Každý muž, s nímž ti to nevyšlo, tě vedl k tomu jedinému
Nejdřív si říkáš: “Ty ničemo, jaks mi to mohl udělat?! Proč jsi mi vůbec lezl do života? Kdo se tě prosil, abys zničil všechno, co jsem měla ráda, včetně mě samé?”.

Nenávidíš ho z celého srdce a proklínáš všemi kletbami, na které si vzpomeneš. Vyhazuješ jeho věci a když odejde, pečlivě vytřeš podlahu. „Zkus se vrátit! Jen si zkus přijít!!!“ křičíš v myšlenkách a každou chvíli koukáš na telefon. Nenávidíš ho za to, že ho miluješ a ještě víc za to, že on nemiluje tebe.

Nenávidíš sebe sama, protože tohle jsi přece vždycky věděla, jen sis to nechtěla přiznat. Věděla jsi, že nemá smysl rozvíjet vztah na základě bolesti, přes všechna „nemůžu“ a „nejde to“.

Ale rozvíjela jsi ho. S jedním, s druhým, třetím… Pokaždé ti ten dotyčný říkal, že ti nemůže dát to, co chceš. Nebo to ani neřekl a tiše se vypařil. K jiné ženě, do jiného života.

Až teprve teď ve tvém srdci nesídlí nenávist. Už se nezlobíš. Jsi vděčná. Jsi upřímně a hluboce vděčná každému z nich za to, že nezaujal místo, které už od počátku nepatřilo jemu. V čase, kdy jsi byla ke světu slepá a k sobě hluchá tě každý z těch mužů, s nimiž ti to nevyšlo, vedl k tvému jedinému.

Svou polovičatou láskou ti ukazovali, že nemáš ráda sama sebe. Výčitkami a kritikou tě nutili, aby ses naučila sama sebe přijímat bez výhrad. Ustavičnými pochybami o tobě tě naučili věřit si. Nebyli ti oporou a v ničem tě nepodrželi, a tak tě přivedli k samostatnosti. Šlapali po tvém sebevědomí, a tím tě přiměli hledat útočiště v sobě samé. Shazovali, cos dělala, každý tvůj úspěch, a přiměli tě tak za žádných okolností se nevzdávat toho, co je pro tebe důležité. Neplánovali s tebou budoucnost, a tak tě donutili zabývat se vlastní budoucností sama.

Dnes jsi jim vděčná. Z celé duše. Za to, že tu nejsou. Že byli moudřejší a vnímavější než ty a nevzali si, co jim nebylo určeno. Ať už sami, nebo vlivem okolností, hlavní je, že k tomu nedošlo. Jak dobře je, že k tomu nedošlo! Když si pohrajeme, je třeba hračky vrátit na místo. Zvláště nejsou-li naše.

…. A někde blízko té poličky s hračkami čeká skutečnost, opravdová, živá, neklidná. Je třeba jen mít sílu a odvahu k ní dojít.

Lilie Achremčik

www.pronaladu.cz

 

 

Kategorie:

Články, Vztahy