdysi jsem četla komentáře čtenářů ke knize E. Tolleho Moc přítomného okamžiku. Jeden borec se tam rozohňoval následujícím způsobem: „Co to tady jako ten týpek vykládá, když zjevně o životě neví vůbec nic“. Úplně jsem se orosila… Bože! Tak to je šílenství. Tolle – jeden z největších duchovních mistrů současnosti, a tady si kdosi pustí pusu na špacír, jako že co si to ten Tolle vůbec dovoluje, udělovat jakési zcestné rady lidem, kteří mají přece život zmáknutý. 

Už tehdy jsem si říkala: „Pán bůh se mnou a zlé pryč!“ To radši budu sedět za pecí a nikdy neotevřu pusu, než bych se dožila něčeho podobného. Ejhle – je to tu.

Já jako první ze všech se řídím vším, o čem píšu, protože jinak bych se sama sobě nemohla podívat do očí. Jistě, někdy také planě kecám, protože tak nežiju, ale jakmile se uvědomím, hned zapracuju na změně. Však také celou dobu říkám, že ještě stále jsou zde záležitosti, které potřebuju zpracovat. Ostatně vždycky mi velmi rychle někdo odzrcadlí, kde mě bota tlačí.

Proto jsem se hned zahleděla do sebe, proč se tohle stalo. Dostala jsem se do fáze, kdy musím osvědčit svá vlastní slova, že slova pravdu nedělají. Slova mají pouze takovou sílu, jakou jim přiřadí posluchač či čtenář. A ten je filtruje skrze vlastní zralost (či nezralost) a ochotu k pravdivému pohledu sám na sebe. Takže se může stát, že i sebepravdivější slova jsou pochopena a vysvětlována zcela jinak, než byla myšlena; nebo naopak naprosto nevědomý člověk může vyslovit úplně planou myšlenku bez jakéhokoli záměru, ovšem připravený posluchač z ní vytěží sám pro sebe naprostý poklad. Takže vlastně nezáleží na mluvčím, záleží na posluchači.

Za další – slova proto mají velkou sílu, ale pouze takovou, jakou jim přiřkne sám posluchač. Takže platí i opačný směr: slova mi mohou ublížit nebo zranit jen tehdy, když jim to dovolím, protože se cítím vinna. Jestliže se však mám ráda taková, jaká jsem, i se svou momentální nedokonalostí, kdo mě může hodnotit? Já vím svoje a nic jiného není podstatné. Protože jedině já sama velím svým energiím. Buďto je nechám bouřit pohoršením, uražeností, zlostí, kolik času jsem někomu věnovala a co z toho vzešlo, nebo všechno pochopím s největší láskou jako příležitost k další vlastní práci na sobě a rychle se po počátečním šoku zase dám dohromady, do klidu.

Také jsem potřebovala přijít na to, proč se mne její slova dotkla. Svým způsobem totiž ťala do živého, když napsala: „Snad Ti zapadne tenhle střípek tam, kam má a nezapudí ho Tvé výsostné ego.“ Měla pravdu pravdoucí… Stále jsem v zajetí egoické struktury: když se budu snažit dosáhnout stále hlubšího poznání a vyrovnání vlastních energií, podaří se mi zapůsobit úplně na všechny. Jooo, tak takhle fakt přemýšlí přebujelé ego… Protože bere všechno na sebe. Nenechává prostor svobodné vůli druhého. A ten vůbec nemusí chtít dívat se se stejným nasazením do nepříjemných oblastí svého já. A já vůl ho tam tlačím hlava nehlava. To je opravdu vrcholně necitelné a tvrdé…

Takže jsem šla do sebe. V podstatě musím být velmi vděčná za tuto bolestnou lekci. Konečně jsem ztratila chuť někomu něco vysvětlit za každou cenu.

Na závěr ještě jeden kousek z uvedeného mailu: „Nedivím se Tvému muži, že nejde s Tebou po stejné cestě, protože Ti to nevěří. Nedá se Ti věřit, pokud nemiluješ sama sebe.“ Další nepochopení. Kdo si četl mou úvodní stránku Jak jsem začínala (www.sofie-dawa.cz), najde tam jeden vzkaz: „A jako moje první a ze všeho nejdůležitější doporučení je toto: NEVĚŘTE MI. Ze všeho nejšílenější je věřit těm druhým každé slovo… To není učení se, to je otroctví, anebo také šílená pohodlnost! a vede to jedině hlouběji do vlastního pekla… Sama jsem se o tom celá léta přesvědčovala a stálo hodně bolesti a zklamání, než jsem přestala obdivovat ty druhé víc, než své vlastní Srdce.“

Já nechci, aby mi bylo věřeno! Mým přáním je dávat náměty. „Buďte sami pozorní, ptejte se, zjišťujte možnosti, ale vše poměřujte s vlastním cítěním – funguje to tak i pro mě?, oslovuje mě to?, otevírá se mi srdce, když čtu nebo slyším zrovna toto? Pravda není univerzální a pro všechny stejná. Kolik lidí, (bytostí v celém vesmíru), tolik pravd, jejichž pochopení a přijetí vede k té poslední, univerzální, jediné Pravdě. Každý si musí najít tu jedinou správnou, vlastní sám pro sebe, a v tom přesně vymezeném „letovém koridoru“ celého vesmíru, který je určený právě této bytosti. Jedině pak totiž může fungovat celý „vesmírný letový provoz a řád“ směrem ke stálému růstu a objevování nekonečné plnosti Života a Tvořivého Bytí.“ (tamtéž)

Jedině proto, že miluji svého muže nade vše, nechávám ho takového, jakým chce sám být. Pravda, měla jsem tendenci ho přesvědčit. Když jsem však pochopila, že to nelze, protože nechce, nechala jsem mu absolutní volnost a miluji ho stále. Náš vztah prošel i velmi těžkou krizí a dalšími menšími. Jsme spolu už třicet šest let. To snad mluví za všechno. Doma vládne klid a mír, pohoda. Samozřejmě, že bych byla šťastnější, kdyby „šel“ se mnou. Ale nejde. Měňme, co se změnit dá; co se nedá, musíme milovat takové, jaké to je, chceme-li být v klidu a míru.

 

Jarmila Faltýnková

www.sofie-dawa.cz