MY JSME LÁSKA
Milí Přátelé,

včera mi dva milovaní muži mého života dali chvilku pro sebe a po dlouhé době jsem se naložila do vany. Místo úplného vypnutí jsem zůstala opět někde na pomezí, jak se tomu poslední dny děje, a přicházela ke mě inspirace, o kterou se s vámi za nás tři chci podělit.

Máme stále tendenci následovat něčí cestu, nějaká doporučení a rady. Možná už nechceme následovat směr klasického konzumního světa, systému a společnosti, ve které žijeme, bohužel jsme však toto rozhodnutí vyměnili za to, že máme tendenci to stejné dělat pro nás nyní ve „více duchovním“ rozměru. Možná jsme přestali následovat stará dogmata a systém, ale nahradili jsme to následováním toho, co je pro nás dostatečně duchovní, spirituální, vědomější atd. I to je však důležité, abychom si uvědomili, že v životě je třeba vždy projít oba póly, obě strany téže mince, abychom našli střed. Střed nikoli ve smyslu doslovného středu mezi nimi, ale jejich splynutí. Tím, že známe obě strany, můžeme vytvořit něco nového. To je to naše oblíbené 1+1 jsou 3. Každý jeden z nás vytváří na základě prožitých duálních zkušeností něco nového, něco „třetího“. To je ta individuální cesta, cesta srdce… chcete-li kristovství. Neexistuje návod a neexistuje jedna cesta, pro každého je ta jeho naprosto jedinečná.

Spojilo se mi to právě s tím, jak přišel na svět náš zázrak Nataiko. Rádi bychom s vámi postupně celý příběh sdíleli. Cítíme, že tak máme činit a že takto prožitá zkušenost, může být i velkou inspirací druhým. Hovoříme o inspiraci, nikoli o návodu. Otevíráme svým prožitím a zkušeností další pole, do kterého můžete vstoupit a vzít si to, co vy potřebujete, co inspiruje VÁS, co jen vy sami cítíte.

I já jsem asi před dvěma, třemi lety přečetla občas nějaký článek o vědomém početí, o tom, co jíst a nejíst před tím, než vůbec plánujeme otěhotnět, kde žít, jak žít, aby to bylo pro novou bytost, co k nám přichází, to nejlepší.
Člověk míní, život mění.

Těžko se dá něco pevně plánovat a zvlášť početí děťátka. Vím, že vědomé početí je postavené na komunikaci s touto dušičkou a spirituálních základech. Když jsem o tom čítávala, líbilo se mi to, možná i tím, že to byl naprosto odlišný způsob od toho běžně daného systémem, od toho, na co jsme po generace zvyklí. Naše cesta početí však nakonec dopadla, jak už to tak bývá, jinak – „po našem“. J

Když jsme se setkali s Filipem, život nás tak silně ponoukal, abychom byli spolu, že jakékoli plánovaní a koncepty mysli šly stranou. Láska mezi námi od počátku byla tak silná, že jí nešlo ignorovat. Cítili jsme, že se už dávno známe a měli jsme po měsíci pocit, že spolu jsme už sto let.

Neplánovali jsme děťátko, i když jsem věděla, že u mě už delší dobu je dušička, která se ke mě chce narodit a čeká na „svého“ tatínka. I kdybychom chtěli, na žádné koncepty a přípravy nebyl prostor. Tato dušička k nám přišla tak rychle, jak to jen šlo, neotálela.

I přesto, že naše první měsíce vztahu s Filipem byly ve všech ohledech velkou zkouškou. Procházeli jsme doslovně smrtí a znovuzrozením a to velmi reálně a ne jednou, téměř každých pár dní, někdy i několikrát za den. J Bořili se naše dosavadní životy, naše přesvědčení, ILUZE, vystupovali na povrch všechny skryté a velmi bolavé věci a traumata a vše, co nebylo opravdové a ze srdce chtělo být přijato a s láskou propuštěno. Nešlo se před tím skrýt, nešlo to nějak obejít, obalamutit. Pokud to s námi nebylo v pravdě, skutečně tak, jak jsme to cítili ze srdce, nenechalo nás to klidné a velmi silně táhlo k tomu, abychom tak učinili. Vše v našich životech, co bylo postavené, byť jen z části, z hlavy a chybělo tam srdce, opravdovost, MY – naše skutečná láska, se nezadržitelně hroutilo.

Měli jsme dvě možnosti. Buďto se rozejdeme a neustojíme to nebo spolu zůstaneme. Byť pro nás řada věcí znamenala prožití všeho, jak ráda říkám, až „na duši“, láska a spojení mezi námi bylo vždy mnohem silnější. Silnější než cokoli. Nedala se ignorovat, byť už jsme stáli na pokraji svých sil a tlak z okolí byl obrovský. Tak jsme procházeli smrtí a znovuzrozením zas a znovu.

Vím, že se tohle nyní děje řadě z vás a často to končí tak, že to jeden z partnerů vzdá, protože takový vztah nás nutí a chce po nás naprostou důvěru, lásku a otevřenost k druhému až na duši. Něco, co nás nikdo nenaučil, co jsme doposud nezažili. I kdybychom chtěli před takovým partnerem něco skrývat, nedá se to. Právě díky silnému spojení a lásce, která v takových vztazích je, je možné odkrýt i to doposud skrývané a pro nás velmi traumatizující. Partner nám to neúprosně zrcadlí a to i nevědomky. Ustát to je pak velkou výzvou. Naštěstí u nás vždy zvítězila vzájemná láska a hlavně věrnost sobě sama, svému srdci, byť bylo mnohokrát cítit už jen velmi maličko, protože nám v danou chvíli přišlo bezpečnější ho uzavřít. I z toho mála nás to však zase přitáhlo k sobě zpět.

Měla jsem v úmyslu napsat pár řádek o příchodu dušičky k nám a na papír se dere tento text. Vím, že i když to znamená otevřít se „světu“ a dát ven svůj život a naše nejvzácnější a nejposvátnější chvíle, jsme k tomu vedeni. Nelze mluvit o tom, jak je důležité žít věci, které hlásáme a přitom zůstat uzavření bez sdílení vlastních opravdových prožitků. Jen na základě nich je to možné.

Naše milované dítko k nám tedy přišlo v tomto čase hluboké a intenzivní přeměny nás obou. Teď už víme, že i sama tato bytost byla součástí této přeměny, velmi vědomě do ní zasahovala a byla její součástí. Přišla ve chvíli, kdy to sama cítila a nezáleželo na tom, zda jsme to plánovali nebo měli zrovna dokonalý stravovací režim či spirituální naladění.

Naše láska však byla a je hluboká a silná a projevuje se i v každém našem milování. Zjistili jsme, že to je to podstatné pro početí dítěte. A že je to důležitější, než všechny spirituální koncepty světa. Nemusíme posvátný okamžik vytvářet a plánovat, neboť každý okamžik, který jsme v lásce, je posvátný. Pakliže něco děláme jen z přesvědčení, nemůže to fungovat. Týká se to všech oblastí našeho života. K početí děťátka není důležité, jestli jsme měsíc nebo rok byli na raw stravě nebo si těsně před tím dali „smažák“. To, co je podle nás a z naší zkušenosti podstatné je to, zda to, co děláme, děláme opravdově, s radostí, potěšením a v lásce. To se týká, jak jídla,  tak samotného početí děťátka. Početí v hluboké lásce a vzájemné odevzdanosti jeden druhému je pro nás tím nejlepším způsobem, jak přivést dítě na svět. Umožnit mu, aby se svezlo na této vlně lásky k nám a dalo vzniknout novému životu.

Podle nás tedy můžete zahodit všechna přesvědčení, které jsou i tak jen na úrovni mysli. Věnujte pozornost sobě, tomu, abyste se cítili dobře, aby ve vás láska proudila, abyste i při milovaní dokázali být jeden druhému otevření až na duši a užívejte si života v těle a tu na Zemi, do té míry, do jaké můžete. Je to postupný proces a není třeba zůstat v touze být ještě otevřenější a láskyplnější, než jsem teď. Užívejte si to, jak na tom jste nyní. I to je skvělé a i tím pro početí svého potomka uděláte maximum. To ostatní je vedlejší.

To jediné, co dítě potřebuje, je LÁSKA. Nezáleží mu na tom, co ta LÁSKA jí a zda je za všech okolností dokonalá. LÁSKA JE. MY jsme láska, ať už žijeme srdcem nebo ne. Je to naše podstata a záleží jen na nás, kdy a jak ji v sobě otevřeme, kdy ji uchopíme.

Milujme. Buďme opravdoví, tak, jak v danou chvíli jsme. To je víc, než tisíc falešných úsměvů, krásných a přitom prázdných slov. Víc, než tisíc slibů a na oko dokonalé žití. To je to, co nás děti učí. Vrátit se skutečně k sobě, ke své opravdovosti, do srdce, ke své podstatě. Nic jiného je nezajímá. Je například mnohem lepší projevit emoci ve své opravdovosti, než ji potlačit a hrát, že je vše v pořádku. Vysvětlujeme to tím, že nechceme ublížit okolí a přitom mu tak ubližujeme mnohem víc. Je to jen náš strach být opravdoví především vůči sobě. Je to jen příklad. Jde o to být k dětem pravdiví, říkat a dělat věci tak, jak je skutečně cítíme. Přiznat i své slabosti a strach, i to, že zkrátka nevím.

Děti cítí, kde je pravda. O to víc jsou zmatené, když vnímají něco, co se navenek projevuje zcela jinak. Bohužel jsme v tom často tak silně, že je to postupně během žití s námi naučíme dělat také. To je však na další téma. Můžete hrát sebevětší a sebedokonaleji nacvičená divadla, děti ale vidí do samotného vašeho jádra bytí.

Ví, jak to v danou chvíli skutečně máte a tak vás na to ihned upozorní svým chováním – ať už jemně nebo divoce. J
Děti nám pomáhají v každém okamžiku nalézt cestu k sobě, do srdce, k LÁSCE,  k tomu, kým jsme DOOPRAVDY.
Místo nahlížení na děti způsobem, že je s nimi něco špatně, že oni jsou takové nebo onaké, se raději vždy podívejme do sebe a berme to jako úžasnou a jedinečnou možnost ke své přeměně.

Milujme…. a začněme u sebe…. tam je základ – sebeláska. Je založena už na našem samotném početí, na našem příchodu na svět, na našem dětství… Když máme odvahu podívat se až na samotný náš počátek, mnohé se nám objasní a mnohé vyjde ve své opravdovosti do našeho vědomí. Pak můžeme začít dělat kroky k uzdravení a postupnému otevírání svého zraněného srdce.

Nezapomeňme, vše je láska…. my jsme láska… ať to pro někoho zní jako sebevětší klišé… čím dřív tento fakt přijmeme, tím blíž na cestě k sobě, jsme. Vykročme….

S láskou,

Denisa, Filip a Natai

 

Zdroj: http://www.jeshua.cz/my-jsme-laska/

 

FacebookTwitterGoogle+