MYSTICKÝ VÝZNAM VELIKONOC

„…a zvěstujeme vám: že Bůh jest Světlo a tmy v něm nižádné není.“
(J 8,12)

Pro mnohé lidi jsou Velikonoce pouze svátkem jara, nicméně ony jsou významným obdobím především z hlediska duchovního vývoje.
„Velikonoce jsou součástí křesťanského církevního roku, který začíná Adventem neboli přípravou na narození Ježíše a který pokračuje Velikonocemi, jež jsou symbolem Ježíšovy smrti a současně jeho vítězství nad smrtí – symbolem Vzkříšení. Církevní rok pak pokračuje dál příchodem Ducha svatého, kde vrcholí Nanebevstoupením Ježíše.(Seslání Ducha Svatého je dosažení osvícení, poznání.) Křesťanský církevní rok je zevně uspořádán tak, že připomíná Ježíšův život a vede nás k tomu, abychom se k němu prostřednictvím historické reminiscence přibližovali.

Kosmicky spadají svátky Velikonoc do období Jarní rovnodennosti, to znamená do období, kdy začíná světlo převládat nad tmou, což symbolizuje to probuzení nového života, které vidíme v přírodě, ale které v prvé řadě máme dosáhnout ve svém nitru. O Světle říká Jan Evangelista, že Bůh je Světlo. Satja Saí Bába vývoj žáka ve Světle charakterizuje takto: „Nejprve jsme ve Světle, pak je Světlo v nás a nakonec Světlo a my jsme JEDNO.“ O Velikonocích bychom měli nechat zemřít to staré, nechat zemřít tomu starému, nesprávnému  v nás a narodit se v tom novém, duchovním – ve Světle.
To, co je popisováno jako historické události Ježíšova života, je vlastně popisem vnitřní cesty člověka k Bohu. Ježíšův osud o Velikonocích, jeho smrt a jeho Znovuzrození symbolizuje dva hlavní mystické stavy, dvě hlavní události vnitřního duchovního života – umírá v nás Ego, naše nepravé já a rodí se v nás Duch Boží – Kristus v Nás, neboli vědomí Já jsem.
Ten, kdo dosáhne s Ježíšem znovuzrození, říká jako apoštol Pavel (mimochodem dle některých zdrojů byl apoštol Pavel jedna z inkarnací Nanebevzatého Mistra Hillariona):“Nežiju už já, ale Kristus.“. To znamená, že v jedinci se projevuje a žije to, co do nás Bůh vložil, tedy jiskra Já jsem, vědomí Boží.
Jednotlivé události mystické smrti, té vnitřní pravé, se neprožívají za jeden den, to je otázka delšího duchovního vývoje. Většinou trvá celé roky než je proces mystické smrti dokončen.
Symbolika kříže a Ježíše na kříži je symbolikou našeho hmotného těla.
Kříž představuje naše hmotné tělo, které je samo o sobě nevědomé a na které je přibit živý člověk Ježíš neboli Kristus v nás, který je spojen těmi hřeby, s tím křížem a vytváří tak lidskou bytost, která se ztotožnila s tělem, hmotou a ztratila vědomí svého pravého Božství – Já Jsem.
Hřeby jsou umístěny v tzv. stigmatech, což jsou vnitřní průchody, kterými do nás proudí životní síla, která nás udržuje při životě.(Stigmaty vstupuje do putujícího Duch boží, což je pociťováno jako nehmotný vánek v místě příslušných průchodů.) Mystická smrt je proces, ve kterém umírá ego a který končí jeho smrtí. Je podnícena naším odklonem od těla, mysli a světa a končí rozpuštěním klamu ega, tedy jeho zánikem. K mystické smrti se pojí vize a sny s tématikou smrti. Následuje znovuzrození, ve kterém se od totožníme od těla – to je symbolizováno snímáním z kříže a následuje to uvědomění se v tom našem pravém Já -Já jsem. V Evangeliu sv. Jana, III. kap. se píše: „Nenarodí-li se kdo znovu, nevejde do království Božího.“
Další prvky této symboliky jsou například hrob, kterým je symbolizováno naše nitro, ve kterém dochází k tomu vlastnímu zmrtvýchvstání.
Výstup Ježíšův na Golgotu – Horu lebek symbolizuje výstup vědomí nad hlavu do 7. lotosu, kam vystupuje i jeho matka (Hadí Síla). To znamená, že díky intenzivní duchovní praxi se v nás probouzí jakási síla, energie ,která je jinak latentně skrytá  na konci páteře a je to tatáž síla, o které se ve Starém zákoně praví, že Mojžíš povýšil hada na poušti – to je narážka na  duchovní praxi, která spočívá v rozvíjení božské síly v nás a která nás musí prostoupit a nakonec vystoupit nad hlavu, to znamená na nebe, kde je ta prvotní božská oblast projevu.
Dalším významným symbolem je roztržení opony v nejvnitřnější svatyni Jeruzalémského chrámu. Ta opona oddělovala lidi od Boha. To, co bylo za oponou, byl Bůh a bylo tam prázdno. To symbolizovalo, že Bůh není nic projeveného, že je prázdnem a ta opona symbolizuje naši nevědomost, která nám zastírá to Božství v jeho neprojevené podstatě. Roztržení opony po smrti Ega znázorňuje, že ta přehrada, která nás oddělovala od Boha, už mizí, že poznáváme Boha přímo, že nejsou zábrany, které nám brání v jeho poznání.
Pohřeb Ježíšův do hrobu symbolizuje sestup vědomí do Duchovního Srdce. Otvírání neboli pukání hrobu pak symbolizuje otvírání našich minulých životů. V průběhu mystické smrti se dostavují vzpomínky na naše minulé životy, které tímto způsobem odžíváme, to znamená, že vyvane to, co jsme ještě nestačili nějakým způsobem rozpustit. Tma symbolizuje temnou noc duše, což je stav opuštěnosti Bohem. Jinak ty hroby také symbolizují to, čemu se v Indii říká samskáry neboli naše latentní sklony, které nás oddělují od Boha.
Mystická smrt a vzkříšení, pokud ji dosahuje jedinec, má význam nejen pro něho samotného, ale i pro ostatní lidi, kteří kráčejí stejnou duchovní stezkou. Vzkříšení je počátkem života bez ega, hledající se poznává jako totožný se svým vnitřním božstvím.

Smyslem Velikonoc, jejich symbolikou je tedy poukázat na to, že máme následovat Krista v té jeho smrti a hlavně v tom jeho vzkříšení a nakonec pokračovat dál cestou, která vede k dosažení Ducha Svatého a nakonec k Nanebevzetí, což samozřejmě je opět vnitřní stav, ve kterém se vlastně  vracíme tam, odkud jsme vyšli, to znamená do Království neboli do Ráje, kde chodíme, jak říká Bible, s Bohem neboli trvale žijeme ve vědomí Božím, Já Jsem.
Je velká škoda, že symboliku Velikonoc chápeme zevně a jenom dočasně a že nám vlastně pravý smysl Velikonoc uniká. Jejich soustředění na Ježíšovo utrpení samo o sobě nebylo cílem. To je prostě průvodní jev duchovní stezky, ve kterém se těžce a bolestivě loučíme s tím starým, nebožským a to nové v nás velmi těžce nabývá vládu. Je to ve skutečnosti zápas Boha v nás, toho, co se obrací k Bohu a toho, co nás stahuje dolů. Tento zápas, tato skutečnost je také symbolizována těmi 3 kříži. Na jednom visí Ježíš, který symbolizuje to Ego, které se snaží osvobodit se ze své nevědomosti a ze svého oddělení od Boha, svého vnitřního božství. Lotr po pravici představuje ty síly v nás, které směřují k Bohu, to znamená tu lepší část naší mysli, která po vzkříšení Krista, Boha, přežívá. Tato sattvická mysl je symbolizována ženskou postavou-pokud je čistá, tak pannou. Panenství, ať už je tím míněno panenství Ježíšovy matky anebo panen, které měly světlo a čekaly na ženicha (jeptišky), je vždy symbolem čisté mysli, která se obrací k Bohu. Proto je také Ježíšem řečeno lotru po pravici, že ještě dnes bude s ním v nebi, to znamená, že čistá mysl s čistým, ryzím Božským vědomím vstupuje do oblasti Božství. Zrod Boha se děje z neposkvrněné Panny, což je klidná, ničím nerozrušená mysl.
Lotr po levici symbolizuje to, co v nás musí být zničeno. To znamená naše tendence a sklony, které nás odvádějí od poznání Boha.
I samo soustředění na Ježíšovo utrpení, které když je velmi intenzivní, vede až k vytvoření zevních stigmat, to znamená, že krvácí dlaně nebo rány na nohou či dokonce v boku, je vlastně neduchovní. Protože tyto viditelné změny v těle jsou vyvolány ztotožněním se se zevní osobou Ježíše a ne s jeho Duchem.
Pravá stigmata (stigma je symbol utrpení putujícího spojené s možností duchovního pokroku) jsou vnitřní a nebolestivá a jsou očím neviditelná, ví o nich jen hledající) – proudí v nás, jak již bylo zmíněno výše božská síla, která v nás obnovuje božský život.

V Evangeliích se mluví o působení Boha v nás.
Jak tedy můžeme nejlépe oslavit tyto svátky a vzbudit v sobě tento hluboký vnitřní proces, o kterém jsme třeba do  této chvíle nic nevěděli?

Nejlepší je poslechnout Ježíše, který radí, abychom se modlili k Bohu. To modlení ale nespočívá v tom, že přednášíme nějaké prosby za naše zevní blaho, za naše zdraví, za dosažení našich zevních cílů, ale v prvé řadě v tom, že se před Bohem utišíme a nasloucháme tichu, tedy vnitřnímu tichu. Být tich neznamená jenom, že nemluvíme, ale v prvé řadě to znamená nemyslet! Zastavit dočasně veškerou duševní činnost a obrátit veškerou pozornost na Boha, na jeho Přítomnost, která se nachází v nás. Jestliže je Bůh všudypřítomný, tak nutně je i v nás. Nakonec to říká apoštol Pavel naprosto jasně: „Vy jste chrámem Božím.“
To znamená, že naše nitro je chrámem, kde máme uctívat Boha. To je pravé uctívání, nikoliv v synagogách a kostelích. V Duchu a v Pravdě.
Pro mnoho lidi je těžké spojit představu utrpení Krista s oslavami, které bývají o velikonocích bujaré. Co je tedy na těchto svátcích z hlediska duchovního nejradostnější nebo by mohlo být?
Jakým poselstvím k nám Velikonoce promlouvají?
Nejradostnějším poselstvím Velikonoc je to, že každý z nás může, pokud bude chtít, následovat Ježíše – vnitřně dosáhnout téhož, co on, to znamená obnovení svého vnitřního života, obnovení svého Ducha, vědomí sama sebe ,onoho Ježíšova Já Jsem, které bylo dříve než Abraham a samozřejmě dříve než historický Ježíš.

Ať tedy každý do sebe pustí kousek toho Světla,

které se vlastně nyní samo nabízí, abychom ho přijali! „

 

Výše uvedený text je záznamem promluvy duchovního Mistra, pana Jiřího Vacka .

Více o něm najdete zde