HVĚZDNÉ ESENCE
(úryvek z knihy „Magenta a hry kosmických sil“)

Mgr. Miroslava Soukupová

Celé mé bytí se natahuje k obloze plné hvězd….

,,Milovaní bratříčci a sestřičky z dalekých galaxii, vesmírní sourozenci, je vůbec možné, abyste mne z tohoto hutného, časem a prostorem ovládaného místa vůbec slyšeli?”

Z mého srdce vytryskává proud světla, aby vytvořil most mezi mnou a mým Domovem. Z mých oči stékají slzy smutku z tohoto iluzorního stavu odloučeni. Cítím naše pouto, ano, je stále zde.  Žádné rozdíly ve frekvencích, jež nás klamně děli, nemohou zničit světelné spojeni našich srdci. Paprsky něhy, lásky a porozuměni naplňuji celou mou bytost, hladí tvař mé vnitřní bolesti z osamoceni.

Kdy se k Vám opět navrátím?
Kdy skonči má pouť v této podivné oblasti existence?
Prosebně hledím na oblohu – a vtom… jedna hvězda zajiskři…

Ano, vzpomínám si, musím zde nejprve zazářit, abych zde zanechala světelné semínko ze svého Hvězdného domova. Ale vy vůbec netušíte, jak je to tu odlišné!

Světlo nebes zde většinou bytosti není vnímáno. Jejich touha po probuzení světelné jiskry uvnitř nich je zcela mizivá!
Jejich srdce jsou zmrazena strachem, bolesti a nevědomím. Dokonce se rozčiluji a někteří  z nich i zaútočí, když se snažím roznítit žár v jejich ledovém nitru. Je bolestné se tu pohybovat mezi tak zvláštními bytostmi.

Jak mam zářit, když ve mně narůstá stesk po Domově? Jak mam sdělovat božské principy, když odpovědi je jen posměch a nepochopeni?

Můj dech se mění ve vzlykot a tvař je mokra, jako by se kolem zrovna prohnala silná bouře.

Tolik toužím se navrátit zpět… ale cítím, že i přes vnitřní bolest nějaká má část v sobě stále chová naději, že tu svůj úkol stále ještě mohu naplnit, a že i tyto slzy a smutek jsou součásti uskutečněni určitého vyššího záměru.  Obloha se vyjasnila a všechny hvězdy se třpytí jako kapky rosy na pavučině, osvícené stříbřitým měsíčním světlem.

Ach ano, vím, jste zde se mnou, i když se vše zda být  tak oddělené. Musím neustále udržovat na paměti naše spojenectví, naše souzněni – a ačkoliv tu musím kráčet v temnotách a mezi ledovými pohaslými jiskrami světla, má niterná touha projasněni zdejších koutů dimenze nesmí byt zničena – pak by hrozilo mé uvíznutí zde… mé zapomnění…a to se nesmí stát…

Misi se ve mně hluboká vděčnost, láska i křehkost při pohledu na ještě dlouhou cestu rozprostírající se přede mnou. Pomalu zavírám oči, s tváří stále obracenou k nebesům, z nichž padají chvějivé hvězdné esence, aby polechtaly mou tvař a vyloudily na ni úsměv. Hvězdné paprsky mnou prostupuji, jako by se všechny hvězdy spojily do jednoho silného proudu světla, jenž mne obklopuje jako zářivý pilíř, o nějž se cele mé bytí opírá a nabírá silu k dalším krokům na mé pozemské cestě. Jsem prostoupena Světlem, jež všechen smutek, bol a beznaděj rozpouští a naplňuje mne touhou po tvořeni a rozsévaní hvězdných semínek zde na Zemi….

Reprodukce textu tohoto článku, jenž je autorským vlastnictvím Mgr. Miroslavy Soukupové a majitelky těchto webových stránek Zuzany Soukupové, je povolena pro jakékoliv médium pouze v nezkrácené podobě, a pokud je připojen aktivní odkaz na http://www.reiki-centrumpraha.cz) 9. 9. 2015