JAKÉ JE TO ŽÍT PROBUZENÝ ŽIVOT

„… Když jsi to, co jsi, když žiješ probuzeně, není nikdo komu odpustit, protože v tobě není ani špetka záště, ať se děje cokoli…

Shledáš, že jsi ve zvláštním světě. Shledáš se tam… kde jsi. Ne kde jsem já, ale kde jsi ty. Kde skutečně jsi. Kde skutečně jsme…

A když žiješ ve svém procitnutém Já, tak nemáš žádný problém se směrem, kterým se život ubírá, protože život jsi ty…

Nic z toho není ideálem – to je konec všech ideálů. Nic z toho není svatost; to je konec svatosti…

Když žiješ probuzený život, v probuzeném bytí, které jsi, tak jsi sám, a konečně se cítíš dobře sám. Jsi sám, ale vůbec ne osamělý …

A když se nakonec potkáš, tak nepotřebuješ, aby to někdo udělal za tebe. Pak jsi sám, víc sám, než jsi kdy vůbec mohl být schopen si představit. A kupodivu – vskutku neočekávaně – jsi víc propojen, intimnější, splynutý se vším. Víc. A nikdy by sis ani nepomyslel, že ty dvě věci by vůbec kdy mohly být spolu: naprostá samota a naprostá jednota…“

 

JAKÉ JE TO ŽÍT PROBUZENÝ ŽIVOT

 

Zatímco se svět a každý kolem tebe snaží vyřešit své problémy, ty se problémy nezabýváš.

Zatímco se všichni kolem tebe snaží na něco přijít, snaží se něčeho dosáhnout, dostat se někam, snaží se být hodni něčeho, ty se o to nesnažíš.

Zatímco si všichni myslí, že uvědomění sebe sama je ohromná, vznešená, svatozáří zahalená věc, ty si to nemyslíš.

Zatímco všichni utíkají ze své současné situace, ty nikam neutíkáš.

Zatímco má každý nějaký problém s někým druhým, většinou se všemi, počínaje sami se sebou, ty jej nemáš.

Zatímco každý si je jist tím, že štěstí přijde, když něco bude jinak než je to teď, ty to tak nevnímáš.

Zatímco každý se snaží dosáhnout onoho dokonalého stavu a držet se ho, ty se ničeho držet nesnažíš.

 

Když všichni kolem tebe mají hromadu názorů a přesvědčení o všem možném, ty je nemáš.

Každý je na cestě někam, ty ses nedostal nikam.

Každý se snaží vystoupat na horu; ty prodáváš pohorky a cepíny na úpatí v naději, že když dosáhnou vrcholu a vrátí se zpět, tak snad budou příliš unaveni na to, aby to zkoušeli znovu.

Zatímco každý hledá pravdu a onen tajemný klíč k probuzení v další knize, u dalšího učitele a gurua, ty toto nehledáš. Nemáš klíč, protože neexistuje zámek, do kterého bys ho vložil.

Když žiješ probuzeně to, co jsi a víš, že jsi tím, čím jsi vždy byl, tak jsi vlastně velmi jednoduchý. V podstatě jen tak sedíš a divíš se, kvůli čemu je všude takový povyk.

 

Když lidé kolem tebe posedávají a říkají, “Doufám, že se mi to také stane,“ tak si vzpomeneš, že jsi to také tak dělal. Vzpomeneš si, že jsi na to nenašel žádné řešení. Vzpomeneš si, že jen myšlenka samotná, že je vůbec nějaký problém, toto vše vytvořila.

Když jsi to, co jsi, když žiješ probuzeně, není nikdo komu odpustit, protože v tobě není ani špetka záště, ať se děje cokoli.

Pravda tvého bytí netouží po štěstí; vlastně je jí to úplně jedno. Netouží po lásce, ne protože jsi plný lásky, ale jen protože je jí to prostě jedno. Je velmi jednoduchá. Nestojí o to být poznána, držena v úctě, či pochopena. Když žiješ, co jsi probuzeně, již pro tebe neexistuje žádný ideál. Vystoupil si z celého cyklu utrpení, stávání se; nemáš zájem.

 

Shledáš, že jsi ve zvláštním světě. Shledáš se tam… kde jsi. Ne kde jsem já, ale kde jsi ty. Kde skutečně jsi. Kde skutečně jsme. Je to zvláštní místo (obzvláště na počátku), být zde a necítit se ničím hnaný– potěšením či trápením, pomáháním či ubližováním, milováním či nenávistí. Jediná věc, která tebou pohne (a nemám teď v úmysl být příliš poetický) je ta stejná síla, která hýbe listem na stromě. Jednoduše jen proto, že tudy vane vítr. Takže vždy víš, co dělat: Vítr vane tudy, a tudy tedy půjdu. Už se na nic neptáš. Nesnažíš se přijít na to, proč vítr vane zrovna tudy, protože víš, že to prostě nevíš. A víš, že nemůžeš vědět proč. Ještě nikdy a nikde neexistoval list, který by věděl, proč vítr vane tudy, právě teď. Tento vítr mění směr tvého života, moment za momentem, jednoduše, protože takovéto jsou cesty života. A když žiješ ve svém procitnutém Já, tak nemáš žádný problém se směrem, kterým se život ubírá, protože život jsi ty.

A víš, že tento vítr tam vždycky byl, od samého počátku, a že tu nebyl jen pro výjimečné lidi. Pokud sis ho někdy v životě nevšimnul, tak víš, že to je proto, že jsi nenaslouchal. Nebo proto, že sis myslel, že na něco musíš přijít předtím, než budeš schopný slyšet. Nebo sis myslel, že je třeba dojít k nějakému závěru předtím, než můžeš poslouchat hluboce, bez záměrů, bez naděje pro lepší budoucnost.

Mnoho z vás ví, o čem mluvím.

 

Pravda nikdy nevysvětluje, proč se v danou chvíli ubírá oním směrem. A i když se zeptáš, tak ti neposkytne žádnou informaci. Bylo by to stejné, jako kdyby se list ptal větru,“Proč zrovna teď foukáš tudy?“ Taková otázka nedává větru žádný smysl.

Již se nedohaduješ o tom, kudy by se pravda měla ubírat. Již neargumentuješ. Již se na to nesnažíš přijít. Panna Maria na to nepřišla. Budha na to nepřišel. Ramana Maháriši na to nepřišel. Nikdo z nich na to nepřišel. Oni se tím prostě stali. Jednoduché. Obyčejné – tak jako je list obyčejný.

Když žiješ ve svém procitnutém bytí, probuzeným životem, moc na kterékoli úrovni pro tebe není důležitá. Není zajímavá. Moc a touha mít vládu nad druhou lidskou bytostí není zajímavá. Intelektuální moc není zajímavá. Moc sebeovládání není zajímavá. Moc, kterou ti lidé chtějí dát, není pro tebe zajímavá – ne proto, že by neměla být; prostě není. Co bys s ní chtěl dělat? Víš, že není nic, co bys s ní chtěl dělat.

Uvědomíš si, v pravdě svého bytí, že jsi úplnost sama, ale nemáš vůbec jakýkoli zájem dělat něco s tímto uvědoměním, nemáš zájem toto uvědomění nějak využívat.

Nakonec si uvědomíš, že skutečně nechceš nikoho měnit, ne proto, že bys neměl chtít nikoho měnit, prostě nechceš. Možná nestojíš o to, být nablízku každému, ale když tu jsou, tak je nechceš měnit.

Nic z toho není ideálem – to je konec všech ideálů. Nic z toho není svatost; to je konec svatosti. Je to počátek celosti. Nic z toho je k dosažení, protože je to nedosažitelné. Je to jednoduše to, co je v pravdě tvého bytí. Je to prostě to, co je. Nemůžeš dosáhnout toho, co přirozeně je. A nikdo na světě ti nemůže říct kdy a proč, nebo do jaké míry necháš jít nepravdu; necháš to být v tu chvíli, kdy to necháš být, když už nic jiného nefunguje.

 

Když žiješ probuzený život, v probuzeném bytí, které jsi, tak jsi sám, a konečně se cítíš dobře sám. Jsi sám, ale vůbec ne osamělý, protože ten jediný, který tě měl potkat tam, kde jsi – ten jediný, který tě vůbec mohl potkat tam, kde jsi na sto procent – jsi ty. Nikdo jiný by tě nikdy nemohl plně potkat tam, kde jsi – možná na devadesát procent, možná devadesát pět. Nikdo se s tebou nemůže plně setkat, jen ty. A když se nakonec potkáš, tak nepotřebuješ, aby to někdo udělal za tebe. Pak jsi sám, víc sám, než jsi kdy vůbec mohl být schopen si představit. A kupodivu – vskutku neočekávaně – jsi víc propojen, intimnější, splynutý se vším. Víc. A nikdy by sis ani nepomyslel, že ty dvě věci by vůbec kdy mohly být spolu: naprostá samota a naprostá jednota. Nikdy bys nehádal, že to takto skončí. Ale je to tak, vždy to tak bylo.

 

A nakonec, když žiješ probuzený život, tím, co skutečně jsi, tak už si nikdy nevytvoříš představu toho jaké to je. Dokonce, i když se to děje, tak si nevytvoříš představu, protože budeš vědět, že jsou to všechno jen pouhé představy, prach. Víš, že jaké to je dnes, není stejné, jaké to bylo včera.

 

Autor textu: Adyashanti

***

Přeloženo z http://www.adyashanti.org/index.php?file=writings_inner&writingid=25 Přložil Erik,

Zdroj: www.zivotvpritomnosti.cz

FacebookTwitterGoogle+