Jak najít nejlepšího přítele v sobě: 6 přísah, které složme před zrcadlem
Před mnoha lety můj známý vybíral ze zájemců o zaměstnání. Požádal je, aby v dotazníku vyplnili neobvyklou kolonku:
V co věříte?
Jeden napsal: V Boha – v něco, co řídí moje kroky.
Druhý napsal: V osud – ať udělám cokoli, nebo neudělám nic, má to tak být.
Třetí napsal: V peníze.
Čtvrtý… no, věřili ve všechno, co bylo kolem nich. Ale nikdo nenapsal obyčejně: Věřím v sebe.
Přitom jakmile v těžkých chvílích nehledáme nejlepšího přítele někde kolem, ale přímo v sobě, život se stává jednodušším. Tak proč si ho ztěžujeme?
Vždyť abychom překonali peklo, které prožíváme, stačí se hnout z místa, které nás pekelně pálí. Když si budeme věřit, můžeme se postavit každé nepříjemnosti, vracet se na bojiště, kde jsme předtím neuspěli, a zkoušet to znovu a tvrději. Můžeme se začít usmívat, a to tehdy, kdy úsměv nevyjadřuje, jak moc jsme veselí, ale jak moc jsme silní. Můžeme si kdykoli dát závazek a dodržet ho. K tomu všemu si ale potřebujeme nejprve věřit. Uvědomit si, že svůj život máme ve své režii.
Následující mantry si můžeme připomínat každé ráno po probuzení či každý večer před usnutím. Jejich účinek zesiluje, pokud rezonují v tichu našeho vnitřního chrámu, a když se soustředíme na každé z následujících 41 slov.

Opakujte, prosím po mně: Slibuji, že…
1. „Nebudu minulost používat proti sobě.“
Proč? Všechny chyby, slabosti, lítosti, neúspěchy nás buď posouvají, pokud jsme ochotni se učit, nebo zraňují, pokud nejsme ochotni se učit.
Minulost je náš vrchní lektor. Nevyčítejme si žádná stará rozhodnutí. Jednak je není možné vrátit ani změnit a jednak se všichni v každé době snažíme dělat to nejlepší, co umíme – se znalostmi, dovednostmi a zkušenostmi, které v té době máme.
Jasně, kdybychom stejné možnosti měli dnes, když jsme již jinak vybaveni, rozhodneme se jinak. Ale to jen proto, že zkušenosti, které jsme v mezidobí nabrali, nám umožnily dozrát a vyrůst.
Zpětně si vždycky připadáme jako naivní a hloupí. To je dobře. Alespoň si můžeme uvědomit, jak moc jsme od té doby pokročili. Proto nepoužívejme minulost proti sobě. Naopak jí děkujme za to, že nás naučila rozhodovat se jinak.
Jaké závažné přísahy nám mohou pomoci na vztahových křižovatkách?
2. „Budu žít takový život, který připadá dobrý mně. Ne jiným.“
Proč? Pouze my, nikdo jiný, máme odpovědnost za svůj život. Kdykoli házíme vinu za svůj život na někoho jiného, děláme jednu osudovou chybu: Zbavujeme se odpovědnosti, která je ovšem současně naší příležitosti. Pokud si přiznáme odpovědnost za svůj život, pocítíme, že se svým životem také můžeme aktivně pohnout. Jestliže odpovědnost za svůj život necítíme, pak jen pasivně čekáme, kdo s naším životem pohne. Jenže to nikdo neudělá. Proč by to dělal?
My sami si vydáváme povolení, jakou cestou v životě půjdeme. Je možné, že jiní lidé odmítnou jít po našem boku, protože mají svou vlastní cestou. Dokonce nám mohou odrazovat, že ta naše není správná – a budu mít pravdu. Podobně jako my. Ano, pro ně naše cesta není správná. Tak jako pro nás není správná jejich cesta. Všichni se můžeme cítit naplněni pouze na cestě, která dává smysl nám, a to s ohledem na naše geny, výchovu, postoje, zkušenosti, pohledy na svět, hodnoty, priority. Nikdo nemůže pochopit, jak se cítíme, protože není v naší kůži a neprošel si naším životem. Jak by mohl vědět, co je pro nás zadostiučiněním, když nemá ponětí o tom, co jsme si kdy vytrpěli?
Kdykoli se rozhodneme vytvářet své vlastní štěstí, může kolidovat s představami druhých. Není to tak, že bychom my, nebo oni byli horší. Jsme jen jiní. Kdekdo by samozřejmě bral, abychom mu pomohli budovat jeho štěstí, podporovali ho na jeho cestě, šli napřed místo něj. Ale my si musíme uvědomit, že máme jen jeden život. Někdy se proto musíme rozhodnout: On, nebo já?

Zdaleka ne všechny vztahy, jež jsme budovali odmalička, vydržely celý život. Nicméně zkušenosti, jež nám tyto vztahy přinesly, s námi celý život vydrží.

3. „Ukončím ty vztahy, které pro mě přestaly být stvořeny.“
Proč? Lidé vstupují do cesty. Přijdou, odejdou a něco po nich zůstane. Obvykle zkušenost, kterou nám předal.
Nahlédněme do knih. Ne všechny postavy, které se vyskytují na začátku děje, procházejí jedním příběhem až do konce. Je to proto, že ony mají svůj vlastní příběh, ve kterém se vyskytují jiné postavy. Ani v našem životě nemusí každý zůstat napořád. Pokud už nám předal to, co měl, a od nás převzal to, co potřeboval, jde zase dál.
Občas zjistíme, že trávíme až příliš času s někým, kdo už do našeho života nepatří. Toto je jeden ze způsobů, jak si to uvědomit. Proto nikdy nepochybujme o tom, že v každém okamžitě jsme přesně tak, kde jsme potřebovali být, abychom poznali to, co právě teď poznáváme.
4. „Nedovolím ničemu, aby mi dlouhodobě bralo úsměv.“
Proč? Kdykoli prožíváme těžké časy, máme přirozený sklon vysadit, odpočinout si. Je to instinkt, který nám umožňuje znovu si připomenout to, co je pro nás skutečně, tedy dlouhodobě, důležité – co tvoří naše pravé hodnoty. S tímto uvědoměním obvykle znovu začneme prociťovat život.
Jsme jako horolezci, kteří sestoupí do základního tábora – prostředí, které nám vždycky udělá dobře. Bývá to s blízkými, s přáteli, v přírodě. Zkrátka na tom možná jediném místě na světě, kde jsme imunní vůči trápení, a kde dobíjíme baterky. Tam znovu poznáváme, že nic není tak krásné a posilující jako úsměv, který se zrodí přes slzy.
Nikdo nedokáže být dlouhodobě šťastný, jestliže jdou věci hladce. Člověka to omrzí, stereotyp – byť úspěšný – jej nudí. Změna je život. Proto občas potřebujeme, aby nás cesta bolela; abychom si úspěch a spokojenost vydřeli, zasloužili. Právě tehdy však úsměv chutná o to líp.
Jaké dvě klíčové přísahy nás vždycky posunou dál?
5. „Budu si vážit života, který mám.“

Proč? Až příliš lidí přeceňuje to, co nemá, a podceňuje to, co má. Výsledkem je sebelítost – zaměřování se více na to, co mohli nebo měli udělat, než na to, co mohou nebo mají udělat.
Tito lidé často mluví o nespravedlnosti. Ve skutečnosti je život velmi spravedlivý. Za všechno, co jsme kdy ztratili, jsme něco jiného obdrželi. Lidi, ideály, věci a peníze jsme obvykle vyměnili za zkušenosti. Proto bychom neměli počítat jen starosti a ztráty, ale také radosti a zisky.
Kdykoli si vážíme života, který máme, cítíme se dobře. To nám ale nebrání cítit se ještě lépe. Protože:

6. „Budu na sobě pracovat.“
Proč? To, co dokážeme, nikdy neposuzujme prostým posouzením toho, kde se právě teď nacházíme a co právě teď umíme. Raději měřme vzdálenost, kterou jsme ušli od začátku celé. To je skutečný náš úspěch, náš růst, naše zdokonalení.
Pokrok je o každém kroku, který jsme udělali, každé zkušenosti, kterou jsme nabyli, o trpělivosti a vytrvalosti, které jsme po celou dobu prokazovali. Úspěšní nejsme až teď, úspěšní jsme byli po celou dobu, co jsme na sobě pracovali.
V každém okamžiku jsme museli přijmout změny, o kterých jsme dost možná ani nebyli přesvědčeni, že nám pomohou. Posouvaly nás totiž na nová místa, kde jsme nikdy předtím nebyli. Nemohli jsme vědět, jestli se ta energie vyplatí, zejména když to hned nevedlo k úspěchu. Naučili jsme se však to, že když bojujeme se životem, neznamená to, že prohráváme, ale že zůstáváme na cestě k úspěchu.
Úspěch je o přemáhání se. Každý posun bolí, je náročný, neulehčuje nám. Proto každou změnu směřující ve výsledku k růstu přijímáme s velkými výhradami. Těžko se smiřujeme s tím, že obětujeme některé vztahy a návyky, ačkoli už dlouho nefungovaly. Jako bychom stáli před ledničkou a měli vyhodit všechno prošlé – to, do čeho jsme přece tolik investovali…
Cesta k úspěchu je mnohdy o bolesti, frustraci a lítosti. Vždycky je ale lepší než bolest, frustrace a lítost z toho, že zůstáváme na špatném místě. Tam by totiž bolest, frustrace a lítost s časem narůstala. Úspěch však přináší odměnu – hlavně ve formě zjištění, že se bolest, frustrace a lítost v dlouhodobém měřítku vyplatí, tak jako práce.
Proto se nebojme. Příroda také každý podzim shazuje listy, ačkoli by jí to mohlo připadat zbytečné, když hned na jaře zase otevře květy. Příroda totiž potřebuje změnu. Tak jako člověk. A tou nejlepší změnou je vždycky růst.
Tak začněme. Zvládneme to, budeme-li spolehlivě svým nejlepším přítelem.
© Petr Casanova