Já jsem se rozhodla být plně zdravá!

Události posledního týdne, které se v mém životě odehrály, mě inspirují k napsání svého pohledu a zkušeností na téma nemoci a samouzdravení. Na toto téma bylo řečeno a napsáno již mnoho. O to je více překvapivé, jak jsou některá přesvědčení ve společnosti stále tak silně zakořeněna, že nadále fatálně ovlivňují naši realitu.

Už jako malé dítě jsem v sobě měla přirozené vědění, že žádná nemoc není nevyléčitelná. Nechápala jsem nemoc a smrt, protože pro mě smrt ve smyslu v jakém mi byla vysvětlena neexistovala. Jako pro malé dítě setkání se smrtí a jejím objasněním,že po zpopelnění těla už kromě tmy nic není, byl pro mě velice traumatický zážitek. Nedávalo to smysl, neladilo to s mým vnitřním nastavením a cítěním. Pokročilé stárnutí fyzického těla mi přišlo nepřirozené, jelikož jsem ho vnímala jako nástroj, který má sloužit v plné své kráse a zdraví do momentu, než se odtud rozhodnu vědomě odejít. Mé argumenty týkající se posmrtného života nebyly v mém okolí přijímány a vedly k zesílenému přesvědčování že stáří ,nemoc a smrt je naprosto normální přirozená věc.

Před šestnácit lety, těsně předtím než jsem oslavila třiadvacáté narozeniny, jsem se ocitla v nemocnici s vysokými horečkami,které nebylo možné ničím snížit. Po týdnu různých vyšetření, která neprokazovala žádnou příčinu došlo i na vyšetření CT, které odhalilo rozsáhlý absces uvnitř pravé ledviny. Více jak polovina orgánu byla zasažena a operace k odstranění ledviny byla naplánována na “okamžitě, jak se uvolní operační sál“, což mělo být kolem deváté hodiny večer. Operaci jsem radikálně odmítala. Nebudu zde popisovat průběh toho,za jakých dramatických okolností jsem získala malou šanci a ten večer mě neoperovali. Jednalo se o život ohrožující situaci,která se v té době nedala léčit jinak než odnětím postiženého orgánu. Dostala jsem jedinou noc na to aby klesla horečka s tím, že operace pak bude stejně nezbytná. Po více než týdnu se mi podařilo teplotu snížit na normální hodnotu a to za jedinou noc. Následovalo další dramatické vyjednávání a upřímně,dodnes přesně nevím jak jsem získala celý týden času na vyzkoušení, jestli se absces začne samovolně vstřebávat. A začal. Po týdnu byl o více než polovinu menší. Za další týden jsem byla propuštěna z nemocnice s čistou,opět plně funkční ledvinou bez nálezu domů. Byl to první případ vyléčení této diagnózy.

V té době se mě nikdo nezeptal,ale nyní se často setkávám s otázkou: “Jak jsi to udělala?“ Odpověď je: “Já jsem se rozhodla být plně zdravá!“

Nebylo to těžší než boj o získání času. Měla jsem víru ve své tělo. Nic jiného mi nezbylo. Byla jsem v podstatě sama proti všem – zahnaná do kouta, odkázaná na svou vnitřní sílu a na to, čemu rádi říkáme „zázrak“. Vůbec jsem si nepřipouštěla možnost,že by se operovalo a já žila s jednou ledvinou ( v mém případě hrozilo,že by druhá ledvina nemusela převzít funkci ledviny pravé).

První noc jsem si představovala,jak budu ráno bez zvýšené teploty. Celou noc jsem ke svému tělu mluvila. Bezmezně jsem věřila, že dokážeme snížit teplotu. Následující dny jsem si představovala jak se cítím dobře,jak se absces pomalu zmenšuje až je malinký a nakonec je celý pryč.Představovala jsem si jak mě propouštějí z nemocnice,jak jsem zdravá a vitální, jak zase cvičím svůj oblíbený aerobik,jezdím na kole, plavu v rybníce, dotýkám se trávy, vidím ptáky a užívám si léto. Moje představivost byla velice živá, jakoby se to všechno už dělo. Vše bylo podtrženo naprostou vírou v uzdravení, ale zároveň odevzdaností se vyšší síle.

Po propuštění z nemocnice hned jak to bylo možné jsem sebrala odvahu a ukončila ve svém životě vše, co mě již nenaplňovalo. Začala jsem realizovat své sny. Odjela jsem na osm let do zahraničí.

Každé onemocnění přináší možnost uvědomění si toho,co je potřeba v životě přehodnotit a změnit.Přijde tehdy, kdy jsme schopni a silní na to ho zvládnout a vyléčit se nejen fyzicky,ale i mentálně a psychicky. Přináší do našeho života nezbytné změny, přestože si jich nejsme kolikrát vědomi. Onemocnění je jen upozornění, je to prostředek komunikace vyššího aspektu našeho bytí. Žádné onemocnění není nevyléčitelné. Ani to, které tak označujeme…….což dnes dokazuje množství vyléčených jedinců z takzvaných nevyléčitelných nemocí. To co nám nedovoluje se vyléčit jsou přesvědčení, že to nejde. Tato přesvědčení jsou překvapivě ve společnosti stále ještě silně zakořeněna a mají velkou “moc nad nemocí“………….pokud jim to dovolíme.

Fyzické tělo dokáže být zdravé, krásné a plně funkční do toho momentu, kdy se ho rozhodneme vědomě opustit nebo i s ním odejít z této reality.

Vzhledem k tomu v jak neskutečně intenzivním evolučním procesu se nacházíme, jak se nám mění těla a jejich požadavky na stravu a životní styl, jak se mění touhy duše se realizovat a naplňovat své poslání, začínám věřit, že dosáhnout tohoto stavu nemusí být pro lidstvo hudbou nedohledně vzdálené budoucnosti.

Nikdo nemůže kontrolovat naše myšlenky, naše přesvědčení,víru, touhy a sny. Je to výběr, je to naše volba.

Já si volím zdraví a vitalitu. Co si volíte vy?

Autor článku: Martina Menšíková

www.slunecnabrana.eu

Tento článek lze nekomerčním způsobem šířit v originální formě s uvedením jména autora a aktivním odkazem na stránky www.slunecnabrana.eu a všemi dalšími uvedenými aktivními zdroji, včetně této poznámky.

FacebookTwitterGoogle+