KRYŠTOF KOUCKÝ: PROČ IGNORUJEME PAPRSEK ČISTOTY?

Často si říkám, proč i duchovně rozvíjející se lidé vynikají tak očividnou nepokorou. Lze to nazvat duchovním egem? Ze zkušenosti vyplývá, že se v každé etapě duchovního vývoje setkáváme s různými výzvami, zkouškami a iluzemi. Takto je vědomí vedeno ze stavu duality do Jednoty. I zde bychom však neměli zapomínat na umění rozlišování. V praxi s námi cloumají všechny dosud nevyzkoušené cesty iluze, prověřující naše sebepoznání.Jak často vidíme v kolektivech spirituálně někdy i dost pokročilých lidí nejrůznější vymezování, ohrnování nosem, či výsměch? Jakousi osobní duchovní důležitost, nebo nepostradatelnost? Při prvotním hledání během našich osobních cest nacházíme často umění Přítomnosti. Pro mnohé je osvojování si tohoto umu jistě požehnáním, neboť je velmi efektivním v praxi života. Pozorujeme, že naše pozornost tvoří náš život. Povětšinou jsou tato a další období ve znamení sbírání teoretických informací, rozvíjením praktických schopností, vlastní transformací… V tomto nekonečném procesu návratu k sobě, kdy láska srdce nahrazuje naši naprogramovanou, sídlí onen narušitel – ten, který může zemřít.

Zemřít. Známý též jako strach ze smrti, zdroj všech ostatních strachů. Vysoce efektivní nástroj oddělování, ego, strážce nedorozumění, vnitřní soudce a manipulátor. Proč musíme být ve většině případů dovedeni životem až k samotnému dnu své existence, abychom alespoň zaslechli šepot své prapodstaty? Oné báze Stvoření, kterou jsme právě v přítomné přirozenosti vedeni? Co je tedy oním prapůvodním paprskem čistoty, který tak úspěšně ignorujeme? Je toto ona univerzální Pravda? Je zřejmé, že jsme pouze skrze tuto vnitřní božskou esenci schopni se spojit s mnohými formami duchovního vedení – ať už je to svědomí, intuice, duchovní Průvodci, zvířata, rostliny, celé Stvoření.

Co je tedy hlavní devízou transformace na všech úrovních? Když v nás pokaždé něco zemře a něco nového zase roste? Je to tedy Smrt? Posvátná brána Smrti, vedoucí ke Znovuzrození. Ona Smrt, ve které vše smrtelné umírá, ve které je jenom přítomnost. A v této prapůvodní čistotě zříme seménko stromu Lásky, jehož listy nás ovívají na cestě Životem. To my sami jsme tím semínkem a naše pozornost pramenem jeho růstu. Pamatujme na to.

Kryštof Koucký, mystik
Publikováno v časopisu Ve hvězdách & Lidový léčitel
Zdroj: www.astrolife.cz

 

FacebookTwitterGoogle+

Kategorie:

Aktuálně, Články