Jak se člověk dokáže uzavřít a zamrznout: kam se poděla vášeň?
„Ve vesničce na úpatí vysoké hory žil kameník. Byl to prostý, pracovitý muž, který živil ženu a tři děti. Měl však jednu chybu – ačkoli byl dobrosrdečný, nesnášel při práci hluk.  Jeho rodina si zvykla být tiše, když hluboce přemýšlel o tom, jak kámen opracuje, ale tři psi v sousedství – to bylo něco jiného! kdykoli se pustil do díla, začali štěkat a výt, což jej rozptylovalo. Ať už si kameník stěžoval sousedovi kolikrát chtěl a  křičel na psy, stále jej mučili ustavičným randálem. Konečně dostal nápad. jestliže nedokáže psy utišit, určitě je dokáže neslyšet. Vymodeloval si z  vosku dvě kuličky a zasunul si je do uší. Ticho! Byl nadšený. Neslyšel sice vůbec nic, ale to mu bylo jedno. Poprvé za dlouhá léta mohl v klidu pracovat.

Manželka si všimla jeho neobvyklé veselosti, ale nedokázala si vysvětlit, co to způsobilo. Několik týdnů žila v klidu, protože si přestal stěžovat na psy a byl v naprosté pohodě. Po čase jí to ale začalo vadit, protože ať mu řekla cokoli, zcela ji ignoroval. „Dobré ráno, miláčku.“ pozdravila jej u snídaně. Neodpověděl. „Kůň kulhá, asi má v podkově oblázek,“ oznámila mu, ale manžel beze slova odešel. „Viděl jsi to rozbité vědro?“ zeptala se, on se však jenom usmál a odkráčel. „Proč se ke mně tak chová?“ divila se.

Kameníkova manželka nebyla jediná, koho jeho chování dopálilo. I jeho zákazníci s ním měli potíže. Jeden bohatý majitel domu navštívil jeho dílnu a požádal jej o vybudování fontány. Slíbil mu dobře zaplatit, ale kameník do pánova domu nikdy nedorazil. Farmář, který se s kameníkem znal už od dětství, si jej chtěl najmout na vybudování nové kamenné zdi kolem svých pozemků. Kameník se však choval, jako by neslyšel, a tak farmář rudý vztekem odešel. Brzy neměl kameník žádné zakázky a začaly mu docházet peníze.

Cítil, že lidé kolem něj jsou nějak pobouření, ale byl natolik uchvácený klidem a tichem svého světa, že na nic jiného nemyslel. „Nevzpomínám si, že bych byl někdy tak šťastný,“  říkal si.

Kameníkova žena toho měla dost. Její muž s ní nepromluvil celé věky. Žádala jej, aby se jí svěřil se svým trápením. Žadonila, aby si vzpomněl, jak se kdysi milovali, a zapřísahala jej, aby jí znovu otevřel své srdce. Když to nefungovalo, zkusila ječet a vyhrožovat svým odchodem, ale ani to nezabralo. Jednou jí došla trpělivost. Sbalila si věci, naložila je na vůz i s dětmi a oznámila sousedům, že se vrací k rodičům do sousední vsi. Zbývalo jí jenom rozloučit se s manželem.

Určitě vám došlo, že kameník si po celou dobu nevytáhl z uší voskové kuličky. Ve skutečnosti na ně úplně zapomněl. Toho letního dne však panovalo nesmírné horko a vosk se najednou začal rozpouštět. Kameník si všiml, že mu z uší vytéká hustá tekutina. Právě v tom okamžiku se jeho žena objevila ve dveřích dílny. „Na-shledanou,“ pronesla chladně. „Odjíždím a děti beru s sebou.“

Jako by dostal ránu do hlavy, dlouho neslyšel manželčin hlas, vlastně ničí hlas – tak jasně. Konečně si uvědomil, co mu sděluje. „Odjíždíš?“ ptal se udiveně. „Kam jedeš moje milá?“

„Nehraj si přede mnou na hlupáka! Odjíždím navěky! Tohle peklo s tebou nevydržím ani vteřinu, naříkala.

Ale…ale…já tomu nerozumím. Co se děje? Jsi snad nešťastná?“

„Jestli jsem nešťastná?“ rozkřičela se. “ Je pozdě na takové otázky. Tři roky jsem se s Tebou snažila promluvit, pokoušela jsem se ti vysvětlit, jak hrozně mi je, ale ty jsi mě neposlouchal. Jako bys neslyšel jediné moje slovo! Už to nesnesu!“ S těmi slovy se otočila a odešla.

Najednou kameník zaslechl další zvuk, který už tři roky neslyšel – sousedovi psi hlasitě štěkali. V tom okamžiku mu  puklo srdce, protože si uvědomil, jaké hlouposti se dopustil. nechtěl slyšet psí štěkot, ale ve skutečnosti neslyšel vůbec nic. Nebyl jenom hluchý – byl i slepý k pravdě.“

…dokud není příliš pozdě, obvykle si neuvědomujeme vysokou cenu, kterou zaplatíme za to, že nevnímáme. Nejdříve si podobně jako kameník oddechneme, že už se nemusíme zabývat tolik obávanou pravdou. Náš vztah není zase tak špatný, a když své problémy nebudeme příliš rozebírat, všechno bude v pořádku. Brzy však zjistíme nešťastnou pravdu – nemůžeme nevnímat jen něco. Jakmile totiž přestaneme vnímat jednu věc, záhy si zvykneme nevnímat vůbec nic. Když zapudíme ochotu naslouchat svému vnitřnímu nespokojenému hlasu, partnerovým stížnostem nebo poselství jiných, zavrhneme schopnost slyšet cokoliv. Aniž bychom si uvědomili co se děje, aniž bychom se snažili, aby se to dělo, výsledek nevnímání je vždycky stejný:když nevnímáme dost dlouho, nevyhnutelně se uzavřeme. Jak se projevuje uzavření? Otupělostí, izolovaností, chladem, neživostí; jestliže jste ovšem schopní něco z toho vůbec pocítit. Po většinu času však uzavření znamená nic, protože jste se uzavřeli. Kameník neměl tušení, že neslyší svět, a přestože je tento příběh smýšlený, je to vždy stejné: Jakmile přestanete vnímat dění ve svém nitru anebo kolem sebe, je to jako byste pomalu a nepostřehnutelně odcházeli ze světa. Ostatní si mohou všimnout, že jste trochu vzdálení a jakoby nepřítomní, ale vy vůbec nedbáte na to, že se vzdalujete. Dokonce se zlobíte na všechny, kteří vás obviňují z ústupu a jejich výčitky vás motivují k ještě razantnějšímu vzdalování.  Dokud se nepokusíme znovu otevřít sebe sama, neuvědomujeme si, jak jsme byli  uzavření, a velmi těžko  hledáme cestu ven.

Když přestaneme vnímat a uzavřeme se, okrádáme se o věci nejcennější – své sny, pocity, lásku, žití. Tato krádež sebe sama je ztráta, která nás stojí  víc, než si dokážeme představit, protože jsme si ukradli to, co je vzácnější a důležitější, než cokoli jiného, co si myslíme, že nám někdo jiný vzal.

„Který žalář je temnější než naše vlastní srdce? Který žalářník je stejně neúprosný jako naše vlastní Já?“ Nathaniel Hawtorne

Zamrznutí a uzavření se jsou nepřátelé vášně i lásky. Nemůžeme zůstat zamrzlí a zároveň prožívat hluboce intimní vztah. Nemůžeme zůstat uzavření a očekávat, že se naše srdce, mysl nebo tělo otevřou. Důvodem je to, že zamrznutí zaplavuje přítok lásky a mění ho v ledovou řeku.

Jakmile se uzavřeme vůči věcem, které na nás volají zevnitř, uzavřeme se v srdci. Jakmile se uzavřeme v srdci, uzavřeme se i tělesně.   Pokud se ve vztahu oba partneři vypnou a zamrznou, izolují  se tak od své vášně a následně i jeden od druhého.

Právě srdce, a nikoli tělo, je zdrojem veškeré skutečné vášně. Jakmile si uvědomíme, že jsme uzavření, čeká nás spousta práce, abychom zjistili, jak se znovu otevřít.  Cesta zpět k pravdě, autenticitě a vášni znamená znovuprobuzení, znovuobjevení a znovuzrození. Někdy ta pouť obnáší vzkříšení problematického vztahu. Jindy ta cesta vyžaduje, abychom odbočili z dosavadního směru, prošli body zvratu, zanechali za sebou vše známé a nově i odvážně se rozhodovali.

Co dává sílu a vytrvalost k takové cestě? Vášeň, která je v našem nitru stále živá!

Pokaždé, když se rozhodneme změnit se,  růst, zlepšit nebo učit, vychází to z vnitřního jádra naší vášně. Jde o vášeň pro pravdu, štěstí, svobodu, která nás nutí kopat hluboko ve svém nitru a hledat moudrost, klást těžké otázky a naslouchat často bolestným, ale nezbytným odpovědím. Naše vášeň nezmizela. Jenom jsme ji pohřbili, uvěznili na tajném místě a pouze my máte klíč.

V každém z nás je nejvnitřnější střed,

kde pobývá celá pravda.

A vědět spíše znamená najít cestu,

kudy může uniknout uvězněný jas

a vytvořit vstup pro světlo,

bez něhož jsme se měli obejít.

Jestliže pozorně posloucháte,

možná zaslechnete hlasy,

které volají z vašeho nejvnitřnějšího středu.

jsou to hlasy vašeho uvězněného jasu:

Zapomněli jste moudrost,

svou pohřbenou radost,

a svou  ztracenou vášeň,

které touží být vysvobozeni.

Robert Browning

Inspirace z knihy Tajemství harmonie, Barbara de Angelis

Zdroj: http://www.novoucestou.cz/?p=18902

 

FacebookTwitterGoogle+