JAK SE RODÍ (NOVÉ) DUŠE
Nejdříve musí vzniknout Duch. Proto aby to člověk pochopil, dá se to přiblížit k energetickému souhrnu informací. Je to tedy velmi jednoduše řečeno energetický informační shluk energie, který vzešel z centrálního vědomí, čemuž se např. nejen v náboženství říká Bůh. Duch je jaké-si oddělené menší vědomí od tohoto centrálního velkého Vědomí, které můžeme jmenovat JEDNÍM, nebo také třeba Univerzem atd.
 
Každý Duch, který se vědomě oddělil od centrálního, on sám byl před tímto úkonem samotným centrálním vědomím a proto než se oddělil, tak jako centrální Vědomí svým zářením vyprodukovalo samo sebe jako paprsky např. právě v podobě Ducha.
Ku příkladu bych mohl uvést třeba světlo z baterky. Sama o sobě baterka je centrálním Vědomím a světlo, které z ní vychází jsou její již slabší Vědomí v podobě světelného vlnění, v podobě fotonů, v podobě studeného, nebo teplého světla, v podobě tedy samotného spektra atd. To je jen malý příklad pro pochopení.
Tedy oddělí-li centrální Vědomí ze sebe svoji část, pak se jedná o Ducha a jako takový má také své vlastní vědomí jako centrální Vědomí s tím rozdílem, že takový Duch již není celistvým vědomím jako je právě Centrální Vědomí, tedy Bůh. Každý takový Duch má své specifika a nikdy se nejedná o stejného Ducha. Může se stát, že dojde k jakési podobnosti dvou Duchů, ale přesto má každý svoji vlastní identitu, již své vlastní vědomí a tím i svůj plán pro své bytí, svou existenci.
Takový Duch může být z pohledu lidského jak nový, tak tzv. starý Duch. Starý Duch má již mnoho zkušeností v různých realitách a vesmírech a na základě toho se sám pak rozhoduje, zda-li bude nadále díky svým zkušenostem prožívat další svá různá vtělení v různých podobách a nebo splyne zcela zpátky do centrálního Vědomí a tudíž svoji individualitu vymaže.
 
A teď tedy k Duši. Je velká mýlka domnívat se, že je Duše věčná. Věčný může být jen Duch a to pokud se tak sám rozhodne a nebo je věčný samotný zdroj – centrální Vědomí – Bůh. Duše sama o sobě by se dala přirovnat k jakému si ochrannému obleku, který slouží Duchu jako zprostředkovatel k projevení Vědomí až do hmoty, tedy do našeho fyzického světa. Pro vznik Ducha se používá tzv. mentální látka, nebo-li energie myšlenky. Duch by se dal přirovnat k myšlence vyprodukovanou Bohem – centrálním Vědomím. Tím, že je Duch nejblíže k Bohu, nedochází k tzv. pokřivení a tak takový Duch je vždy čistý. Čím více se Duch vzdaluje od Boha, tím více také slábne jeho vědomí.
Je to jako opět s baterkou. Baterka vždy svítí silně  a dobře na blízko, ale pokud s ní zasvítíme do dálky, její intenzita světla již slábne a proto čím dál, tím menší osvětlení, nebo-li tím menší vědomí. Zde již dochází díky slabé intenzitě světla k pokřivení, k odrazům, k stínům, ba dokonce i k fantazii atd.
 
Pokud se Duch rozhodne o tzv. splynutí, nebo-li opravdový celkový návrat do centrálního Vědomí, pak se i jeho identita rozpadne a jako takový zcela zaniká. To dává možnost vzniku novým Duchům, tedy novým samostatným vědomím.
Pokud se Duch rozhodne prožívat svoji existenci i na materiální úrovni, pak jako takový nemůže přímo působit na materiální svět v podobě materiálních úkonů – činů. Proto si vlastní silou ( mocí myšlenky) stvoří tzv. Duši, která je již na mnohem nižší vibraci než Duch a tak je taková Duše blíže k materiálnímu světu.
 
Tato Duše je stvořena z astrální látky, která je pod úrovní mentálního světa, kde sídlí Duch. Duch jako takový vloží určitou část sebe sama do formy Duše. Je dobré si uvědomit, že Fyzické tělo, Duše i Duch jsou produkcí, nebo-li činností centrálního Vědomí – Boha. To znamená, že myšlenka je atributem, nebo-li pohybem – činností Boha.
Je také si velmi dobré uvědomit, že jsme Vědomím a za Vědomí se také máme považovat. Vše ostatní, tedy jakékoliv formy, představy atd., jsou jen iluzorní produkcí námi samotnými, které nám buď slouží, tedy tvoří a nebo neslouží, tedy vyjadřují se destruktivně. Duše je tedy jaký-si mezičlánek, prostředník mezi Duchem a materiálním fyzickým světem.
 
Duše díky svým nižším vibracím o proti Duchu a vyšším vibracím o proti materiálnímu světu, pak ovládá fyzické tělo. Tělo samo osobě nemůže mít pohyb a ani samotnou činnost svých orgánů, pokud ho Duše jako zprostředkované vědomí Ducha a Duch jako zprostředkované vědomí Boha – centrálního Vědomí nevyživuje.
Proto při smrti fyzického těla se zbytek vědomí (sídlící v lidském těle) přemístí zpátky do Duše a proto také jako Duše nabýváme více vědomí o sobě samých. Abych řekl pravdu tak zde by se dala napsat kniha, která by pojednávala o detailnějším prožívání sebe sama v různých podobách, formách ale i v různých situacích, jevů a existencí. Tak snad postačí toto malé vysvětlení.
 
Ještě dodám, že po smrti fyzického těla se vědomí (dle svých zkušenostech a schopnostech) v podobě Duše nadále projevuje v astrální sféře do té doby, dokud je to možné či potřebné. Po té se Vědomí oddělí od Duše, které pak podléhá rozpadu v astrální sféře stejně tak jako podléhá fyzické tělo rozpadu v materiální sféře.
Jediné co zůstává je samotné vědomí Ducha, které se samo rozhoduje zdali zcela splyne s Bohem v Jedno, nebo si svoji identitu ponechá a tudíž pokračuje dál ve své existenci.
 
Takže na otázku, kde se rodí Duše odpovídám v astrálním světě, ve sféře přechodu, proto je-li člověk hrubých vibrací pak po smrti zůstává v nízkých úrovní v této astrální sféře a to velmi dlouho. Takto je to také myšleno v křesťanství, které se o tomto zmiňuje v podobě pekla.
Duše která je připoutána touhami k materiálním statkům velmi trpí, jelikož touha a chtění, nebo-li závislost na materiálních hodnotách (spíše nehodnotách)  v ní vyvolávají silné abstinenční stavy, které jsou opravdu velmi silné a nepříjemné.
Duše je takto uvězněna jelikož na materiální úrovni již nemá vliv a v astrální světě, tedy v nízkých úrovní této sféry nemá zase potřebné vibrace pro prolnutí se do vyšších stavů vědomí a to způsobuje jako kdyby se člověk nacházel např. jednou nohou v místnosti, kde je velký studený průvan a druhou nohou v jiné místnosti, kde je mokro a chladno. Nemůže se tam a ani tam a přesto se zažívá obojí, proto to přirovnání v křesťanství tykajícího se pekla.
 
Ve všem hrají hlavní roli Živly, které je dobré poznat, naučit se s nimi komunikovat např. skrze přírodní magii. Pravá magie nemá nic společného s kouzly. Pravá magie je o poznávání zákonu vesmíru, tedy o zákonu Ducha nebo-li o zákonu Boha.
Zákon zde není něco co musí člověk povinně dodržovat, od toho nám právě byla dána ta svobodná vůle, proto lidstvo také prožívá situace takové jaké prožívá, ale všeobecně je vždy velmi dobrou cestou se něco o těchto zákonech dozvědět a začít je praktikovat ve svém životě.
Toto je také na obsáhlou knihu, kde by se pojednávalo mimo jiné o myšlenkových formách, které zneužívají lidské vědomí pro svoji existenci, jelikož bez lidí by nemohli existovat.
Problémem je, že aby si tyto entity udržely lidský zdroj Božské energie, po mnoho tisíců a milionů let mění své taktiky a formy. Tak např. někdy jsou ve formě Bohů a někdy ve formě mimozemšťanů atd.
Jejich líbivá slova a jejich nápomoc je častou taktikou, jak si ochočit člověka, který je zdrojem nekonečné síly. Je paradoxem, jak člověk dokáže tak hluboko zapomenout na svoji pravou podstatu, na svoji moc a sílu, na svoji Božskou tvořivost a stane se tak pouhou baterkou pro entity.
Na štěstí je tu zákon, že nic není stejné a věčné. Nastala doba, kdy se lidé opět vrací ke své podstatě, sice budou ještě chvíli zase uctívat mimozemšťany a sami sebe vidět jako slabé a bezmocné, ale důležité je, že i mnoho lidí již poznalo záludnost a iluzornost ezoteriky, či se vymaňují z manipulací tzv. mimozemských entit a přestávají tak tříštit svoji vlastní životní sílu a začínají ji používat pro tvořivost a nikoliv již pro manipulaci či destrukci. 

 

FacebookTwitterGoogle+