JAK VIDÍ DUŠE PODZIM A ZIMU
TŘI PŘÍBĚHY OČIMA DUŠE.
Celý text si můžete poslechnout v namluveném souboru a s doprovodem hudbyna http://uloz.to/x2tAqQuS/podzim-a-zima-merlain-mp3
(TUTO ADRESU OKOPÍRUJTE A VLOŽTE DO VYHLEDÁVAČE. POTÉ V PROSTŘEDNÍM SLOUPCI
S NÁZVEM OMEZENÉ STAHOVÁNÍ, OPIŠTE TEXT Z OBRÁZKU A KLIKNĚTE NA STÁHNOUT

 

Blíží se podzim a zima. Je to období, které se pro někoho může zdát smutné. Někomu se stýská po sluníčku a teplu a často pronese, že zimu nemá rád. Pro někoho nastává určitá nostalgie a jakýsi útlum, který se může projevit i do depresí. Proto si pojďme o podzimu a zimě něco povědět 🙂
Každé roční období, které se v přírodě projevuje má stejný vliv i na člověka. Rozdíl je však ve vnímání. Příroda vnímá tyto čtyři období jako celek, tedy jako jednu součást, která nikdy nekončí. Vnímá čtyři období jako souhrn, který nemá začátku ani konce. Proto lze pěstovat i v zimě ve vytápěném a osvíceném skleníku. Příroda vnímá elektromagnetické vlnění např. v podobě tepla či světla, tedy neurčuje zdali je zima či léto.
Lidé ve většině případů vnímají spíše zrakem a proto spadané listí na podzim, či zablácený mokrý sníh v nich vyvolává nostalgii. My si však nyní podzim procítíme duší 🙂
VÍTR A LISTÍ
Podzim je vítr v korunách stromů, který má hodně práce. Snaží se z prstů stromů sfouknout všechny listy. Každý list se na vítr těší, protože to bude poprvé, co vzlétne do výšky a klouzavým způsobem slétne dolů, kde se dotkne země. List se dotkne té země, která mu dávala sílu, už jako malému poupátku :-).
Listí ze stromu se tak na vítr těší, že použije různé zkrášlovací barvy, aby si ho vítr všiml. Proto každý list si zaslouží jedničku z malování, protože je každý list originální. Je známo, že vítr je zvědaví a rád si prohlíží barevné věci. Vždy ho barevné věci přitahovali, jako kdyby měli nějakou magickou moc. Když vítr spatří barevné listí, jako kdyby ztratil hlavu a ihned letí k němu. Často se mu stane, že radostí neodhadne svoji rychlost a než si stačí listí prohlédnout, už lítá po nebi :-).
Pro listí, je to samozřejmě pořádná jízda a také s tím počítalo. Totiž čím více se listí dokáže namalovat, tím více vítr ztratí vzrušením hlavu a svoji rychlostí pak vyfoukne listí do největší výšky. V této výšce si pak ještě vítr z listím hraje. Různě ho převrací a z blízka pozoruje jeho barvy. Vždy je tak spokojený a směje se, že je to někdy slyšet. Však víte jak se vítr směje a ten kdo to ještě zatím neví, nechť si ho venku v tichu poslechne…
Mezi tím, co si vítr hraje se již některé listí začalo snášet dolů. Je to lehký barevný klouzavý pohyb, u kterého se nedá nikdy odhadnout směr. A to je pro listí velmi vzrušující, protože tak nikdy nemá jistotu, jakým směrem teď poletí a nebo kam vůbec přistane. Tento let je podobný lidem. Ti co plánují jakým směrem poletí a kde přistanou se okrádají o přítomnost samotného letu. Tedy o přítomnost svého vědomého bytí v životě. Listí nechce vědět kudy poletí a kde přistane, protože by pro něj vše ztratilo smysl. Dobře ví, že prožít na plno svůj let, jde jenom jedním způsobem a to nechat se unášet, věřit větru, v jeho sílu a moudrost, protože vítr vše ví. Je zkušený a znalý. Je, byl a bude všude, jak na poušti, na moři, tak i v pralese. Někdy je jak vichřice a někdy je jak stojící nehybný vzduch. I takovou má vítr podobu, jako nehybný stojící vzduch. Po takovém nehybném vzduchu se listí snáší, jako po mechu. Vše je tak měkké a tak tiché.
Vraťme se zpátky k listí, co se po divokém větrném kolotoči, již brzo dotkne země. Jak se tak nechává unášet, blíží se k zemi. Ono totiž nikdy zemi nevidělo tak z blízka, natož, aby se ho dotklo. Je to další blížící se zážitek, na který se listí úplně třese. Cítí totiž velkou úctu k zemi a velkou spojitost. Dobře ví, že ze země vzniklo, že země je dárcem jejího projevu, barev a dokonce i tvaru a proto samotný dotek se zemí je bráno, jako posvátný akt návratu. „O země, já listí ti vzdávám úctu a s pokorou se ti odevzdávám“. Zvolal jeden z listů a hned druhý a další a další….. Zní to jako symfonie, tak krásná a upřímná.
Mezi tím, co si vítr užívá hrátky s létajícím listí na nebi a stále se kochá krásnou barevností různých druhů, se jiné listí již kochá dotykem se zemí. Tato spojitost je pro listí velmi důležitá, protože se tak cítí, jako v náruči. Cítí, že nejen větru, ale i zemi může plně důvěřovat.
TANČÍCÍ VODA.
Je podzim. Vítr si hraje s listím a zpívá píseň. Není však jediný zpěvák, který umí zpívat 🙂 I když je vítr operní pěvec, znám někoho, kdo umí zpívat blůz i rock. Je to déšť 🙂 Déšť je muzikant. Dokáže složit jakoukoliv píseň. Jeho předností jsou kapky, které při dopadu na zem vytvoří krásný čistý zvuk. Každá kapka je osobitá a má své tajemství. Nikdo totiž neví, jakým tónem při dopadu na zem zazní. Nikdo ani neví, jakým hlasitým nebo vibrujícím tonem se projeví a už ani nikdo neví, zdali to bude s ozvěnou. Jo déšť je mistrem hudby :-)….. Je plný překvapení. Je stejný jako listí, když se snáší na zem. Také neví jakým směrem poletí, nebo kde dopadne, tak jako nikdo neví co dnes zahraje déšť. Neví to ani on sám a proto je vždy ze sebe mile překvapen. Kolikrát je tak mile překvapen a šťastný, že to někdy přežene stejně jako vítr :-). Asi mají něco společného. Možná nezávislost? Žití v přítomnosti bez plánování a užívání si každé vteřiny sebe sama? Jediné, co vím je, že tomu vítr s deštěm říkají pravá svoboda, která prý lidem schází. Často na sebe vítr a déšť upozorňují, aby tak ukázali lidem, že vše je v jednoduchosti, v obyčejnosti ve které se skrývá velká síla. Možná ta největší….
Když se déšť rozhodne zahrát a zazpívat píseň, pošle své kapky na zem, aby při dopadu vyjádřili sebe sama v podobě tónu a projevili se nejen jako lahodný zvuk, ale také jako plašitel  žízně. Totiž země často bývá žíznivá, protože po těžké práci tvořit život, ji tzv. jak říkají lidé vyschne v krku.
Všechny  kapky, které jsou deštěm vyslané se podobají padajícím diamantům. Jejich leštěný tvar odráží světlo a při dopadu to vypadá, jakoby se diamant roztříštil na malé lesklé střípky. Je to jako ohňostroj, kdy se jikry rozlétnout vzhůru do stran. Je to krásná podívaná a pozorovat kapky deště dopadající na zem je úchvatné 🙂 a ta symfonie 🙂 ! …..
SNĚHOVÉ PEŘÍ
Země se přikryla bílým kabátem. Kabátem, co se leskne a  třpytí i v noci za úplňku. Je to kouzelné království sněhových vloček, co padají z roztržené nebeské peřiny. Někdy se zdá, jakoby někdo nahoře na obloze, každou vločku zvlášť namaloval a pak ji ze své dlaně sfoukl dolů na zem. Možná, že ti malíři jsou andělé a možná, že taky ne. Ale přesto, někdo ty krásné bílé zářivé a tak jemné vločky  musí tvořit. Každá vločka je originální stejně tak, jako vše na zemi. Ale co je zajímavé je spojitost vločky s člověkem.  Vločka je originální stejně jako člověk. Žádný člověk není stejný, ani lidská dvojčata :-). Stejně tak nejsou stejné sněhové vločky. Každý tvar je jiný a přesto symbolizuje krásu originálu. Barva, byť je u vloček bílá, není stejná. Každá má jiný odstín i když se na první pohled zdá, že jsou všechny stejné :-). I lidé nejsou stejné barvy, ale původ, tedy pravý rodový božský původ, ten mají všichni stejný. Tak proč se vlastně lišit?
Padající sněhová vločka, vždy nese nějaké poselství, stejně tak, jako každý člověk. Jedno z takových poselstvích je klid a mír. Další je víra a pokora. A nebo také radost a lehkost. Lehkost je velké poselství. Z lehkostí se vznášet životem, znamená vědomě žít v přítomnosti. Toto sněhové vločky dělají. Vznáší se a těší se ze své vlastní existence. Oni prostě jen jsou. Padají dolů na zem s takovou noblesou, s tak jistou  grácií, jako by nikdy nezažily strach. Svoji cestu existence užívají uvnitř sebe a tak v sobě udržují sílu, která jim dává jistotu, že vše je v pořádku. Vše je tak, jak má být 🙂
Když svítí slunce, odrážejí se paprsky od sněhových vloček takovou silou, že to člověka oslňuje. Vypadá to, jakoby  na zemi vzniklo nebe plných hvězd. Každá hvězda o sobě dává svým jiskřivým signálem vědět. To proto, aby lidé nezapomněli, že světlo je vždy na dosah 🙂
Tak takhle vidí Duše podzim a zimu. Nechte svoji duši koukat :-).
Merlain.

 

FacebookTwitterGoogle+