KOTVA LÁSKY
Zuzana Soukupová

(3. ze série letních povídek)

Je letní večer, sedím na břehu oceánu a rozjímám nad svou osobní životní cestou. Má niterná meditace začíná stejně jako kdykoliv jindy, spojením se s vnitřní životní esencí, jiskrou, jež pohání mé srdce a osvětluje mé vědomí, jiskrou, která se rozhořívá mou láskou k ní. Pomalu upadám do hlubších stavů vědomí, odevzdávám se jeho vyšším částem a tu najednou uslyším rytmické šplouchání. Rozmrzele otevřu oči a vidím kousek opodál malou loďku, určitý paradox lidské snahy o umístění pevné hmoty na rozbouřených vlnách oceánu.

Zpočátku se mi zdá, že loďka odplouvá, že síla vln ji odnese na širý oceán, poté však zjistím, že je ukotvena. Nelením a přeruším svou niternou meditaci, skočím do vln a potopím se. Pod vodou zjišťuji, že malou loďku drží na svém místě kotva, která je sice též malá, ale zato velmi pevná a drží se kamenů na mořském dnu nesmírnou silou. Pod malou loďkou plavou rybky a kotva, zřejmě starší, je sice malinko rezavá, opotřebovaná, ale svou roli si plní dokonale.

Vylézám z vln oceánu, usedám na jeho břeh a znovu se ponořím do svého nitra, nechápajíc, proč jsem meditaci musela přerušit.

Vnitřním zrakem se mi náhle objevují scény z jiných realit a tím i z jiných časů…

Vidím sebe sama jako hvězdného poutníka, který přistává na planetě Zemi, důkladně přemýšlejíc, zda zde vůbec zůstane. Nicméně slib úspěšné mise má být splněn, pokud nechci zklamat svou duchovní rodinu. A návrat domů je přece možný díky skvělému spojení neustále. Sice si nejsem zcela jista, zda právě zde měla naše posádka přistát, možná se hlavní navigátorka naší kosmické lodi spletla v souřadnicích, ale prostě jsme zde přistáli a tím naše mise začíná.

V niterné meditaci vidím dále spoustu životů svých i životů členů posádky,  životů, které jsme strávili na této planetě. Naše hvězdná posádka se roztrousila po různých částech planety, setkávali jsme se spíše ve svých jemně-hmotných tělech, než v těch fyzických. Nicméně domluva zněla, že na volání záchrany každého z nás, ten druhý uslyší a přispěchá na pomoc.

Ano, spousta životů…

Každým z nich, okouzleni svou mocí, jsme se vzdalovali nejen sami sobě, ale všem členům našeho týmu, pohroužili jsme se do svých osobních příběhů, hodně z nás zapomnělo, proč vlastně zde jsme…

Jednoho dne jsem obdržela telepatickou zprávu, že nastal čas, kdy se naše hvězdná setba vrací zpět do svého domovského vesmíru… Něco uvnitř mě zajásalo, mé energetické pole se rozzářilo svitem jiskřivého duhového světla. Zvláštní, podobný pocit jsem zde zažívala jako malá holka, když pro mě přišla máma nečekaně do školky a já tam nebyla nucena spát .

Najednou mě však popadl velký smutek, smutek tak silný, že mi začaly tryskat slzy z očí a má niterná meditace byla přerušena.

Otevřela jsem oči a pohlédla na loďku, houpající se ve vysokých vlnách oceánu, vzpomněla si na její kotvu, zrezivělou časem, ale přesto stále funkční…

Co to tedy je, co mě zde tak pevně drží, že radost z možného návratu „domů“ je přerušena vzlykáním?

A ač můj fyzický zrak byl upřen na rozbouřený oceán, skrze jeho obrovské vlny jsem začala pozorovat příběhy svého bytí zde Zemi, znovu pociťovala lásku, onu  kotvu, držící mě zde na planetě…

Pociťovala jsem znovu příběhy své i mých nejbližších…

Nejednalo se tedy pouze o naplnění slibu úspěšné mise…

Znovu jsem obdivovala nádheru života, byť většinou plného zdánlivých těžkostí a příběhů, nicméně tak okouzlujícího…

Viděla jsem a znovu pociťovala narození mého prvního dítěte, událost, která se nezažívá na mnoha planetách takto intenzivně… Pociťovala jsem lásku a odevzdání malé dušičky, kterou jsem přivedla na svět a která svou nevinností a čistotou připomínala můj hvězdný domov, zde však byla na mě zcela odkázána a já ji měla naučit životu….

Viděla jsem její růst, dospívání, zažívala znovu radost z jejich radostí, pláč kvůli jejím těžkostem..

Vzpomněla jsem si též na svou oblíbenou kytku na terase, jíž pozoruji den za dnem, jak se v ní projevuje božská síla – život… Listy banánovníku umístěného v podmínkách, odkud nepochází se přesto díky slunci, vodě a mé péči rozrůstají, je nádherný, podobný tomu, jenž roste v oblasti, odkud pochází. Dále jsem vnitřním zrakem viděla scény nádhery i hrůz mých životů, nicméně, vždy převažovala láska.

Připomínala jsem si nesmírnou sílu lásky, doprovázející společné tvoření s blízkou osobou, nádherná díla, vycházející se sdílení tvorby naplněné láskou k životu …

Viděla jsem znovu skrze rozbouřený oceán, jehož vlny připomínaly rozbouřené lidské emoce, východ i západ slunce, ale i rozvoj a pád různých civilizací… Uvědomila jsem si, že za každou rozbouřenou emocí, strachem, bolestí, smutkem – za vším stojí nedostatek lásky, nedostatek života…

A já si vzpomněla…

Naše hvězdná setba přišla na tuto planetu učit lásce k životu, lásce k existenci jako takové…

Najednou mi přišly směšné a nepodstatné ty karmické lekce, u nichž jsem se zdánlivě trápila… Vlastně neexistovaly – neboť jen „láska – život“ jsou skutečné… To ostatní je nutná kulisa k poznání rozdílu mezi skutečným a  tím smyšleným.

Proč se tedy spousta lidí nechá ničit problémy, které nejsou skutečné?

Proč místo toho touží po něčem, co jim život zrovna nenabízí?

Vždyť si vlastně ničí svou kotvu, která jim umožňuje poznávat život samotný… Ano, láska k životu, láska ke každé formě jeho projevu je tou kotvou, díky které je vlastně jedno, kde se nacházíme, co vlastníme… Skutečná  je pouze láska k životu….

Příště budeme jako hvězdná setba působit třeba někde jinde, ale naše poslání je stále stejné – rozsévat život a lásku a to stejně pečlivě, moudře a laskavě,  jako Nejvyšší Zdroj rozsévá miliardy hvězd a sluncí ve svém oceánu světla – zvuku.

Reprodukce textu tohoto článku, jenž je autorským vlastnictvím majitelky těchto webových stránek Zuzany Soukupové, je povolena pro jakékoliv médium pouze v nezkrácené podobě, a pokud je připojen aktivní odkaz na http://www.reiki-centrumpraha.cz) 27. 7. 2015

 

FacebookTwitterGoogle+