Mystická cesta
I přes nesporně velkou rozmanitost různých mystických zkušeností, se zdá, že všichni velcí mystikové bez ohledu na jejich náboženskou (či jinou) příslušnost procházejí v zásadě obdobným psychologickým procesem, který zahrnuje stadia očišťování, osvícení a sjednocení. Přesný počet stadií popisovaných v literatuře kolísá zhruba od tří do osmi . Sv. Terezie od Ježíše jich popsala sedm, Underhill jich navrhla pět. Tyto klasifikace jsou vlastně pokusem o definování typického sledu navzájem mnohdy velmi odlišných mystických zážitků, tak jak se s nimi mystik během svého života postupně setkává. …Ve skutečnosti mohou být pochopitelně v konkrétním případě některá stadia nevýrazná, mohou se objevit v jiném pořadí a nebo úplně chybět…
Probuzení
První stadium mystické cesty označuje Underhill jako probuzení. Připomíná obrácení neboli konverzi a obvykle mu předchází ještě období déletrvajícího vnitřního neklidu, pochybností a duševní tísně. Sv. Augustin píše ve svých „Vyznáních“: „Když jsem uvažoval, abych se konečně rozhodl sloužiti Pánu Bohu svému dle svého dávného úmyslu, já jsem to byl, jenž jsem chtěl, a opět já, jenž jsem nechtěl. Ano já, jenom já jsem to byl, jenž ani úplně chtěl, ani úplně nechtěl, sám se sebou jsem zápasil a proti sobě jsem byl rozdělen. Takový boj zuřil v mém srdci, boj mne samého proti mně samému“. Sv. Terezie říká: „při odchodu z otcovského domu mě pronikla taková trýzeň, že si myslím, že ani při smrti nebudu zakoušet větší. Zdálo se mi, jako by se mi všechny kosti vykloubily kvůli násilí, jež jsem si musela učinit, neboť láska k Bohu ještě nepřemohla lpění na rodině: byl to takový boj, že bez pomoci Pána by byla každá má úvaha neúčinná“. Ukončením tohoto vnitřního kolísání je teprve intenzivní mystický zážitek probuzení.
Někdy doprovázejí tato náhlá vytržení vize či hlasy, jindy tyto fenomény chybí. Zážitek má ovšem vždy velmi silný účinek na prožívající subjekt. Znamená radikální obrat v životě budoucího mystika, nastoupení nové životní cesty.
  Očišťování
Stadium očišťování je přirozeným protipólem předchozí fáze. Po konfrontaci s „vyššími“, „nadsmyslovými“ rovinami vědomí a skutečnosti si jedinec nyní zvýšenou měrou uvědomuje svou vlastní omezenost a nedokonalost. Je to fáze sebepoznávání nebo ještě přesněji řečeno fáze konfrontace s vlastním stínem . Je to „perioda tvrdého, namáhavého zápasu, hořkého utrpení, plná zklamání“ , ale také období snah o osobní nápravu. Mystik je nespokojen sám se sebou, trápí se minulými hříchy. Jan od Kříže, nazývá tento úsek mystické cesty temnou nocí smyslů.
Začátečník, který právě vkročil na duchovní cestu, přináší si s sebou velké množství nevhodných návyků, předsudků, přináší si s sebou duchovní nezralost, jež se mu nyní stává překážkou dalšího pokroku. Po nadšení prvního stadia přichází vystřízlivění a zklamání. Budoucí mystik v tomto období nenachází již vzpruhu ve věcech duchovních, jak byl zvyklý. Objevuje se pocit prázdnoty, vyprahlost. Zároveň ale již není cesty zpět. Via purgativa, očistná cesta, staví před jedince úkol poznat vlastní nízkost a slabost. Mystik je konfrontován s vlastní pýchou, samolibostí, sebedůležitostí, žádostivostí a chtivostí, nestřídmostí, s vlastním strachem, hněvem, zármutkem i leností. Poznává se a uvědomuje si propast mezi sebou a Absolutnem. V této temné noci smyslů se má oprostit od jakéhokoli lpění, odpoutat se ode všech vazeb k pozemským věcem a zbavit se egoismu a sobectví v každé podobě.
Neopominutelným aspektem fáze očišťování je pasivita. Zkroušenost, zoufalství, ztráta naděje jsou duševní stavy, pro něž se subjekt sám nerozhoduje, nevybírá si čas ani okolnosti, kdy je bude prožívat a není ani v jeho silách ovlivnit délku jejich trvání. Soudě podle výpovědí jednotlivých mystiků odehrává se proces hluboké změny osobnosti z velké části zcela mimo vědomí a řídí se vlastními, na vědomí a vůli nezávislými zákonitostmi.
Subjekt dospívá k mravní čistotě, ke skromnějšímu a uctivějšímu postoji ke světu, k lásce k bližnímu, k trpělivosti, pokoře a „svaté lhostejnosti“. Již „se nepovažuje za izolovaného a zajímavého jednotlivce, s osobními přáními a pudy, nýbrž za směšnou částečku kosmu, za docela obyčejný kousek vesmírného života, který má svůj význam, pouze jako část veškerenstva, jako výraz Boží vůle“. Zbavený žádosti a lpění získává nové hodnoty a nová měřítka, zbavený sobectví počíná vidět věci takové, jaké jsou. Je nyní připraven na osvícení.
 Goto down Osvícení
Oprostí-li se mystik od dřívějších smyslových zájmů, začne znovu a ještě intenzivněji než dřív zakoušet to, co leží za hranicemi bezprostředních smyslů. Nastává stadium nazývané osvícení. Toto období, označované někdy rovněž termínem via illuminativa, trvá zpravidla mnoho let. Zahrnuje stavy velmi inspirativní, plné blaženosti a štěstí. Objevují se zde extatická vytržení, vize, hlasy. Jak čteme v literatuře, mystik zažívá „pocit intenzivní osobní vztaženosti ke konečné realitě“, „intimním způsobem se raduje z nekonečna“. Underhill uvádí, že mnozí mystikové nikdy nedospějí dál než do tohoto stadia a na druhé straně mohou nádheru tohoto stavu okusit mnozí umělci, kteří se k mystikům obvykle nepočítají. Formálně uzavírá toto stadium tzv. „první mystický život“. Na rozdíl od pozdější fáze sjednocení zůstává zde ještě zachován pocit jáství a ega. Subjekt je stále oddělen od objektu.
Terezie z Avily když popisuje jednotlivé „stupně modlitby“, člení tím toto stadium na další podfáze.
První stupeň modlitby, „modlitba usebrání“, je teprve jakousi přípravou na stupně pozdější. Mystik zde obrací svou pozornost do nitra. „Modlitbu klidu“ popisuje Terezie jako „rozšíření duše“. Mystik odhaluje ve svém nitru zdroj energie, „vnitřní pramen“, který Terezie identifikuje s Bohem.
„Modlitba spojení“ představuje další druh změněného stavu vědomí, v němž dochází k samovolnému zastavení toku myšlenek. Poslední stupeň modlitby nazývá Terezie „modlitbou extatického spojení“ či „duchovním zasnoubením“. Zahrnuje stavy extáze, vytržení a „let ducha“.
V rámci právě popsaných mystických zážitků se často vyskytují také tzv. vidění a hlasy, které, i když se mohou objevit i v jiných stadiích mystické cesty, jsou pro stadium osvícení typické. Mystikové sami rozlišují více druhů hlasů (stejně jako vizí) a navíc zpravidla sami velmi kriticky zkoumají jejich „pravost“.
Hlasy a stejně tak i vidění lze rozdělit do tří kategorií, jsou to: 1. intelektuální, duchovní kategorie; 2. obrazná neboli imaginativní kategorie a 3. tělesná kategorie. Nejvýznamnější, ale také nejobtížněji definovatelná a popisu vzdorující je kategorie duchovní. Přísně vzato se u tohoto typu vlastně nejedná o slyšení nebo vidění, neboť tato kategorie nemá s tělesnými smysly nic společného. Podle popisu mystiků jde spíše o jakési náhle se dostavivší vědění provázené pocitem neochvějné jistoty, jež vytane v duchu, a jež je jako zážitek obtížně zprostředkovatelné. Na rozdíl od kategorie obrazné, trvá intelektuální vidění resp. slyšení dle Terezie mnoho dní a někdy i víc než rok.
Do imaginativní kategorie patří zřetelná, artikulovaná slova nebo věty vytanuvší náhle v duchu, často v okamžicích hlubokého vnitřního pohroužení. Tato slova, jež lze přirovnat k náhlé inspiraci kreativního umělce, přinášejí do vědomí spolu s novým, do té doby nedostupným poznáním také pocit klidu a pokoje.
Rovněž imaginativní vize se odehrává pouze před vnitřním zrakem a nejedná se tedy o halucinaci. Jde o náhle se objevivší, velmi živý fantazijní obraz, připomínající vizi inspirovaného umělce. Má jen krátké trvání a mívá často symbolický (resp. archetypální) obsah. Mystik sám v takovém případě chápe vizi jako podobenství nebo metaforu a je schopen ji adekvátně interpretovat. Dodejme ještě, že mystikové velmi jasně odlišují tento druh vizí od fantazie či denního snění .
Teprve kategorii tělesných vizí a hlasů lze označit termínem halucinace. I když se s vizemi nebo hlasy této kategorie setkáváme u velkých mystiků jen zřídka, přeci jen se jako jakýsi vedlejší produkt mystických snah občas objeví.
Mystikové sami nepřikládají těmto fenoménům prakticky žádný význam a velmi svorně před nimi dokonce varují. “ i když se mohou všechny tyto věci dít tělesným smyslům od Boha, nikdy se v nich nemá duše uvelebit ani je nemá připouštět, nýbrž má před nimi rozhodně prchat a ani je nemá chtít zkoumat, jsou-li dobré nebo špatné. Protože čím více jsou vnější a tělesné, tím méně je jisté, že jsou od Boha, protože Bohu je vlastnější a běžnější sdělovat se duchu“, píše Sv. Jan od Kříže. Podobně hovoří i indický mystik Swami Sivananda, který v knize „Spiritual experiences“ říká: „Konečný, intuitivní a přímý zážitek Nejvyššího je tím jediným pravým zážitkem. Povzneste se nad vize. Vize, kterou vidíte v meditaci, je překážkou na stezce k samadhi nebo realizaci Boha… Vyhýbejte se vizím a myšlenkám na ně. Buďte k nim lhostejní. Nahraďte je myšlenkami na Pána“ .
 Temná noc ducha
Nejstrašnější ze všech zkušeností mystické cesty bývá označována jako temná noc ducha neboli mystická smrt. Tato druhá, definitivní a nekompromisní očistná perioda je opět naprostou negací předchozího stadia osvícení. „Lidský pud po osobním štěstí musí být usmrcen“, píše o této fázi Underhill. Tak jako byly dříve očišťovány smysly, je nyní očišťováno samotné centrum mystikovy osobnosti. Musí se zbavit vlastní vůle, musí být zničeny poslední známky sebevědomí. Musí s konečnou platností pochopit vlastní bezmocnost a úplně se podvolit. Odevzdanost, oddanost a dokonalá pokora celé bytosti jsou cílem tohoto stadia.
„Temná noc“, píše mystický učitel, „je vlití Boha do duše. Očišťuje ji z jejích habituálních, přirozených a duchovních nevědomostí a nedokonalostí. Bůh ve skrytosti duši učí a vzdělává k dokonalosti lásky, aniž ona cokoliv dělá nebo chápe jak“. Podobně jako je tomu u temné noci smyslů, také období temné noci ducha přichází, aniž si jej člověk volí. Radostnou fázi osvícení střídá strastiplná perioda vyprahlosti a (zdánlivé) stagnace. Mystik se ocitá v depresi, poznává prázdnotu někdejší extáze. Cítí se být osamocený, opuštěný a zavržený Bohem. Hořké vědomí vlastní hříšnosti a nedokonalosti vyvolává v něm tíživou a neutuchající beznaděj.
Ve stadiu temné noci ducha se mystik odcizuje svému okolí, svým blízkým i sám sobě. Ocitá se v jakési vnitřní izolaci a cítí, že mu není pomoci. To jediné, po čem prahne, je kontakt s Bohem. Dostavuje se vyčerpání, ochablost a otupělost.
Mystik nevládne nad svými myšlenkami. Do jeho vědomí se vtírají trapné, nedůstojné, nechtěné a vytěsňované obsahy, zlé a nízké pudy. Muka, která mystik v tomto stadiu prožívá, zvyšují často ještě další, současně (synchronně) se objevivší vnější nepříznivé okolnosti. Jan od Kříže byl nespravedlivě obviněn a uvězněn. Sv. Terezie trpěla nemocemi a bolestmi.
Paradoxem mystické cesty je skutečnost, že právě ve fázi temné noci ducha činí mystik v duchovním životě největší pokroky.
Zkušenost temné noci relativizuje pojem osobní identity. Mystik zde jakoby vystupuje sám ze sebe. Přestává lpět na svém já, přestává se identifikovat s tužbami i averzemi, které měl. „Nejsem nic, nemám nic, netoužím po ničem“. Právě tomu se říká mystická smrt. Mystik se zříká sám sebe a zcela se odevzdává svému Bohu.
Sjednocení
„A když bude úplně rozložen v nic, což bude největší pokora“, líčí Jan od Kříže konec fáze temné noci ducha, „bude uskutečněno duchovní sjednocení mezi duší a Bohem, a to je největší a nejvyšší stav, k němuž se může v tomto životě dospět“ . Stadium sjednocení (unio mystica), symbolicky někdy popisované jako duchovní svatba, je vyvrcholením mystického hledání. „Je to stav vnitřní rovnováhy, dokonalé vyrovnanosti, čistě duchovního života, charakterizovaný poklidnou radostí, zvýšenými silami a naprostou jistotou“. Je to stav splynutí individua s nejzazší realitou.
Stejně jako všechny ostatní mystické zážitky je i tato vrcholná mystická zkušenost ve své podstatě nesdělitelná. Podle mystiků je obtížné vysvětlit tento stav někomu, kdo jej sám neprožil.
Asi nejvýraznější charakteristikou zážitku či spíše stavu sjednocení je právě jeho trvalost, resp. trvalý účinek. Většina mystických zážitků má jen krátké trvání a až dosud každé radostné období mystikova života bylo vždy vystřídáno obdobím strádání a bolesti. Pro stadium sjednocení to ale neplatí. Vnitřní klid a pokoj, které zážitek sjednocení přináší, se stávají již trvalou součástí mystikovy osobnosti. Zřejmě právě proto mystikové často hovoří o tomto stavu jako o znovuzrození. Hranice mezi subjektem a objektem jsou zrušeny. „Je nutno vědět“, píše o trvalosti tohoto stavu Terezie, „že vědomí této Boží přítomnosti není stále tak intenzivní – míním, tak jasné – jako když se poprvé projevilo, nebo když Pán ráčí znovu udělit tuto milost. Kdyby tomu tak bylo, bylo by nejen nemožné zabývat se něčím jiným, nýbrž i žít mezi lidmi. I když tedy nemá stále tak jasné světlo, nepřestává si uvědomovat, že je v této (Boží) společnosti“ .
Navenek asi nejnápadnějším a nejpozoruhodnějším účinkem je ale zásadní obrat ve vztahu mystika k sociálnímu světu. Ukazuje se totiž, že ono pohroužení se do sebe, stažení se ze světa, tak typické pro mystiku, bylo pouhým prostředkem, který nyní, po dosažení stavu sjednocení, ztrácí svůj smysl. Poslední stadium mystické cesty přináší do života mystika novou energii, probouzí skryté tvůrčí síly, přináší schopnost prakticky zvládat náročné situace, ale také novou zodpovědnost. Teprve v této fázi se tak mystik stává opravdovým přínosem pro společnost své doby. Po letech strávených v ústraní a naplněných meditací a kontemplací, po zkušenosti úplné izolace v nedávném stádiu temné noci ducha, zapojuje se nyní mystik znovu, s novou chutí a silou do sociálních aktivit. Stává se umělcem, básníkem, prorokem, náboženským nebo sociálním reformátorem, národním hrdinou.
Zdroj: http://azoth.forumsk.com/

 

FacebookTwitterGoogle+