Míla Tomášová – z dopisů duchovnímu příteli

Po duchovní cestě je třeba jít bděle, s otevřeným srdcem i rozumem.

 

Ty však věz, od batolátka malého, učit se musí výzkumník, on více v pohybu a dítě v nepohybu ponořeno. A nereptej, neb miluje tě Bůh. Vše co ti třeba, vrchovatě dává. Tvá věda, vědě služ, však srdce tiché měj a duši svoji v duši dětskou vhruž, až nebudete dva, jen Jeden. A posvěceno bude Jeho Svaté Jméno.

 

Mlč, miláčku můj, mlč

čí duše zmlkne zcela,

víc vezme od Boha,

než vůbec vzíti chtěla.

Různé vasany zmlkají jedna po druhé. Jakýsi podvědomý smutek má původ v nižší přirozenosti, která ví, že se blíží její konec, a chce jej tedy ještě oddálit. Také může vzniknout tesknota, že Božské dosud nepřichází, tehdy je jakýsi pokrok. Až tato touha zesílí, začneme Božské pojednou pociťovat, jakoby přicházelo a zase odcházelo. Ale ono je tu stále, neochvějně září, jako Slunce, jen v nás se utišily a znovu zvedly vlny vasan. Jen to vše tiše pozoruj, velice se utiš a odstraň vnitřně ze sebe všechny přítěže. Vnoř se do hlubin své du&scar on;e a promluv se svým Bohem. K této rozmluvě se musíš velice uklidnit a utišit. Musíš stanout v úplné nahotě své duše. Řekni svému Bohu všechno, ale toto všechno nedrob do slov nebo pojmů. Řekni mu to vše jediným vznětem, ale tak mocným, jako se život pokládá:

Zde jsem, vezmi, a nebo znič.

Milý příteli, život je úžasně prostý, to co se v nitru chvělo o sebe, chtělo se udržet, zachovat a blikalo jako plamen svíčky ve větru, tato ahankhara, jáství omezené, není. S ním zmizela jeho nejistota, přání a strach, od všech těchto nevědomostí, je nyní Prázdno. Ale toto Prázdno je naprosto pozitivní, možno-li se vůbec nějak o tom vyjádřit. Zmizely bludy a v nic se nezměnily, protože byly neskutečné. To, co zbylo, je prazáklad, Pravda. „Zbylo“, v uvozovkách, protože nelze správně vyjádřit. Bylo od prapočátku, odevždy, a naprosto celé, nemající ničeho vedle sebe. Snad to opravdu vyj&aacu te;dří nejlépe Jednota, věčné Jsem.

Drž se a vydrž, Tvá touha je správná, a proto dojde cíle. Z nepohybu přichází pohyb, k tomu, kdo se k němu obrátí opravdově.

Poslední odstaveček ti psalo vědomí krystalu ledu v oceánu Bytí, ale Vědomí oceánu ti říká: „Tvoje omezení, dnešní na krystal, je jen ve tvé mysli. Ve skutečnosti jsi tímtéž oceánem Bytí, v němž není já a ty. Pusť se v mysli sebe a najdeš Sebe, s velkým „S“. to, co se drží „sebe“ tak houževnatě, je právě ten blud omezení. Jako když na nekonečném provaze je jedno místečko odděleno uzlem a bojí se toto malinkaté místečko uzel rozvázat, aby se neztratilo, tak se bojí o sebe omezené jáství. Jeho touha, nejistota a vše známé, pramen&i acute; z utajeného vědomí velikosti provazu a vědomí své omezenosti. Ale vzdání je těžké. Proč? Protože je tu sobectví, které chce mít svoje místečko. Proto je nespočet „svých místeček“, oddělených individualit, které mají všechny stejnou Božskou podstatu. Když se však odloží toto sobectví, pozná se oddělení jako neskutečné, a oddělení druhých tak, jako neskutečné. Najdi si pak na celém nekonečném provaze to bývalé svoje místečko. A tak může být každé malé místečko, oním Nekonečnem, a nebude nekonečně mnoho nekonečen, ale jen Jedno. A v Něm se všichni sejdeme, a dokonce Tam již všichni odjakživa Jsme.

Aum.

_______________

Děkuji Martine.
Připravil Koan.