Most přes hlubinu věků
Před asi sedmi lety jsem měla sen. Když jsem se probudila, v okamžiku, kdy jeho poselství skončilo, byla jsem si naprosto jistá jeho pravdivostí. Skutečnost zde vyslovená mnou byla prorostlá do posledního atomu těla.V tom snu mi bylo sděleno, že v průběhu jediného života musím prožít historii celého lidstva.

Sice jsem si nedovedla racionálně představit, jak by to mohlo být možné, pocit pravdivosti však byl prostě nepřekročitelný.

Jak už to bývá, ohromení z velkolepého poznání, je záhy překryto událostmi všedních dnů a odsunuto stranou. Přece nemůžu žít trvale v euforii, nebo spíš zděšení, z tak obrovského úkolu, že jo. A tak jsem celý sen sice nezapomněla, ale tak nějak, pro nedostatek vidění souvislostí s mým každodenním bytím, vypustila z mysli.

Ovšem v současné době se mi stále víc a víc připomíná. Opět se bráním a cítím vyslovený odpor k šťourání se v minulosti – protože to vždycky nahání hrůzu ze skutečnosti a příšerně bolí prožití nepřiznaných emocí. Navíc ony skutečnosti naprosté většině normálních lidí zavání totální fantasmagorií a úletem mimo realitu. Přičemž paradoxně opak je pravdou! Teprve když si dovedeme přiznat i nejšílenější možnosti – protože jestliže jejich energie v nás zůstala trčet nezpracovaná a nepochopená, svazuje nás a blokuje volné proudění – a procítit jejich emoční sílu prožitku, uleví se nám. Hnis bojem zanícených ran minulosti může vytéct a rány se začínají léčit.

Pořád v sobě hledám (a nalézám!) těžká seskupení z exhalací lidské nevědomosti uložená v paměti těla, nepochopení, a tím pádem pomýlených činů z nich vycházejících. Činů, které přinášely další a další utrpení v dějinách lidstva. Hrabu se od svého začátku zde (na Zemi) přes vztahy v rodině, do níž jsem se narodila, rodová traumata, vlastní kosmické záležitosti a chyby z nevědomosti, a pořád to není všechno! Stále cítím přítomnost čehosi neprožitého a nepochopeného v souvislostech, nepřijatého v celistvosti. Už toho všeho mám fakticky plné zuby. Už to trvá moc dlouho! Ale vím, že nelze jinak… Musím jít dál.

V minulých dnech jsem jásala nad velkým uvolněním z prožitků záležitostí vytažených „Žítkovskými bohyněmi“. Ovšem slovo „bohyně“ mi brnkalo dál na nějakou zasunutou strunu. Nijak výrazně. Ale když pominulo nadšení z vhledů právě proběhlých, nedalo se už popřít.

Se stupňující jistotou jsem vnímala, že budu muset jít ještě hlouběji do historie. A to se mi tedy ale vůbec nechtělo! Protože bylo čím dál jasnější, že budu muset jít do hlubiny věků. Tak daleko, že asi jen málokdo to všechno považuje za realitu vývoje člověka.

Odvahu mi však dodává série knih z pera vědce. Mám je doma opět už pár let a časem jsem si „musela“ (síla tahu neznámého původu) dokoupit další. Protože mě nekonečně přitahovaly. Ale nebyla jsem schopná je číst.

Jsou to knihy Zecharii Sitchina. Tento novinář, který se svým zájmem transformoval do skutečného vědeckého historika a badatele, propadl touze zjistit, jak to bylo s vývojem člověka. Rozhodl se najít chybějící článek v evolučním vývoji člověka.

Jeho hledání ho přivedlo ke zrodu lidské civilizace v Sumeru a Mezopotámii. Ke studiu skutečných archeologických nálezů hliněných tabulek, na nichž je zaznamenána kronika těch časů. – A naše nejužší sepětí, ba dokonce stvoření bohy z jiné vesmírné civilizace – kterým by se vysvětlil náhlý evoluční skok ve vývoji lidstva. Doslova stvoření člověka genetickou manipulací, kdy do původního druhu hominida byla přidána genetická informace vesmírné civilizace, čímž vznikl dnešní člověk, homo sapiens.

Tím se ovšem dostáváme do naprosto nových sfér. Přímo a doslova se stáváme kosmopolitním – tentokrát vskutku od slova kosmos – stvořením. Ano, Zecharia Sitchin nedokázal za svého života (+ 9. 10. 2010) prosadit požadavek na analýzu DNA ostatků královny Nin Puabi, aby byla celá hypotéza potvrzena či vyvrácena*. To však ale nic neznamená pro naše vnitřní energie. Protože jestliže mi zde „spínají“ emoce, objevuje se bolest a slzy v souvislosti s uvědoměním, kam až sahají kořeny naší bolesti, nemá cenu diskutovat o čistě rozumovém a faktickém důkazu. I kdyby nebyl objeven, svůj binec v energiích stejně musíme uklidit. Protože jinak se nepohneme dál.

Chtíc nechtíc jsem tedy otevřela jednu z knih a začala číst.

Bože můj… To se nedá. Tohle prostě nezvládnu. Ne proto, že bych to nezvládala emočně. Nezvládám to pobrat rozumem. A to se rozhodně nepovažuju za neinteligentní! Jde ale o doslova vědecké pojednání napsané autorem, který se tématu věnuje celá desetiletí a už se v něm orientuje. Já ne. Protože jsou zde dopodrobna uvedeny popisy neuvěřitelné propletenice příbuzenských vztahů a mocenských bojů skrze celé generace nejen lidí, ale i oněch bohů z planety Nibiru. Všechno nám exoticky znějící, narychlo nezapamatovatelná jména. Může se mi hlava rozskočit…

Takže jsem své úsilí prokousat se celými knihami vzdala. Určitý obrázek jsem však zachytila. Pochopila jsem ale, že i zde platí: přes rozum cesta nevede. Musela bych věnovat příliš mnoho času ponoru do faktů, abych se v nich uměla jakž takž zorientovat. A podstata – emoční uvolnění – by mi stejně mohla uniknout, protože bych se příliš soustředila na přemýšlení, abych to vůbec byla schopná pobrat.

Tudy cesta (alespoň pro mne) nevede. Jak tedy? Odpověď přišla hned. Jestliže jsme to, co tady proklamuju neustále – bytosti kosmické ve svém původu, míněno stvořené ne mimozemšťany (i když fakticky asi ano), ale Nejvyšším Vědomím, Prvotní Podstatou, jsme víc, než jen produkty genetické manipulace byť vyspělejší civilizace. Protože i tito mimozemšťané jsou tím samým ve svém původu. Protože VŠECHNO je Jedním ve svém počátku.

A nám lidem bylo dáno Nejvyšším vědomím cosi velmi, velmi podstatného: cítění. Jsme schopni cítit lásku. Jsme nositeli nejvyšší „božské vlastnosti“ – schopnosti cítit a přijmout, pohltit naprosto všechno svou láskou a vrátit se tak svou energií zpět do Jednoty všeho.

Proto moje cesta vede opět přes vnitřní cítění, přijetí a transformaci energetických blokád emoční bolesti. Až uvolním je, potřebná „fakta“ pro můj osobní příběh mi přijdou sama a hned.

Tedy – vzhůru do dalších souvislostí! Připadám si doslova jako pozemský Indiana Jones :-DDD, nebo – a to spíš – vesmírný cestovatel a objevitel – Voyager**.

*Sitchin, Zecharia. Bohové, polobohové a předkové lidí. Vydání první. Olomouc: Fontána, 2015, ISBN 978-80-7336-810-4

** Voyager – vesmírné družice Voyger 1 a Voyager 2 vytvořené NASA a vyslané v roce 1977 k průzkumu Jupiteru a Saturnu. 25. srpna 2012 Voyager 1 vstoupil do mezihvězdného prostoru, opustil heliosféru (ne sluneční soustavu).

Voyager mám v paměti od jeho vzniku, protože na pracích kolem celého projektu se podílel můj strýc žijící v USA.
Jarmila Faltýnková

www.sofie-dawa.cz

 

Zdroj všech obrázků: pixabay.com

,