MUŽ POZNÁ PRAVDU PROSTŘEDNICTVÍM ŽENY
V listopadovém čísle  časopisu Vitalita opět pokračujeme v rozhovoru s Tomášem Keltnerem. Položili jsme mu otázku, na kterou už delší dobu hledáme odpověď.
Proč nám tak moc záleží na přijetí a požehnání od našich rodičů?
Je to potvrzení správnosti. Souvisí to se sebevědomím a sebejistotou. Mluvili jsme o tom, že sebevědomí souvisí s tělem a sebejistota s duší. Naši rodiče jsou první autorita, se kterou se tu na zemi potkáváme. A proto od nich potřebujeme potvrzení naší správnosti, což nám dodává sebejistotu. Ale neděje se to způsobem, že oni řeknou ,,Jsi tu správně“. K tomuto mentálnímu přenosu dochází až o hodně později.
Úplně na začátku od nich potřebujeme cítit správnost. Správnost je bez pochybností, ale bohužel systém je nastavený právě skrz pochybnosti. Nemáme víru, ale pochybnosti. Vymezujeme se konfliktem, určujeme se přes pochybnost a ne přes víru.
Pochybnost je už v početí. Jestli partner se kterým jsme, je ten pravý. Máme problém, že partnery si neumíme vybírat. Pochybnost v průběhu těhotenství, prenatálního vývoje, porodu, první okamžiky života jsou také v pochybnosti. Neustále všechno kontrolujeme, jestli je to v pořádku. Kdybychom věřili, nemáme potřebu pořád něco kontrolovat.
Proč si tak zoufale potřebujeme potvrdit svoji správnost?
Od počátku jsme přes nevědomé rodiče programování k pochybnostem. V první řadě jsme naučeni pochybovat o sobě: ,,Jsem správně a jsem tu správně? Neměl bych být někde jinde, v jiné rodině s jinými lidmi?“ A na tomto stavíme vše ostatní a díky tomu má v sobě vše otisk pochybnosti a ne víry. To v nás spouští obrovskou potřebu potvrzování od rodičů. Je to program, který v sobě máme, aby nám nedovolil se osvobodit. Když potvrzení nedostaneme od rodičů, chceme ho od někoho jiného. Partnera, společnosti, vzdělávání… Přes toto všechno se snažíme najít a potvrdit si naši správnost. Hluboko pod tímto vším je strach z nepřijetí, neustále se opakující téma.
Takže problém rodičovství spočívá ve špatném výběru partnera?
Přesně tak. Nebyly nám dány správné instrukce o tom, jak si ho vybrat správně. My si ho vybereme vizuálně, což je mužský způsob. Hlavou, rozumem a podle toho kdo se nám líbí, a to je zoufale málo. Nevnímáme, kdo ten člověk skutečně je.
Moudrost vedení by v sobě měla obsahovat žena, ale systematickým ničením žen se jejich sebevědomí změnilo a snížilo. Ženy se teď pokoušejí podobat spíše mužům, takže si muže už nevybírají podle toho co cítí, ale podle toho jestli se jim líbí. To je velký problém, protože si nevyberou správně.
Rozumem se správný partner vybrat nedá. To se musí cítit. Základní rozdíl mezi mužem a ženou je, že muž myslí a žena cítí. Jak se žena snaží myslet, což se právě ve společnosti děje, je stavěná do pozice rozbitého muže. Ona se pokouší opravit, přijmout standardy které patří mužům a podle toho se chovat. A podle toho si vybírá i partnera, takže nemůže vzniknout funkční vztah. To je důvod, proč je dnes tolik vztahů nefunkčních. Začínají prostě na špatném základu.
Ženy neprocházejí zasvěcením, matky nezasvěcují své dcery a ty potom hledají ženskost v mužích, což je nesmysl. Muž nemůže zasvětit ženu a stejně tak žena nemůže zasvětit muže. Žena může muže obřezat, vykastrovat, ale neudělá z chlapce chlapa.
A to se bohužel se vztazích velmi často děje. Když se muž bojí, tak zesměšňuje, což je velký problém. Zesměšňuje ženu, to co cítí a ona, protože nemá jistotu a není zasvěcená, si postupem času řekne: ,,Není na tom něco, když muž, který mě miluje, (v podstatě to však není láska ale vlastnění), o mně tohle tvrdí?“ Když muž ženu velmi dlouho zesměšňuje, úplně ji rozhází a ona přestane vědět.
Je potřeba si uvědomit, že žena je Bohu blíže než muž. Dokáže se samakalibrovat (pozn.: jinými slovy naladit na správnou ,,božskou“ vlnu, rezonanci). Když je sama, tak zná pravdu a skutečnost. Protože pravda je jenom jedna, nejsou rozdílné druhy pravd. Moje pravda, tvoje pravda, jejich pravda, objektivní pravda, subjektivní pravda… to jsou pseudofilozofické nesmysly. Pravda je jen jedna a to je skutečnost.
My jsme od skutečnosti velmi vzdálení. Největší propast mezi námi a skutečností tvoří rozum. Žena je sama schopná vnímat skutečnost, pravdu. Takže žená zná pravdu a muž by se pravdu měl dozvídat od ženy, ne od jiného muže, nebo z nějakého systému, učení, či náboženství. To jsou lidské plytké vědomosti. Žena pozná prapodstatu. Žena se sama dokáže dostat do stavu stability, pozice, kdy je vědomá.
Vědomá žena je v podstatě vědma. Vědomá žena je sama o sobě zdrojem světla, ona je Světlo. Proto žena nemůže být osvícená, to je nesmyslný esoterický pojem. Ženy prahnou po osvícení a to je zoufalý projev nepochopení a usídlení mužského principu v ženách. Osvícený může být pouze muž a to právě svojí vědmou, ženou, jejím Světlem.
Žena je skutečná stabilita, kterou v ní nachází muž, ten je potom vnější stabilitou, o kterou se následně ve vnějším světě opírá žena. Uvnitř je žena spojená s Bohem, venku je spojená s mužem a muž skrze ženu poznává pravdu.
Muži jsou skvělí učitelé a učitelé jsou velmi důležití, ale pravda leží mimo učení. Učení je ruka ukazující na Měsíc a žena je tímto Měsícem. Je Sluncem, zdrojem toho světla. Ona to světlo nese. Ukazuje, kterým směrem se dát.
Rozdíl mezi bytostí ženy a muže je ten, že žena je spojená s Bohem a zná pravdu. Muž je sám, a rozhoduje se sám. To je velmi důležitá pravda, která by měla být předávána v rámci mužského zasvěcení.
Muž nefunguje v mužských kruzích a nevyužívá ženskou energii k nalezení sebe sama. Muž se rozhoduje sám. To dělá muže mužem a je oddělený od Boha, spojuje se s ním prostřednictvím vědomé ženy.
Spojením muže a ženy může vzniknout nové dílo, reprodukce, nový život, další generace. Od tohoto jsme se ale odklonili a vytváříme vztahy, páry a rodiče dle zcela odlišných hodnot. Nedovolujeme ženám cítit, nutíme je přmemýšlet, rozumově analyzovat, vybírat si partnera rozumovým způsobem, ne podle toho, co žena cítí.
Chyba má vlastnost sněhové koule. Když se valí z kopce, nabaluje se, nevyřeší se sama. Je to jako s rozbitým autem. Když ho nespravíme, samo od sebe se to nezmění, a když ho budeme dále používat v tomto stavu, rozbije se ještě víc. S chybou je to stejné, má tendenci se sama od sebe zvětšovat, ne řešit. Když je na začátku špatné rozhodnutí, má tendenci se zhoršovat. Chybí rovnováha. Je to rozbíhání dějů, které jsou defektní a obsahují chyby.
V rodových liniích, ať už mužských či ženských se pak musí najít někdo, kdo to všechno začne řešit. Žena by se měla v první řadě zaměřovat na sebe a na to, co cítí. A věřit tomu, co cítí. To je začátek trénování, kalibrování sebe samé. Problém je, když je dohromady více žen. Jak se říká, když se potkají čtyři ženy, tři jsou správně a jedna z nich ne, tak po rozchodě jsou čtyři špatně. Chybí jim totiž mužský element.
Co do toho mužský element přináší?
Vnější stabilitu, vnější pevnost, formu, a hranice. Téma hranic je velmi důležité. Celá existence, celé stvoření je o tvaru a o formě – a v podstatě o hranicích. Naše tělo je složené z buněk a buňku definuje její hranice. Kdyby nebyly hranice, nebyl by tvar a ani život. Je nesmysl se domnívat, že hranice jsou nesprávné a musí se rušit. Naopak, hranice vymezují, odkud se kam něco děje. Tak je to v pořádku, tak to bylo stvořené. My bychom jako tvůrcové – Bohu rovní – neměli měnit základní nastavení této hry, této reality. A jedno ze základních nastavení jsou hranice. Když nějaká buňka ztratí své hranice, zmizí a rozplyne se, pohltí ji něco jiné, něco co je větší a silnější, co svoje hranice má. Něco, co má svoji víru a nezáleží na tom, jestli si myslíme, že je dobrá nebo špatná.
Můžeme zjednodušeně říct, že když jsou v mém nitru pochybnosti, je velký předpoklad, že mě pohltí něco větší, stanu se součástí nějakého systému nebo člověka, který je silnější než já a já převezmu jeho zákony a pořádek?
Když jsou v člověku pochybnosti, tak ty pochybnosti naruší něco, co bychom mohli nazývat imunitním systémem, obranyschopností, ,,sebetvořením“.
Já ztrácím schopnost sebe-tvořit“, a když ztrácím schopnost tvořit sebe, tak se navazuji na silnější prvky, které tuto schopnost mají a stávám se více méně jejich součástí, až úplně zaniknu. Pochybnost je tma. Pochybnost je nepřítomnost víry. Je to nepřítomnost pána v domě, vytváří to možnost, aby přišel někdo jiný a obsadil uvolněné nehlídané místo. Ty dveře se nesmí otevřít.
Jak pracovat s pochybností?
Jsou dva způsoby. Ženský a mužský.
– Mužský jde přes informace, přes poznání. Je to cesta, kterou v současné době této společnosti doporučuji, protože je v principu mužská. Mužský element, mužský strach v tom hraje velkou roli.
– Žena to řeší prostřednictvím cítění, ona cítí jak to ve skutečnosti je. Ona nemusí vědět jak nebo proč, to nebo ono, odkud kam… Ona to cítí a co cítí, to je správné.
Muž tuto schopnost nemá. Když vedle sebe nemá vědomou ženu, tak je to s jeho pravdivostí velmi pochybné. Nemá se přes koho stabilizovat a vytváří se v něm strach. Ten následně plodí agresivitu. Toto můžeme vidět u mužů, kteří jsou bez lásky. A v kulturách, kde láska po celé generace chybí.
Žena je velmi důležitý, řekl bych i nejdůležitější prvek stvoření. Co se týče tvorby stability. Svobodná a vědomá žena je základním stavebním kamenem, skálou na které vše ostatní stojí. Na to, aby žena tou skálou mohla být, potřebuje vedle sebe muže, který nemá strach. Znamená to, že rozum muže tvoří víra a ne pochybnost.
Toto je funkční spojení: Vědomá žena s osvíceným mužem. Mužem, který je osvícený ženou a oba společně tvoří frekvenci víry, která dále tvoří.
Žena tvoří vnitřní stabilitu, muž tvoří vnější stabilitu. Spolu tvoří stabilní prvek, který ze sebe vysílá něco jako správně fungující imunitní systém. Do takového spojení není možné zvenku žádným způsobem vstoupit. Ani agresivitou, ani jemno hmotnou frekvencí, ani kouzly, ani sílou. Takovou harmonickou dvojici není možné narušit. Když je takto postavený celý národ, tak tento národ nebojuje, není šance ho ohrozit nějakým způsobem zvenku. Dá se strašit a děsit, ale nedá se pokořit. Problém je, že něco takového tu není, společnost je momentálně plná vyděšených mužů hledajících svoji matku a zničených žen bez sebevědomí, které netvoří své fyzické tělo, aby si zasloužily částečné přijetí od kohokoliv.
Ještě bych se ráda vrátila zpět k ženskému způsobu práce s pochybností
Pochybnost v podstatě pochází z muže. Je to mužská záležitost implementovaná do ženy. Žena neobsahuje pochybnost, ona ji netvoří, ani to nedokáže. Žena je jediná bytost ve stvoření, která tvoří přijetí. Nikdo jiný přijetí netvoří. To tvoří žena, pokud je svobodná.
Pochybnost je něco, co je do ženy implantováno zevnitř skrz rozumovou část – mužský element. Pochybnost není součástí ženy. Když se žena přestane soustředit na rozum a začne se soustředit na sebe, bude větší váhu přikládat tomu co cítí a ne tomu co ví a myslí nebo říkají muži. I kdyby je považovala za velkou autoritu. Taková žena nemá pochybnosti. Pochybnost tu nemá místo, neuchytí se na ženě. Žena je zdrojem světla a tma nemá možnost v přítomnosti tohoto světla pravdy existovat. To je mužská záležitost, záležitost hmoty. Tmu, respektive stín, vytváří hmota… Když se světlu do cesty postaví hmota, vytváří se stín. To je to co tvoří muž, to je mužská práce. Diavolo – symbol oddělení.
Není to ženská záležitost, jak je nám po celá tisíciletí předkládáno mužským systémem náboženství. To, že žena je prvotní problém a hřích, je ženská záležitost, je nesmysl. Žena je projeveným světlem, není možnost aby v ní existovala tma. To dokáže jedině muž. Ale je nutné dodat, že muži jsou produktem žen, každý muž je produktem své matky.
Je pravda, že když jsem ve spojení sama se sebou, pochybnost není.
Žena ví, protože je blíž k Bohu, je s ním v přímém spojení. Ona zná pravdu, tu jedinou skutečnou. Žena je schopná skutečnost cítit, ona nemusí poznávat, přemýšlet, analyzovat. To musí muž, protože necítí.
Problém začíná tehdy, kdy se žena začne chovat jako muž, přebírá mužské vzorce chování a ustrašený muž v ní pak necítí ženu, ale muže. To znamená, že se stává soupeřem a začínají spolu bojovat. Bojují spolu v podstatě dva muži, a ani jeden není úplně správně, ani jeden není úplný. Jeden má mužské tělo, druhý má ženské tělo a mužského principu moc. Výsledkem boje není prohra nebo výhra, výsledkem boje je pouze boj. Je nesmírně destruktivní. Nemá smysl opravovat nefunkční vztahy. V první řadě je potřeba začít od sebe.
Nastane-li problém, ptám se sebe: ,,Co se děje, jaký mám problém?“
Neříkám: ,,Jaký ty máš problém, měl by sis ho vyřešit.“
Žena je silnější než muž, co se týče vnitřní síly. Je stabilizujícím prvkem společnosti. Když žena neplní svoji funkci stabilizujícícho prvku, tak společnost která je mužská, se ztrácí a přechází do destrukce. Čistě mužská společnost nebo kultura bez zásadního vlivu žen má jen a pouze destruktivní charakter, což okolo sebe můžeme vidět v současné době.
Tomáš Keltner
Zdroj: redakcie časopisu Vitalita,  www.vitalitanet.sk

http://www.novoucestou.cz/?p=59509