Každý vztah je pouze šipka ukazující ke vztahu nejvyššímu…
„Co je to ve mně za touhu, že ji nedokáže uspokojit žádný vztah, že ji nezmírní žádné slzy, že ji nezmění ani spousta splněných snů a krásných dobrodružství?“

Necítíš to jen ty, ale každý – každý, kdo má alespoň trochu inteligence. V určité fázi svého vývoje  musí každý člověk přijít na to, že ho žádný vztah neuspokojí. Proč to tak je?  Protože každý vztah je pouze šipka ukazující ke vztahu nejvyššímu; je to milník u cesty, ne cíl. Každá milostná aféra je náznakem toho posledního, největšího milostného dobrodružství, které leží někde před vámi – poznáváte jeho příchuť; ale ta trocha chuti vaši žízeň neuhasí – a to je dobře, protože kdyby vás uspokojil, bylo by to vaše prokletí. To, že vás neuspokojí, je požehnání.

A protože každý vztah vás dříve či později zklame, začnete hledat vztah nejvyšší, vztah s Bohem, s existencí, s vesmírem. Znovu a znovu poznáváte, jak marné je hledat uspokojení u nějakého muže či ženy, znovu a znovu vidíte, jak každá zkušenost končí obrovským zklamáním; začne velkými nadějemi a zanechá vás ve velké beznaději. Vždycky je to stejné, vždycky to začíná romantikou a končí hořkostí. Opakuje se to znovu a znovu, dokud nepochopíte, že každý vztah je pouze pokus, který vás má připravit na velké finále, na poslední milostné dobrodružství.  To je podstata každého náboženství, pravé zbožnosti.

Říkáš:“ Co je to ve mně za touhu, že ji nedokáže uspokojit žádný vztah?“ Je to touha po Bohu. Možná to víš, možná ne. Možná to ještě nejsi schopna přesně formulovat, protože na začátku je její poselství velmi mlhavé. Je to však touha po Bohu, je to touha spojit se s celkem a už od něj nebýt oddělen.

S mužem nebo ženou se nemůžete spojit navždy, vždycky musí dojít k oddělení. Spojení je pouze chvilkové, vzápětí zmizí a vy zůstanete  uvězněni v temnotě. Spojení je pouze chvilkové; vzápětí zmizí a vy zůstanete uvězněni v temnotě. Jakmile záblesk pohasne, připadá vám tma ještě hlubší, než byla předtím. Z toho důvodu milióny lidí žádný milostný vztah nechtějí – člověk, který nepoznal nic jiného než tmu, si na ni zvykne. Určitým způsobem ho uspokojuje: ví, že takhle zkrátka chutná život, že nic jiného v něm není, takže není důvod k nespokojenosti.

Jakmile však jednou ochutnáte lásku, jakmile zažijete pár okamžiků radosti, obrovské, pulzující radosti, kdy dvě osoby již nejsou dvě… jenže pak z toho vrcholu zase spadnete, znovu a znovu padáte do tmy a tato tma je pokaždé mnohem temnější, než byla dřív, protože teď už víte, že existuje světlo. Teď už víte, že existují vrcholy; teď už víte, že život vám může nabídnout mnohem víc, že tato světská existence – každodenní odchody do práce a příchody domů, každodenní večeře, uléhání k spánku a ranní vstávání -, že tato světská existence není všechno, že je to pouze první nádvoří, na jehož konci je brána do paláce.

Pokud jste nikdy nebyli pozváni dovnitř a žijete jen na nádvoří, domníváte se, že tohle je život, že toto nádvoří je váš domov. Jakmile se ovšem otevře okno a uvidíte vnitřek paláce – jeho krásu, jeho vznešenost, jeho nádheru – nebo jakmile jste na chvíli pozváni dovnitř a pak zase vyhozeni ven, nádvoří vás už nikdy neuspokojí a promění se v těžké břímě na vašem srdci. Od této chvíle budete trpět a vaše utrpění bude obrovské.

Už dávno jsem si všiml, že nekreativní lidé jsou mnohem spokojenější než lidé kreativní. Kreativní člověk musí být nespokojený, protože ví, že je možné mnohem víc, ale stále to nepřichází. Proč?

Kreativní člověk neustále hledá, hledá bez odpočinku – nemůže přestat, protože už viděl pár světelných záblesků. Párkrát se nečekaně otevřelo okno a on zahlédl, co je za ním. Jak by mohl odpočívat? Na tom hloupém nádvoří se už nikdy nebude cítit dobře. Ví už o paláci, už viděl i krále a pochopil jedno: „Ten palác je můj domov, patří mi, mám na něj nezadatelné právo.“ Potřebuje jen dostat se do paláce a natrvalo se v něm usadit. jak to však udělat? Párkrát už byl uvnitř, ale znovu a znovu byl vyhozen před bránu. Čím je člověk citlivější, tím větší je jeho nespokojenost. Čím je inteligentnější, tím je nespokojenější. Tak to prostě je.

Je dobře, že nejste spokojeni se svými vztahy. Indové jsou naprosto spokojeni – tam totiž žádný vztah neexistuje. Indové uzavírají manželství, ale to nemá se vztahem nic společného. Rozhodnou o něm rodiče, astrolog a chiromantik. S osobami, se kterými mají uzavřít sňatek, to nemá nic společného; nikdo se ani nezeptá na  jejich názor, jednoduše jsou postaveni před hotovou věc a tak začne jejich soužití.  Není to vztah. produkují děti, ale ne z lásky, není v tom žádná romantika. Avšak jedna věc je na tom dobrá; tato manželství jsou velmi stabilní. Pokud mezi partnery neexistuje žádný vztah, neexistuje ani možnost, že by se rozvedli. To by bylo možné jen v případě, že by mezi nimi existovala láska. Zkuste mě pochopit. Láska, to jsou obrovské naděje. Láska znamená „Došel jsem k cíli.“ Láska znamená „Našel jsem někoho, s kým chci zůstat navždy.“ Láska znamená pocit, že „Jsme stvořeni jeden pro druhého.“ Láska znamená, že teď už není třeba hledat nikoho dalšího.

Pokud začnete s tak velkými nadějemi, nepřežijí ani vaši svatební cestu. Než skončí líbánky, je po vztahu, je po všem. Tak velké naděje nemůže splnit žádná lidská bytost. Doufali jste, že žena, kterou jste si vzali je bohyně, ale ona není. Vaše žena doufala, že její muž je bůh a on není. Jak dlouho mohou jeden druhého klamat? Dříve či později uvidí skutečnost. A jakmile uvidí skutečnost, fikce se začne vypařovat.

Žádný vztah vás nemůže uspokojit, protože každý začíná velkou nadějí, která nemůže být splněna. Ano, může být splněna, ale jen tehdy, když se zamilujete do celku. Žádná jeho část ji splnit nemůže. Jen když se zamilujete do celku, když se spojíte s celkem, jen tehdy budou naplněny vaše naděje. Pak zde nebude nikdo, kdy by byl spokojený, bude zde jen spokojenost. A tato spokojenost je bez konce.

Je dobře, že obyčejný milostný vztah nedokáže vaši touhu uspokojit. Díky tomu bude vaše toužení stále intenzívnější. Žádný vztah vás nenaplní. Všechny vztahy vám budou přinášet jen palčivý pocit marnosti, který nezmírní žádné slzy. Na chvíli vám snad pomohou, ale vzápětí budete zase plni bolesti. Ani nejkrásnější sny a nádherná dobrodružství nic nezmění. Přesto vám říkám, abyste šli právě touto cestou. Na světě se nic nezmění, ale tím, co na své cestě zažijete, se změníte vy. Svět zůstane stejný.

Na světě se nezmění nic. Avšak tím, že znovu a znovu padáte, změní se něco ve vás – a to je revoluce. Dokonce i položit takovou otázku znamená, že stojíš na prahu revoluce. Potřebuješ nové dobrodružství. Staré dobrodružství zklamalo a potřebuješ nové – ne už v tom smyslu, že budeš hledat nového partnera, nýbrž v tom smyslu, že budeš hledat v nové dimenzi. A tato dimenze je už dimenze božství.

Říkám vám toto – jsem šťastný a spokojený. Ne však zásluhou nějakého světského vztahu, milostného vztahu, který vám nabízí vnější svět. Jsem naplněn milostným vztahem s celou existencí – jen tento vztah vás může absolutně uspokojit. A jakmile se to stane, začnete přetékat. Nemůžete svou spokojenost unést. Jste požehnaní, jste tak požehnaní, že začnete žehnat druhým. Jste tak požehnaní, že se stanete požehnáním pro celý svět.

Osho, Kniha moudrosti,  srdce tibetského budhismu

Zdroj: www.novoucestou.cz

 

FacebookTwitterGoogle+

Kategorie:

Články, Vztahy