LADISLAV ZELINKA: ŘEČTÍ FILOSOFOVÉ – ZASVĚCENCI HERMETICKÝCH NAUK A ESOTERIKY

Nenechme se zmýlit školskou filosofií. Starověcí řečtí filosofové vůbec nejsou tak nudní, jak si lidé představují. Mnozí byli totiž zasvěcenci mystérií a hermetických nauk a měli rozsáhlé esoterické znalosti. Jejich knihy mohou dnes doplnit znalosti leckterého spiritualisty i myslitele new age. Není divu, že vědci a profesoři tyto texty nechápou, nebo si je vykládají špatným způsobem, když nerozumí ezoterním naukám…

Filosofové měli ve zvyku hovořit v hádankách a alegoriích, nebo alespoň básnickým jazykem, aby význam slov nebyl pochopitelný nezasvěcencům. Výjimkou je Platón, který psal texty otevřeně, bez zastírání významu, a za to byl z bratrstva zasvěcených vyloučen. Díky němu dnes můžeme chápat mnohé tehdejší koncepty a jeho slova jsou srozumitelná běžnému čtenáři.

Dalším hermetickým zasvěcencem – mystikem, a zřejmě největším z nich, byl Pythagoras, tajuplná osobnost plná hádanek. Už za svého života byl zbožštěn a dokázal prý konat zázraky – uzdravovat, předpovídat budoucnost a ovládat počasí. Říká se, že znal své minulé životy a i lidem, kteří k němu chodili, odhaloval jejich minulé inkarnace. Se svými žáky hovořil o pravěkých dobách, o cyklicky se opakujících kataklyzmatech, jednou za čas postihujících planetu, a o původu lidí z hvězd. Žádný nudný vědátor! Bohužel, byl obrovský tajnůstkář, sám zásadně nic nepsal a skoro nic se po něm tedy nezachovalo.

Aristotelés naproti tomu napsal mnoho obsáhlých pojednání, avšak nebyl zasvěcenec a ezoterním konceptům svých současníků nerozuměl. K naší smůle se právě on stal základem nové středověké filosofie a právě on jí dal punc nezajímavé a nesrozumitelné vědy.

Ti však z Řeků, kdo čerpali své vědomosti přímo od mudrců z Babylónu, Egypta a Indie, přinášeli do Evropy zajímavé vyspělé nauky a díky nim mohla později vzniknout i alchymie, gotika a křesťanský gnosticismus. Možná bude překvapivé, když řeknu, že ve starověku byl mezi řeckými filosofy běžně znám koncept karmy a reinkarnace. V obecném pojetí se podobá východním náboženským naukám. Věřilo se, že duše lidí pocházejí z vyššího světa a sem na Zemi se dostávají kvůli hříchům, kterých se dopouštějí, aby je zde odčinili. To odpovídá i křesťanství a novoplatonismus měl vskutku ke křesťanství velice blízko. Katolicismus však všechny alternativní směry vymýtil.

Smyslem filosofie a cílem filosofů, jakožto milovníků moudrosti a bojovníků za svobodu, bylo odpoutat se od tělesného a osvobodit duši ze zajetí. Hmotné tělo bylo chápáno jako vězení a tužby, strach, starosti, či žádosti jako jeho mříže. Uvolněná duše, které filosof pomohl se osvobodit skrze poznání, moudrost a ctnostný život, mířila do „nebe“ a zpět do příbytku své hvězdy.

Obraznými slovy hovořili o energii tvořící veškerý svět a o silách vytvářejících harmonii z chaosu. Duše tvořená energií nejvyššího stupně jemnosti je podobná celosvětové duši a nitru hvězd, kde sídlí i bohové. Dávní filosofové brali existenci bohů jako samozřejmou. Byly to nesmrtelné bytosti žijící ve věčné blaženosti nad světem lidí, na vyšší úrovni existence. Kdysi žili vedle lidí a spravovali svět osobně a vedli své vyvolené lidi ve vývoji. Tak tomu bylo po celé období Zlatého věku, než byl vystřídán věkem, kdy bohové jsou vzdáleni lidem, a ti musí sami procházet životem a sami si hledat svůj osud. Na konci věku, když zapomnění a odloučení dosáhne maxima, dojde k přehození výhybky a opět se navrátí božská přítomnost. Tolik podle Platóna.

Filosofové si bývali vědomi několika dalších světů, jejichž existenci jsme zapomněli. Jeden z nich bylo podsvětí, kam mířili ti, kteří podlehli temnotě a odloučili so od božského, stali se stíny; ještě zaživa zemřeli. Směrem vzhůru mířily duše, aby se podrobily soudu a ty lehké mohly postoupit dále až do Hádu a Země blažených. Duše těch, kteří se během života dostatečně neočistili, se ubíraly na Měsíc, kde čekaly na další znovuzrození v těle.

Platón vypráví o Zemi, která se nachází nad naší Zemí tak, jako se hladina moře nachází nad písčitým dnem, kde se pohybují různí živočichové, aniž by si byli světa nad nimi vědomi. Ta Země je barevná a krásná a žijí na ní lidé podobni andělům a Bůh je mezi nimi. Netrpí nemocemi a jsou dlouhověcí.

Ve spisech Timaios a Kritias také píše o civilizaci žijící na dávno zaniklém ostrově v Atlantském oceánu, bájné Atlantidě. Hlavní město mělo kruhový tvar a bylo tvořeno prstenci vodních příkopů. Uprostřed pak byl palác a chrám. Tehdy před potopu existovaly vyspělé civilizace i v Evropě a s Atlantiďany bojovaly.

O sluneční soustavě se domnívali, že se skládá z deseti těles a nachází se v ní také tzv. Antizemě. Je to planeta stejná jako Země, nachází se však za Sluncem na opačné straně, takže ji nikdy nevidíme. O Vesmíru pak, že funguje na principu harmonie a vibrací, jak bychom dnes řekli, a že všechna nebeská tělesa vydávají svůj tón, slyšitelný zasvěcencem. Soubor všech tónů dává harmonický souzvuk nebeské hudby, který filosofové prý slyšeli, a básnili o něm. Pythágorás viděl strukturu Vesmíru a všech věcí tvořenou čísly a vibracemi čísel a vzájemných souzvuků.

Všichni filosofové také znali další bytosti nacházející se mezi člověkem a bohem nazývané „daimonia“. Nejsou to démoni, ale lidské bytosti bez hmotného těla, tedy, dá se říci, andělé. Každý má prý osobního daimona jako rádce, pomocníka a průvodce, a ten ho i po smrti provází.

Na Zemi kdysi z nebe spadli daimoni za své prohřešky a musí zde pobývat po 30.000 „dob“, než budou osvobozeni. Bohové pak jsou nad tím vším a lidé jsou vůči nim jako herci v divadle vůči divákům. Pythagoras říká, že bozi jsou emanacemi věčné nestvořené Bytosti. Jsou nesmrtelní, protože nikdy neodpadli od Boha a nezapomněli na svého Otce. Lidé, úspěšně dokončivší stezku poznání, se stávají zářivými héroy nebo daimony podobnými hvězdám.

Vesmír je pak prostoupen univerzální silou, věčným Duchem a božskou láskou, Erotem. Láska je podle řeckých filosofů silou přitahující vše oddělné k sobě, aby to nabylo přirozené sjednocené povahy. Kdysi byli lidé, dosud celiství, rozděleni Diem ve dvě poloviny, na muže a ženy. Důvod byl ten, aby byli tímto oslabeni, proti sobě znepřáteleni, aby nebyli v sobě jednotní a nemohli ohrozit bohy. Eros od té doby svádí rozdělené duše k sobě, a ty se touží spojit k původní celistvosti.

Krása a dobro jsou atributy a znamením přítomnosti Boha. Tolik malá ukázka ze zajímavostí řecké filosofie. Jsou to vše jen fantazie?

Bc. Ladislav Zelinka, spiritualista a badatel České exopolitiky
Publikováno v časopisu Ve hvězdách & Lidový léčitel
Zdroj: www.astrolife.cz

 

FacebookTwitterGoogle+

Kategorie:

Aktuálně, Články