Klíčový objev
V posledních dnech se na mne sesypala vlna kritiky. Prý by dokonce bylo lepší, abych přestala psát takové žvásty, protože tím druhým jenom škodím. Také je mi vyčítáno, že pořád jenom brečím, jak strašně těžké to mám a jak brutální masakr je ta duchovní cesta, místo abych se chopila vlastní síly.

Nejzajímavější však je právě načasování uvedených událostí. Právě ve chvíli, kdy jsem pocítila zásadní posun v sobě a obrovskou radost z něj, protože KONEČNĚ jsem začala skutečně hmatatelně cítit pozitivní přínos své vnitřní práce, přišla tahle smršť.

Nemohu zapřít, že mě rozhodila… Co když na té kritice skutečně něco je? Tedy v určitých věcech mám zcela zřetelně jasno a přes ně nejede vlak, ale moje vlastní sebejistota je velmi křehká květinka… Obzvlášť, když mi „něco“ stále přece jen chybí! A zrovna TO je nejpodstatnějším kouskem skládačky mého vnitřního klidu. Jenže CO to je?

Poslední kousky vyrovnanosti mi před chvílí sebraly karty. „Něco, co dělám, je úplně zbytečné, neúčelné, nesmyslné, je to ztráta času. Už dlouho se nechávám unášet proudem nereálných názorů na nějakou záležitost. Něco mě omezuje, k něčemu jsem připoutaná. Sama sobě prý věnuju velmi málo lásky a pozornosti.“

Kdybych už přece jen neměla určitou praxi, asi bych šla skočit z mostu :-D. Na první pohled poselství karet potvrdilo veškerou kritiku, jíž jsem byla zahrnuta.

Ponořila jsem se tedy do vlastního zoufalství s vědomou pozorností, abych z něj vytěžila informaci, kde dělám chybu. Ani jsem nemusela dlouho čekat. A zase jsem byla překvapena tím, co přišlo.

Ještě jednou vzpomenu knihu Dana Millmana Čísla života. Jsem podle jeho systému životní 27/9.

„27/9 jsou konfrontovány s tendencemi rozumově si zdůvodňovat své zkušenosti, místo aby důvěřovaly svému srdci – a tyto tendence musejí překonat. Rovněž je potřeba, aby se propracovaly obtížemi s nedůvěrou a zradou, jež mají zakotvené v podvědomí, a otevřely své střežené srdce, nalezly duchovní zákony, jež v něm mají „zapsané“, a těchto zákonů se držely.

Aby 27/9 dospěly k vyšším zákonům svého srdce, musejí se nejprve zbavit zájmu o názory druhých a začít důvěřovat vlastní vyšší moudrosti, jež se skrývá spíše v jejich citech než v rozumovém procesu. Číslo sedm však 27/9 často vede k tomu, aby důvěřovaly každému jinému než sobě – učitelům, mistrům, odborníkům z oblasti vědy, poradcům – a aby žily podle teorií ostatních lidí. My všichni se od ostatních můžeme učit, jenomže právě 27/9 jsou tady, aby se pro ně nejvyšší autoritou stal „rádce jejich srdce“.“

Tak. Přesně o tomto je celý můj nejšílenější, nejnáročnější a nejzapeklitější problém. Stále mám tendenci zjišťovat, „co na to říkají ostatní“. Když souhlasí – super, běda však, když ne. Okamžitě ve mně začne hlodat červ pochybností o své kvalitě, hodnotě a právu vůbec existovat, natož se veřejně vyjadřovat.

Takže bylo zcela jasné, že ve chvíli, kdy si začnu věřit a konečně si řeknu: „Jsem dobrá, protože to cítím sama v sobě, moje práce nese výsledky – jsem spokojená, vyrovnaná a klidná, s optimistickým výhledem do dalšího života.“, přijde zkouška. Dostanu přes prsty někým, kdo se cítí oprávněný mne kritizovat, radit a dokonce zachraňovat samu před sebou, aniž se ho o to prosím. Vzhledem k tomu, že disponuje velkou psychickou silou, je schopen otřást mou sebedůvěrou v základech.

Proč? Protože je mým úkolem osvědčit výsledky dosavadního dosažení a obhájit si samu v sobě i před druhými. Konečně pochopit, že moje největší síla je ve mně samé a ne v soudech kohokoli jiného. Mám se konečně osvobodit z pout strachu, co si kdo o mně myslí, říká, hodnotí. Protože hrůza ze sebe samé, své nedokonalosti, omylnosti, ale i velikosti, mne neustále vhání do „náruče“ těch ostatních. Což je mou pastí, ať je ta náruč láskyplně objímající nebo manipulativně sladká, či sžírající a omezující. Vždycky se stávám vlastní vinou vězněm zavřeným do cely síly někoho jiného.

Tady také leží odpověď na další otázku – v čem spočívá moje individualita a požadavek odpoutání se od společnosti. Dan Millman je génius. Vystihl naprosto přesně charakteristiku mne samé… „Ano, taková jsem já, matinko…“, říkávala vždycky moje maminka, když chtěla vyzdvihnout, jak dobře mě zná. Konečně jsem překročila Rubikon svých pochybností o sobě a velebení všech ostatních. Konečně jsem si uvědomila, přijala a ochránila vlastní sílu.

Takže vlastně děkuji všem zúčastněným. Ne jejich egům, protože na sto honů byl cítit zájem vyhrát, nýbrž jejich duším, které mi tímto prokázaly obrovskou službu. Bylo zase a jedině na mně samé, jestli dokážu zachytit  skrytý vzkaz nejvyšší lásky, nebo zda se nechám sešrotovat vlastním strachem a pochybnostmi o právu být sama sebou za všech okolností. Sama na sobě jsem teď sobě ukázala, že všechno, o čem jsem zde psala v minulých článcích, jsem schopna naplňovat. Nemohu a nechci chtít víc :-). Právě tak si představuji pravdivý život.


www.sofie-dawa.cz