Kdy byl zahájen „experiment Země“

V šerém dávnověku se na naši Zemi dostavily vysoce vyspělé bytosti ze vzdálených planet a prováděly tu neuvěřitelné věci.

Neznámí návštěvníci experimentovali s existujícím biologickým „materiálem“, tedy různými pozemskými formami života, a nekompromisním použitím své genové technologie stvořili dnešního člověka. Nemuseli to být ostatně nutně vždy představitelé pouze jediné mimozemské civilizace. Naši planetu mohli navštívit zástupci rozmanitých kosmických kultur. Zahájili experiment a potom je přerušili. Ostatní je následovali, pokračovali v započatém pokusu, nebo začali úplně znova. Teoreticky je možné všechno, nic není v tomto smyslu vyloučené – a spekulovat přece není zakázáno.

Pro „produkt“ těchto pokusů, který byl stěží inteligentnější než ostatní (pozemské) formy života použité k vyšlechtění homo sapiens, nemohli být mimozemští astronauti nic jiného než nadpřirozené bytosti. Dokázaly realizovat věci, jichž člověk nebyl mocen a o nichž se mu v podstatě ani nezdálo. Mimozemšťané se tudíž zcela zákonitě museli stát – bohy!

Z těchto konfrontací s mimozemšťany, z uctívání, jehož se jim od lidstva dostalo, vznikala na celém světě náboženství.

Člověk je však přeměnil na bezpříkladný seriál o zaslepeném fanatismu, surovém násilí a z něho vyplývajícím nevýslovném a nekonečném utrpení.

Tato dosud nikoli nesporná teorie o tom, jak mohla proběhnout geneze a formování inteligence nejrozvinutější formy života na této planetě, se pokouší už třicet let přinášet stále nové indicie myšlenkovému směru zvanému preastronautika. Zpočátku byla zatracována jako „výplod šílených mozků“ a „vědecky naprosto nepřijatelný žvást“; nyní s ní stále více kalkulují i střízliví badatelé,zvláště pokud působí v oborech výrazně orientovaných na budoucnost – letecká technika, vesmírné lety, genové inženýrství. To je vcelku pochopitelné: to, co ještě včera znělo jako science-fiction a co v současnosti už realizujeme, mohli už nesmírně dávno ovládat představitelé vyspělé vesmírné civilizace, kteří navštívili Zemi. Astrofyzikové v současnosti odhadují stáří kosmu na nejméně 10 až 20 miliard let. To je nepředstavitelně dlouhá doba a mnohonásobek oněch tří až čtyř miliard let, které má za sebou náš poměrně „mladý“ sluneční systém.

„Startovní výstřel“

Je tedy vcelku logické předpokládat, že v nekonečném vesmíru vznikly civilizace, které se nepředstavitelně odlišovaly od pozemské – jako třeba člověk od mravence. A to ještě mnohem dříve, než se sloučily atomy, které jednou vytvoří náš sluneční systém. Společnosti, které možná byly schopné realizovat mezihvězdné lety, když naši předkové s rozkoší poskakovali po stromech. Nebo snad i mnohem, mnohem dříve…

Kdy vlastně mohlo dojít k prvnímu zásahu cizích inteligencí do biologických procesů na této třetí planetě malého slunečního systému v postranní části naší galaxie?

Když první pralidé, jak je dosud označujeme s použitím oblíbených klišé, s divokým chropotem a děsivými kyji táhli terciemi savanou?

Nebo snad o něco dříve, když jeden kmen savců, biology označovaný jako „primáti“, se začal specializovat na život na stromech?

Nebylo to třeba koncem období křídy, asi před 60 miliony lety, když vyhynulo pokolení obrovitých dinosaurů a konečně se uvolnil prostor pro vývoj savců, k nimž se dosud matka příroda chovala spíše macešsky?

Nebo to bylo ještě mnohem dříve, v době, kdy něco takového jako život v dnešním běžném slova smyslu na Zemi ještě neexistovalo?

Neprobíhá snad na této planetě už odedávna jakýsi experiment, jehož původci nás koneckonců stvořili? Jsem si dokonale vědom toho, že není jednoduché najít hodnověrné důkazy o zásazích mimozemských bytostí už na počátku existence Země. Takové indicie se verifikují nesrovnatelně obtížněji než například poukazy na přítomnost mimozemšťanů v epochách, z nichž se nám dochovaly určité informace ve formě mýtů nebo archeologických reliktů. Statisíce let historické epochy naší planety – a všechno, co nám z ní zbylo, jsou vrstvy usazenin v optimálním případě silné několik milimetrů nebo centimetr, na věky věků slisované miliony let. Člověk, jemuž je v tomto oceánu času předurčený jen záblesk životního očekávání, není s to podobné časové úseky ani přibližně pochopit.

Kde máme začít s pátráním po důkazech přítomnosti mimozemských návštěvníků v dlouhých dějinách své rodné planety? Má podobné zkoumání vůbec nějaký smysl? Většina současníků jenom unaveně mávne rukou a zapochybuje o úspěšnosti i jinak naprosto zásadních informací.

A přesto narážíme na několik skutečností, z nichž můžeme usuzovat na někdejší neslýchané události.

Atomové reaktory před 1,7 miliardy lety

Oklo ve středoafrickém státě Gabun. V uranovém dole, jehož doba vzniku se uvažuje v prekambrické epoše (2 miliardy až 600 milionů let př. n. 1.), učinili francouzští vědci v roce 1972 naprosto neuvěřitelný objev. Vzorky tamější vytěžené rudy vykazují totiž dramaticky nízký podíl uranu 235. Uranová ruda obvykle obsahuje asi 0,72 procent izotopu U235. Ložiska v gabunském Oklo ho však obsahují mnohem méně!

Připomeňme si, že U235 je radioaktivní izotop, který se štěpí při jaderné reakci. Místo toho byla v dole nalezena významná množství štěpných produktů, mimo jiné i vysoce radioaktivního plutonia. Tento obávaný prvek patří k takzvaným transuranům (atomová hmotnost 242) a byl uměle vyroben pomocí neutronového ostřelování teprve roku 1945. Plutoniu je v současnosti připisován obrovský vojenský význam, protože jako jaderné palivo je výchozí látkou pro atomové bomby. Všem radioaktivním izotopům je společné to, že neuvěřitelně dlouho září, než se rozpadnou. Z tohoto důvodu byla vláda Spojených států amerických nucena neprodyšně uzavřít ostrovy v Jižním moři, na nichž prováděla pokusné jaderné výbuchy, na – věřte či nevěřte! – 24 000 let. Odvažuji se pochybovat, jestli potom ještě nějaké Spojené státy americké budou vůbec existovat.

Vraťme se však do středoafrické oblasti Okla. Důsledky, které můžeme odvodit z výše uvedených poznatků, jsou skutečně dalekosáhlé. Francouzští vědci pod vedením dr. F. Perrina, někdejšího předsedy Commissariat á I Energie Atomique (CEA), dospěli k šokujícímu závěru: „Jako jediné možné řešení můžeme v tomto případě nabídnout, že tu před tisíci miliony let došlo ke spontánní jaderné reakci.“

Nejrozumnější odhad stáří tohoto reaktoru je 1,78 miliardy let a vychází z určení poměru uranu a olova a stroncia a rubidia v nejbližším okolí. Tento výsledek však souhlasí i s odhadem, jehož základem bylo zjištění absolutního obsahu uranu v rudě a poměrů.

Co se tam v nepochopitelně daleké minulosti vlastně odehrálo?

Badatelé, kteří se tomuto fenoménu intenzivně věnují, spekulovali, že prehistorické řeky vymývaly uran z rudy a obohacovaly ho. To trvalo tak dlouho, dokud nebylo časem dosaženo „kritického množství“, které muselo vyvolat „přirozenou“ řetězovou reakci. Oblast Okla byla v prekambrické epoše skutečně říční deltou.

K nukleární řetězové reakci dochází tehdy, jestliže neutrony, jež vznikly rozpadem uranu, bombardují jiné atomy uranu a produkují přitom ještě více neutronů. K tomu musejí být splněny přesně stanovené podmínky: koncentrace uranu musí být velmi vysoká. Dále musí být k dispozici „moderátor“ a chladič a v okolí musí být co nejméně substancí pohlcujících neutrony, protože tím by byla řetězová reakce zbrzděna. Je-li naopak těchto moderátorů příliš málo, dochází k okamžitému atomovému výbuchu. Až puntičkářsky tedy záleží na správném poměru potřebných substancí!

Většina vědců se přesto domnívá, že v Oklo šlo o – i když neuvěřitelně vzácný – přírodní fenomén, tedy o „náhodný“ vznik atomového reaktoru na úsvitu dějin Země.

Náhoda je nepravděpodobná

Celá záležitost má však několik pořádných háčků! Odhlédneme li od statisticky naprosto zanedbatelné pravděpodobnosti, že proces, k němuž je v moderních atomových elektrárnách zapotřebí rozsáhlé technologie a kontroly, vznikne jen tak zničehonic, na základě pouhé náhody, nemůžeme pominout skutečnost, že jednoznačné stopy řízené jaderné reakce v prekambrické epoše byly v oblasti Okla mezitím objeveny na. jedenáctí místech! Další poznatek znamená pro hypotézu o „přirozeném“ vzniku reaktoru v Oklo smrtelný úder. Tlak, který je nutný k zahájení řízené probíhající řetězové reakce, najdeme v hloubce přinejmenším 11 000 metrů). To jaksi odporuje domněnce, že štěpný uran byl vymýván a obohacován tekoucí vodou.

V neposlední řadě i na základě následující skutečnosti se můžeme domnívat, že před 1,7 miliardy lety nešlo v Oklu o přírodní jaderné reaktory: vzorky uranu vykazují čtyři stopové prvky, jejich izotopové podíly byly dosud zaznamenány pouze v uměle vyrobených reaktorech. Jde o prvky neodym, samarium, europium a cerium.
Nesporné skutečnosti je možné posuzovat z jakéhokoli aspektu, ale na jejich průkaznosti to nic nezmění. Pokud to s pravděpodobností rovnající se jistotě ovšem nebyla náhoda, jíž lze vysvětlit jaderné reaktory v Oklu, pak se nutně naskýtá následující otázka: kdo byl před více než miliardou let na naší planetě technicky schopen provádět kontrolované řízené jaderné reakce, které dnes probíhají v moderních tlakových reaktorech? Bylo zjištěno, že prehi¬storická „atomová elektrárna“ v Oklu měla takový výkon, který nás nutí přirovnat současné atomové elektrárny k napůl vybitým monočlánkům!

Je nejspíš hrozné na tomto místě ještě pokračovat ve spekulacích, ale nemůžeme a nesmíme se následující otázce už déle vyhýbat. Byli to mimozemští návštěvníci, kteří na samém historickém počátku naší modré planety instalovali na Zemi atomové zařízení?

Tato výjimečně mysteriózní záležitost je v mých očích velmi dobrým důkazem pravděpodobných manipulací ze strany cizích inteligencí v tak dávných dobách, kdy vývoj později dominující planetární formy života nebyl ještě ani v dohledu. Začala se totiž teprve vyvíjet i ekosféra Země.

A když se pak začaly rozvíjet první formy života a dobývat náš ještě mladý svět, naskytly se další rozmanité možnosti, jak urychlit „experiment Země“.

Výměnná akce

Vědec, který dokáže problematiku cílené evoluční manipulace velmi dobře posoudit, je německý geolog dr. Johannes Fiebag. Má dobré důvody se domnívat, že ve fosiliích prekambrické geologické formace našel svědectví toho, že tehdy byl přerušen velmi raný experiment mimozemských inteligencí. Všechny do té doby vyvíjené organismy ve „velkolaboratoři Země“ byly nahrazeny novými formami života.

Před bezmála 600 miliony lety, na přechodu ke kambriu, nejstarší formaci paleozoika (geologický starověk Země), se odehrálo cosi nepochopitelně záhadného. Až dosud existovaly v pramořích jenom jedno nebo vícebuněčné organismy, jejichž nejrozvinutější formy dosáhly v nejlepším případě úrovně srovnatelné s dnešními medúzami. Na počátku kambria tato forma života, označovaná jako „ediacarská fauna“, naráz zmizela. Bezprostředně poté se s výjimkou obratlovců, které známe až ze siluru – na jevišti pozemského života objevily doslova zničehonic všechny významné živočišné kmeny!

Paleontologové přiznávají v tomto ohledu určitou bezradnost, mají-li vysvětlit, jak došlo k této neočekávané „explozi života“. Až dodnes nebyly nalezeny žádné stopy, které by svědčily o postupném vývoji. Přesto se to počátkem epochy kambria hemžilo v pozemských mořích mořskými houbami, láčkovci, koraly, měkkýši, čle¬novci a dalšími nesčetnými živočišnými druhy.

Odkud se tak najednou vzaly tyto většinou kostrou vybavené živočišné kmeny? Co se to stalo na přechodu od úsvitu planetárních dějin ke geologicky reálnému historickému období, na jehož počátku tyto formy života dobyly naši planetu?

Až do zmíněného prudkého zlomu existovala v pozemským pramořích ediacarská fauna. Pod tímto pojmem chápeme živočišný svět, jehož fosilie byly poprvé poprvé objeveny v 680 milionů let starém křemičitém pískovci v Austrálii, později také v Anglii, Jižní Africe, Novém Foundlandu a na Sibiři. Více než 100 milionů let se tato fauna vyznačovala podivuhodnou stabilitou. Žádné evoluční kroky nebyly v tomto případě zjištěny.

Po dlouhou dobu byly ediacarské organismy pokládány za předchůdce pozdějších živočišných kmenů. Právě tento závěr je však nanejvýš nepravděpodobný, protože prekambričtí tvorové se vyznačovali zcela odlišnou stavbou těla než následující živočichové. A protože pro ně byly příznačné jiné funkce, nemohli být předky pozdějších mnohobuněčných tvorů.

Čím tedy vlastně byli?Nezdařený experiment?

Túbingenský profesor paleontologie (výzkum dějin Země) a odborník na rané formy života Adolf Seilacher nazývá tyto živočichy, kteří existovali dobrých 100 milionů let, doslova „nezdařeným evolučním experimentem“.

Profesor Seilacher se tímto stanoviskem – pravděpodobně spíše nedobrovolně – trefil nejspíš přímo do černého, protože dále konstatoval: „Konstrukční princip těchto ediacarských živočichů je natolik nesrovnatelný se stavebními principy všech pozdějších i dnešních vícebuněčných tvorů, že by spíše mohli být onou formou života, kterou si stále představujeme na nějaké jiné planetě ve vesmíru.“

Tento názor si musíme několikrát pozorně přečíst a jaksepatří si ho vychutnat, protože z něho vyplývají dva vzrušující závěry:

  • Ediacarská fauna představuje vlastní původně pozemskou formu života, která se objevila v prekambriu. Její vývoj však skončil ve slepé uličce, a tak byla existence této fauny uměle ukončena cíleným vysazením nových živočišných kmenů.
  • Ediacarská fauna byl raný experiment mimozemských inteligencí na Zemi, který nevedl k žádoucímu úspěchu, a proto byl po 100 milionech letech nahrazen novějším pokusem s pozitivnějším průběhem. Tento nový experiment předznamenal epochu kambria, v níž život na naší planetě doslova „explodoval“.

Každý z těchto dvou možných případů s sebou přináší dramatický zásah; moderním jazykem bychom řekli, že prostě došlo k výměně celého „softwaru“. Našim současným genetikům, kteří se pokoušejí vyměnit několik genů, se připisuje neblahé podezření, že si chtějí „hrát na Boha“. Oč oprávněnější by byla tato výčitka vůči oněm mimozemským inteligencím, o jejichž možnostech bychom si snad neměli nechat ani zdát!

Na tomto místě se neodbytně nabízí otázka, zdali je vůbec teoreticky možné, aby nějaká – i když bezpříkladně vyspělá – supercivilizace byla s to řídit své experimenty po tak dlouhá časová období. Vzpomeňme si však na výše uvedené zjištění: při 20 miliardách let odhadovaného stáří našeho vesmíru je Slunce hvězdou teprve třetí É generace. Kultury, které povstaly na starších systémech, měly v nejlepším případě k dispozici jen několik miliard let, aby se dále rozvíjely. Lidská fantazie zdaleka nestačí na to, aby si představila doslova neomezené možnosti takových hypercivilizací.

Možná že využívaly možnosti časového posunu, a tak se dostavovaly každých 100 milionů let. Když řídily vývojové dějiny této planety podle svých představ, nemuselo jít nutně o permanentně probíhající pokus. Dr. Fiebag předpokládá nanejvýš deset regulujících zásahů v průběhu celých dějin naší planety.

To je velmi opatrný odhad, kvůli němuž jistě nikdo nebude Fiebagovi vyčítat příliš bujnou fantazii. Už v roce 1963 americký astronom profesor Carl Sagan bez jakýchkoli emocí konstatoval: „Existuje-li v galaxii asi milion obydlených světů, které se mohou vykázat obdobnými výdobytky, jistě se asi jednou za tisíc let vzájemně navštíví. Z toho vyplývá, že v minulosti jsme mnohokrát zažili na naší Zemi vesmírnou návštěvu – během celých dějin naší planety mohlo jít o 10 000 případů.“

Z hlediska mých výzkumů, popsaných v této knize, není prvořadě důležité, jestli naše planeta zažila ve své minulosti deset, nebo dokonce deset tisíc preastronautických návštěv – reálný výsledek bych očekával kdesi uprostřed. Spíše bych se v této souvislosti pokusil najít další indicie zvnějšku řízené evoluce na naší planetě. Existují – podobně jako neobjasněná záhada nenadálého zmizení ediacarské fauny – i další „nesrovnalosti“ v dějinách evoluce pozemských forem života?

„Zkrat!“

Ještě jedna celosvětově rozšířená a biologicky mimořádně úspěšná skupina živočichů by se mohla dostat po doslova přímočaré vývojové linii až „na vrchol“, kdyby jí v tom jiné formy života nezabránily. Mám na mysli druhově neuvěřitelně rozmanitý hmyz, který tvoří asi dvě třetiny veškerého živočišného světa. Zoologové znají přibližně 800 000 druhů hmyzu!

Na přechodu z devonu do karbonu, před více než 350 miliony lety, hmyz obýval černouhelné lesy. Našli bychom zde sídla o rozpětí křídel 80 centimetrů a více. Hmyz tu už prostě byl v době, kdy o mohutných dinosaurech nebylo široko daleko ani vidu, ani slechu. Ti se objevili až v období triasu, nejstarší formaci geologického středověku (mesozoikum, viz také časovou tabulku geologických dějin Země), před více než 200 miliony lety. Ve srovnání s ostatními formami života měl však hmyz k dispozici nesrovnatelně více času, aby se mohl rozvíjet a zdokonalovat.

V historii života na této planetě patří hmyz k nejúspěšnějším a nejpřizpůsobivějším organismům. Podíváme-li se na některé jeho dodnes pozoruhodné výkony, uvědomíme si, jak daleko to ve skutečnosti mohl „dotáhnout“.

V hmyzích společenstvích existují příznaky neobyčejné vyspělosti – dělba práce a sociální hierarchie. Nejlepší příklad poskytuje v daném ohledu včelí úl nebo mraveniště. Mravenci si kromě toho počínají jako opravdoví farmáři; chovají totiž listové mšice jako krávy. Nutí je vylučovat listový med, jímž se potom sami živí. Ale nejen to. Mnohé druhy mravenců stavějí dokonce ze zvláštního materiálu podobného papíru „ochranná pouzdra“ kolem stonků rostlin, na nichž se pasou „jejich“ listové mšice. Přenášejí mšice z rostliny na rostlinu a během zimních měsíců dokonce pečují o jejich potomstvo tím, že ukládají jejich vajíčka do vlastních podzemních líhní. Při takových projevech chování musíme nutně předpokládat velmi vyspělou formu mravenčí inteligence.

Vysoce rozvinuté sociální struktury ve včelích, vosích, termitích a mravenčích stavbách jsou jasnými prvotními náznaky mnohem složitějších společenských vztahů, které by tito inteligentní tvorové při svém dalším vývoji jistě dokázali realizovat.

Možná že už k tomu na nějakých vzdálených světech opravdu došlo. Avšak na naší Zemi muselo v evoluci hmyzu nastat svého času něco jako „zkrat“, který tento vývoj dokonale zastavil. To bylo naše velké štěstí, jinak by nejrozvinutějším druhem na této planetě, schopným mimo jiné i technického rozvoje, byl právě hmyz.

Bylo to ale opravdu jenom „štěstí“, „náhoda“ – nebo něco jiného? Například další zásah „zvnějšku“, součást strategie mnohem vyspělejší civilizace, která už miliony let realizuje na Zemi gigantický experiment? Opravdu bychom se měli nad uvedeným „zkratem“ zamyslet – a potom věnovat svou pozornost další pozoruhodné události v dějinách naší planety, při níž bylo třeba z jeviště života odstranit dosud jednoznačně dominující živočišný druh.

Velké umírání

Dinosauři… Téměř 200 milionů let ovládali naši planetu, od počátku triasu po celý geologický středověk až do konce období křídy asi před 60 miliony lety.

V mladším karbonu a permu jich existovalo jen několik druhů. Jejich skutečná druhová exploze nastala počátkem triasu a zanedlouho zaujali naprosto jasné dominantní postavení na Zemi. Obývali pevninu i moře, dokázali i vzlétnout a díky více než 100 poddruhům se vyznačovali téměř nepřehlednou druhovou mnohotvárností. Vyskytovali se ve všech myslitelných velikostech. Mezi suchozemskými dinosaury byl až donedávna pokládán za nejmohutnějšího představitele brontosaurus s délkou až 24 metrů. Nálezy učiněné na podzim 1995 v Jižní Americe však naznačují, že byl objeven ještě větší druh dinosaura! Nejobávanějším představitelem těchto monster byl však Tyrannosaurus rex, oproti ostatním býložravým druhům nelítostný lupič a masožravec. Všichni však měli podle všeho cosi společného: zdálo se, že se zrodili v genové laboratoři jakéhosi bláznivého badatele…

A náhle, odhadem před 60 miliony lety, celé tohle panoptikum najednou zmizelo! Vypadá to, jako kdyby na celém světě v tentýž okamžik začal řádit stejný virus, který napadal především dinosaury. Paleontologové vystoupili s nejrozmanitějšími teoriemi, které vydávali za řešení uvedené záhady. Byla navrhována globální klimatická změna, jejímž vlivem se rozpustily ledovce. Jako řešení byl navrhován obří vzrůst živočichů, na jehož základě někdejší vládci planety degenerovali a ztratili základní životní funkce. Jiní vědci se domnívají, že první savci loupili vejce dinosaurů a plenili jejich líhně. V poušti Gobi byla skutečně objevena lokalita, kde dinosauři kladli vejce; nedaleko se našly kostry savců podobných hlodavcům, kteří vylupování dinosauřích hnízd zaplatili vlastním životem. Takové případy však byly nepochybně výjimečné a jistě nebyly základním důvodem vyhynutí dinosaurů.

Nyní upřednostňovaná verze vychází z nárazu mohutného meteoritu, jehož následkem byla zvířená mračna prachu, která zatemnila Zemi, začal pršet kyselý déšť a teplota citelně poklesla. Toto katastrofální zhoršení životních podmínek znamenalo konec dinosaurů.

Dlouhou dobu jsme se jenom dohadovali, kde asi meteorit narazil do naší planety. Zdá se, že od roku 1991 je už zmíněný problém vyřešen. Ještě před tímto rokem objevili geologové v karibské oblasti mohutné usazeniny štěrku a roztavené horniny v hraniční vrstvě mezi křídou a terciérem. Na tomto základě bylo možné usuzovat, že kráter se musí nacházet poměrně blízko. Při vyhodnocení satelitních snímků NASA se dospělo k senzačnímu objevu: Na mexickém poloostrově Yucatanu byl objeven asi dvousetkilometrový polokruh z cenotenu (krápníkové prohlubně naplněné vodou). Geologové se nyní shodují v tom, že tento prstenec tvoří okraj obrovské nárazové struktury, kterou pravděpodobně způsobil smrtící meteorit.

Byl to náraz náhodného meteoritu, nebo – uznávám, že to zní hodně fantasticky! – ho kdosi usměrňoval? Ať to bylo jakkoli, je jasné, že druhově velmi bohatí dinosauři museli ustoupit novému živočišnému rodu – savcům. Snad „museli“ opravdu odejít. Nenadálý a bouřlivý vývoj savců, který byl zaznamenán v terciéru, vyvo¬lal v odborných kruzích živé diskuze. Když zmizeli dinosauři, savci se rozšířili během poměrně krátké doby a obsadili veškeré území, jemuž předtím vládli plazi. Po odchodu velké „konkurence“ byl uvolněný prostor okamžitě během „explozivních evolučních fází“ okupován, jak to alespoň označují paleontologové.

„Možná že obrovští dinosauři představovali pro Zemi nějaké nebezpečí. Třeba už všechno sežrali – rostlinstvo i ostatní živočichy -, a tak znemožňovali další průběh evoluce před vznikem člověka,“ usuzoval nikoli neoprávněně Erich von Däniken. „Kdosi pravděpodobně zabránil tomu, aby se tak ideální planeta jako Země – ani horká, ani ledová – nedostala pod nadvládu hloupých nemotorných lcreatur, jež neskýtaly žádné předpoklady pro rozvoj inteligence a výrobu nástrojů.

„Palte!“ – lov na dinosaury?

Už v šedesátých letech vyjádřili sovětští paleontologové stejně senzační jako zneklidňující domněnku. Četné kosti dinosaurů z geologického středověku naší planety, které tito vědci měli možnost důkladně prozkoumat, byly podle jejich názoru rozdrceny tříštivými střelami! Dospěli právě k uvedenému závěru, protože nálezy mnoha roztříštěných fraktur prostě a jednoduše nepřipouštěly jiné vysvětlení.

Organizovali snad naši kosmičtí „bohové“ skutečný lov na tyto nadrozměrné hory masa? I německý paleontolog Edwin Hennig vyjádřil údiv nad absolutně chaotickým uspořádáním obrov¬ských kostí plazů; tento vědec vedl v letech 1909-1911 vykopávky v tehdejší Tanganjice: „Pozůstatky těchto obrů, tedy kosti dolních končetin, páteře a zuby byly téměř bez výjimky bez ladu a skladu roztroušeny v podložní hornině. Když jsme se však domnívali, že už budeme mít pohromadě všechny kosterní ostatky jednoho zvířete, udělal nám čáru přes rozpočet jakýsi ,dinosauří skřítek‘ -na jednom místě jsme narazili na tři stejné stehenní kosti, dvě pánve nebo kosti nepatřili jednomu, nýbrž více exemplářům téhož druhu, ale hrozně dlouho jsme nemohli objevit žádnou lebku, která přitom vždy patřila k nejcennějším nálezům tohoto druhu…“

Jistě, možná že „zkrat“ v evoluci hmyzu a velký dinosauří exitus mají jeden a tentýž zdroj. V takovém případě ovšem šlo o různé nezbytné postupy v rámci gigantického experimentu, na jehož -prozatímním – konci stojíme nyní my, současní lidé. Možná že by bez těchto zásahů žádní lidé na Zemi nikdy nevznikli a za jistých okolností mohl vývoj vést k určité jiné formě života – například plazům, z nichž by se vyklubal inteligentní a celou planetu ovláda¬jící druh. Opravdu se nemůžeme pokládat za „korunu veškerého tvorstva“ a rovněž jsme nikdy nebyli jedinými čekateli na vzdělání a inteligenci pod naším Sluncem.

Za nejnadějnějšího kandidáta na hypotetickou přeměnu v inteligentního plaza je pokládán stenonychosaurus z pozdní křídy, jenž se už mohl pochlubit relativně rozměrným mozkem. Kanadský badatel Dále Russell pokládá za pravděpodobné, že tento druh dinosaurů, pokud by mu bylo dopřáno přežít, mohl dospět k ještě větší¬mu mozku a mít tak šanci na rozvoj určité civilizace.

Každopádně byl nyní, na přechodu z křídy do terciéru, vytvořen nutný ekologický prostor a připravena cesta pro vývoj druhu z třídy savců, který byl dostatečným příslibem vzniku inteligence. Během 60 milionů let, které paleontologové vyčleňují na dobu trvání terciéru, se v Africe a Asii objevila řada živočichů připomínající opice. Z nich vzešlo několik předlidských druhů, které se – v tomto ohledu se odhady poněkud rozcházejí – asi dva až tři miliony let polidšťovaly. Teprve před 100 000 lety nabyl člověk své současné podoby.

V tomto poměrně krátkém časovém úseku, tedy asi před třemi miliony až sto tisíci lety, musely být realizovány všechny rozhodující genové manipulace, které z nás udělaly to, čím nyní jsme, odhlédneme-li od řady „korigujících“ opatření v následné době. Náhoda jako evoluční faktor mě přesvědčuje stále méně. Vidím-li nekonečně dlouhé epochy, v nichž evoluce pokračovala jako ve „zpomaleném filmu“, pak mě nenapadá lepší srovnání, než že v pojednávaném období explodovala bomba.

Tato „bomba“ se nazývala inteligence. Dokonce i pro ortodoxní vědu je jednou z největších záhad, proč se začala rozvíjet tak náhle a neuvěřitelně intenzivně.

V čem se kritikové mýlí

Kritikové teorie o „zrychlení“ evoluce prostřednictvím mimozemské genetické manipulace s oblibou argumentují tvrzením, že ontogeneze člověka, při níž se s dorůstáním embrya v matčině těle do určité míry opakují celé rodové dějiny obratlovců, nevykazuje žádné indicie podobných umělých zásahů.

Je pravda, že všichni v sobě nosíme 500 milionů let dlouhé dějiny. Lidské embryo ve svém raném stadiu vytváří například žábrovou rýhu, příznačnou pro ryby. I srdce se zpočátku podobá spíše jednoduché hadici a dosahuje své konečné podoby etapovitě, přičemž jednotlivé mezistupně odpovídají vývojovým formám obojživelníků a plazů. Tělní dutina, v níž jsou uloženy všechny životně důležité orgány, se během vývoje v mateřském těle rovněž složitěji rozčleňuje. Člověk v embryonálním stavu tedy do jisté míry zrychleně opakuje nejdůležitější fáze „své“ nejranější minulosti.

Opravdu není možné rozpoznat žádné indicie uměle provedené mutace během vývoje lidského rodu?

To by byl klamný závěr a velký prohřešek proti logice. Neboť teprve s člověkem, který existuje několik desetitisíciletí – to je z hlediska dějin planety plácnutí do vody! -, se začíná uplatňovat podobnost s našimi mimozemskými „producenty“. Teprve úplně na konec, po mnoha milionech let vývoje na Zemi, během nichž -jak jsem popsal na předcházejících stránkách – pravděpodobně došlo k četným impulzům „zevnějšku“, byl zaznamenán záhadný skok k homo sapiens. Proto se v průběhu ontogeneze pochopitelně nemohou objevit žádné indicie této umělé genetické manipulace. Touto indicií je totiž „produkt“ na konci dlouhé řady, tedy sám člověk!

Uvažme skutečnost, jež je pro všechny paleontology naprosto zřejmá: už několik desetiletí pátráme jako posedlí po Darwinem postulovaném chybějícím spojovacím článku („missing link“) v rodokmenu člověka. Prozatím ovšem bez hmatatelného úspěchu.

To je problém, který je při zohlednění teorie o zásazích mimozemských „bohů“ okamžitě srozumitelný. Zároveň je však nad slunce jasné, že onen horečnatě hledaný „missing link“ nemusíme hledat na této planetě.

Genové změny lidské dědičnosti, provedené v prehistorickém období, by se měly realizovat v současnosti, a to v dohledné době.

Možná že je to právě 10 000 let, které nás od toho dělí. A ještě menší časový odstup by mohl ležet mezi námi a monstrózními pokusy, které vedly ke vzniku děsivých kříženců – hipokentaurů, mínotaurů a jak byli všichni v různých starověkých kulturách nazýváni. Podobně jako u dinosaurů se ani v jejich případě nemůžeme zbavit pocitu, že pocházejí z genetické kuchyně jakéhosi experimenty posedlého vědce. Jeden z těchto pokusů se mu ovšem zřejmě vymkl z rukou.

„Koruna tvorstva“, nebo dobíhající model?

Tím jsme se ocitli uprostřed epochy, v níž bylo pro naši teorii návštěv mimozemských „bohů“ sneseno dosud nejvíce indicií. Byla to doba, kdy lidstvo založilo první společenství, jež zakrátko rozkvetla v podobě vyspělých kultur. Z nich se po celá tisíciletí dochovala nejen písemná svědectví, ale i nesčetné záhadné artefakty technické povahy, které neodpovídají našim tradičním představám o tehdejších možnostech lidstva.

Na toto téma napsala celá řada autorů mnoho knih – a to je dobře. Odskočme si však nyní z minulosti do naší doby nedlouho před přelomem tisíciletí. Rozšířil se podivný neklid, a to nejen u mnoha náboženství, jež od samého počátku své existence stojí na perspektivě návratu bohů. Četná více či méně starobylá proroctví se zmiňují o zásadních změnách, k nimž by mělo dojít právě kolem roku 2000.

Lidstvo už jednou zažilo něco podobného. Koncem roku 999 se v Evropě rozšířilo cosi jako masová hysterie. Ať lidé dělali cokoli, všechno bylo pod tlakem nastávajícího Posledního soudu. „Spravedliví křesťané“ ho sice mohli očekávat naprosto klidně, protože jejich hladkému vstupu do ráje nestálo nic v cestě, ovšem nikdo si podle všeho nebyl zcela jistý, jestli přece jen nepřehlédl nějakou tu maličkost, jež by mu při Posledním soudu mohla nehezky zkřížit plány. Všichni se tedy snažili seč mohli: nesplacené dluhy byly velkoryse promíjeny, hříšníci se aktivně zpovídali ze všech svých nevěr. Majetní lidé si už nedovolili odmítat potulné žebráky, ale bohatě je obdarovávali. Odsouzení zločinci byli hromadně propouštěni z žalářů. Všichni se usilovně rozpomínali na křesťanské hodnoty – a jak už to chodí, když se člověk pokouší něco dohnat, všechno strašlivě přehání.

Když se o silvestrovské noci před rokem 1000 pomalu, ale jistě dospělo k poznání, že svět nezanikne a den Posledního soudu ještě neudeřil, vrátilo se zase všechno velmi rychle do „normálních kolejí“. Business as usual. Ačkoli týdny a měsíce úzkostlivého očekávání skvěle procvičily principy lásky k bližnímu, nevydržely bohužel nijak zvlášť dlouho

Znovu stojíme na prahu nového tisíciletí a tentokrát jsou velmi zřetelně slyšet četné hlasy, že na lidstvo čekají mnohé a zásadní změny. Jak to vypadá se slibem bohů ve všech náboženských systémech, že se jednoho dne vrátí? Pohrajme si s touto myšlenkou: naši kosmičtí stvořitelé a učitelé nám poskytli určitou lhůtu a zanedlouho si ověří, nakolik se jejich „produkt“ – který se bohužel stále ještě nekriticky přeceňuje jako „koruna Stvoření“ – v oblasti morálky, etiky a civilizace rozvinul. Není čirou náhodou za bizarním fenoménem UFO z posledních desetiletí nakonec přece jen něco více než jenom podvod, představivost, masová sugesce nebo planeta Venuše, která se v rozporu se všemi známými fyzikálními zákony řítí po obloze?

Probuzení by nepochybně bylo hrozné a vystřízlivění strašlivé! Na konci 20. století by mimozemští bohové našli lidstvo, jež je bestiálnější než kdykoli předtím a svou techniku a energii zneužívá k vzájemnému vyhlazování. Technický potenciál není nasazován k blahu lidstva, nýbrž za účelem stále dokonalejšího masového vyvražďování. Vrátili by se na planetu, na níž bohaté národy ničí nesčíslné tuny potravin, zatímco na téže planetě každou sekundu umírají stovky lidí vyhladověním. Tenhle celý nesmysl je symbolizován dvanácti zlatými hvězdami na modrém podkladu a nepřetržitě oslavován nevýslovně zhlouplými politiky. Jsou to ostatně titíž politikové, kteří nečinně přihlížejí tomu, jak jsou s bezpříkladnou hrůzností vedeny války mezi svého času přátelskými národy: řádění srbských četníků nelze ani při nejlepší vůli označit jako „zvířecí“, protože by to byla hrubá urážka zástupců pozemské fauny. S takovým barbarstvím se nesetkáváme ani u nejobávanějších šelem! Vraždící mašinérie běží na plné obrátky.

>Nadějně zahájený program kosmických letů, na němž dokonce spolupracovaly „supervelmoci“, byl ve jménu stoupajících zbrojnich rozpočtů utlumen na záchovné minimum. Ať jde o politiku, ekonomiku nebo oblast mezilidských vztahů, všude panuje lež, podlost, korupce a klam.

Kdo komu ještě důvěřuje?

Podařilo se nám defitinivně se diskvalifikovat, abych nezneužíval módního slůvka „odepsat se“? Budeme v očích navrátivších se „bohů“ pořád ještě bytosti, s nimiž se dá v nejlepším případě experimentovat, ale rozhodně je nelze chápat jako rovnocenné komunikační partnery? C. S. Lewis, teolog na Oxfordské univerzitě, shrnul tuto myšlenku následujícími slovy: „Bohové s námi budou hovořit tváří v tvář, až sami budeme nějakou tvář mít.“ Jsme zralí na akt nového Stvoření, protože „původní“ druh označovaný jako „člověk“ prostě a jednoduše dosloužil?

Mimozemšťané a netvor

Vzhledem k odstrašující vlně „blízkých setkání čtvrtého druhu“, čímž jsou míněny únosy lidí tvory, kteří zřejmě nepocházejí z této planety, a při nich realizovaných lékařských a genetických pokusů si už dávno nejen urologové kladou otázku, jestli mimozemšťané nehledají nějaké substance potřebné pro přežití jejich druhu. Sám jsem pomalu, ale jistě dospěl k jinému podezření.

Nejsme to nakonec my sami, kdo velmi naléhavě něco potřebuje? Není to tak, že oni neznámí tvorové ve vší tajnosti, ale za to o to důkladněji pokračují v těch manipulacích, jimž vděčíme za svou existenci?

Nedůslednější a schizofreničtější bytost, než je člověk, byste těžko pohledali. Neopakovatelným způsobem se dokáže nadchnout pro přírodu – a pomalu, ale jistě ji ničí. Miluje zvířata -a nevýslovně strašlivými způsoby je mučí k smrti. Své děti zbožňuje jako modly – a přitom je znásilňuje, hanobí a prodává! Kdyby homo sapiens neexistoval, bylo by záhodno před jeho stvořením s veškerou naléhavostí varovat.

Musejí tedy naši staří „bohové“ svůj nepochybně nesmírně nedokonalý „produkt člověk“ zlepšit, protože postupem doby v nás nadměrně a posléze dominantně převládly zvířecí geny, které v nás vždy dřímaly? Fylogenetici občas používají pojem reptilní mozek -tím je míněna vývojově nejstarší část mozku, jež se odvozuje ještě od dinosaurů a v níž je sídlo všech zděděných agresivních způsobů chování. To je sice nepříjemná myšlenka, ale rozhodně ji nemůžeme odbýt mávnutím ruky. Nezřídka přece zažíváme u mnohých živočišných i rostlinných domestikovaných druhů, že časem „zdivočí“. Nepřesvědčuje nás koneckonců každý nyní celosvětově zaznamenávaný zánik elementárních civilizačních rysů o tom, že v sobě nosíme jenom padesát procent genů svých mimozemských předků?

Člověk se vždycky obával hněvu bohů, kteří se jednoho dne mají vrátit z hlubin vesmíru. Jsem si ale jistý tím, že v současnosti má k tomu nejpádnější důvody.

Nacházíme se totiž ve strhujícím scénáři, který je mnohem fantastičtější než všechno, o čem jsme se dosud odvážili snít. Oni už jsou pravděpodobně mezi námi, aby celé lidstvo bezpříkladnou akcí posunuli o další evoluční stupínek vpřed.

Jde o evoluci, jejíž počátky je třeba hledat v hlubinách vesmíru. Nás se konkrétně týkala mnohem dříve, než jsme sami vstoupili na jeviště života.

Bylo to v době, kdy byl na třetí planetě právě vzniklého slunečního systému zahájen „experiment Země“.

Z knihy „Když se bohové hrají na boha“ od Hartwiga Hausdorfa.

Autor článku – Hartwig Hausdorf