Faktor čtyři aneb: „Lidstvo, kudy dál“?

Pokud bych měl snad u Prof. Dr. Ernsta Ulricha von Weizsäckera (1939) označit jediným slovem hluboký dojem, kterým na mě při našich rozhovorech, od našeho prvního setkání v jihofrancouzské Provenci v září 2001 působí – tehdy jsem ostatně poznal při slavnostní příležitosti i některé jiné členy „Římského klubu – Club of Rome“ – byla by to nezpochybnitelně POKORA. Neznamenající u něj rozhodně „pokoření“, ale boj za lepší budoucnost lidstva a této planety, lidsky pokorný,nicméně boj,legitimními vědeckými i politickými prostředky. Pokora k tomuto vynikajícímu, skromnému vědci, navíc též známému politikovi, opravdu neoddělitelně patří. Často jsem s ním o problémech naší planety i o budoucnosti lidstva osobně hovořil, po našem prvním setkání ve Francii v Provence, několikrát poté v jeho nové pracovně v supermoderní části berlínského „Bundestagu“, a pochopitelně i v průběhu jeho pražského pobytu vloni v říjnu, kdy mu bylo uděleno čestné ocenění Karlovy Univerzity.

Jeho strýc Richard von Weizsäcker., přítel Václava Havla, je bývalým německým prezidentem, otec Carl Friedrich von Weizsäcker byl významným fyzikem a filozofem, on sám je poslancem německého parlamentu a předsedou jeho výboru pro ochranu životního prostředí. V letech 1999-2002 působil též jako předseda jeho globalizačního výboru. Do roku 2000 byl presidentem Institutu pro klima, životní prostředí a energii ve Wuppertalu, předtím ředitelem Institutu pro evropskou politiku ochrany životního prostředí (Insititute for European Environmental Policy, Bonn-Brussels-London-Paris), ředitelem Centra Spojených Národů pro vědu, technologii a vývoj (UN Centre for Science and Technology for Development) a rektorem University v Kasselu. Jeho dnes již kultovní kniha (spoluautory jsou Amory B. Lovins a L. Hunter Lovins) „Faktor čtyři: dvojnásobný blahobyt – poloviční spotřeba přírodních zdrojů byla přeložena do dvanácti jazyků včetně češtiny…

psát společnou knihu s Amory Lovinsem byla velká čest. Patří mezi nejbrilantnější osobnosti naší doby a svoji dobu stále předbíhá. Ještě před energetickou krizí 1973 jako tehdy ani ne pětadvacetiletý vyslovil vzrušující prognózu, že spotřeba energie bude zvolna klesat. Již tehdy studoval možnosti efektivnosti a zjistil, že spotřeba energie je velká jen proto, že dosud zřejmě nikdo nepovažoval za nutné vážně se zabývat jejím šetřením…jeho myšlení změnilo Ameriku, především Kalifornii, kde začalo být možné, i díky revolučnosti jeho převratných názorů, si koupit „negativní energii“, nazvanou právě Lovinsem „negawatty“…

…jeho žena Hunter je ostatně jeho stálou spoluautorkou a navíc i prezidentkou Rocky Mountain Institutu, který s Amorym v roce 1982 založila a v němž on sám působí jako ředitel výzkumu…

tato neuvěřitelně aktivní femme fatele má ohromný smysl pro realitu a plnila i v našem případě roli jakéhosi zprostředkovatele Amoryho nápadů, „překládala“ a uspořádávala proud Amoryho myšlenek a čísel, jemuž mnozí prostě ještě nedorostli…

Převratná publikace „Faktor 4“ vznikla symbolicky koncem minulého století i millenia. Je stále ještě dnes poselství faktoru 4 opravdu revolučně nové, a opravdu tak jednoduché a ve smyslu tehdejšího ohlášení, ničeho menšího než nového směru technického pokroku navíc, tak omamně vzrušující i nabídkou jednoduchého vzorce, slibujícího navíc ještě i zisk? Je stále ještě oním novým heslem, jak byl v duchu první globální revoluce slovy svého prezidenta, Ricardo Dieze Hochleitnera, přesvědčen Římský klub?

i tehdy byly debaty spravedlivě a nekompromisně tvrdé…a skoro vše se muselo přepsat. Neúprosní realisté z Římského klubu chtěli, aby ve zprávě ještě více vynikla tak znepokojující skutečnost, syrová a tristní…teprve o několik měsíců později se výkonný výbor Římského klubu rozhodl akceptovat knihu jako oficiální zprávu. Osobně jsem si dovolil pro německé vydání zkrátit některé pasáže a něco doplnit na rozdíl od originálu amerického, neboť středoevropská diskuse o ekologických otázkách se v některých bodech od americké liší… Ostatně i obchodního ředitele expo 2000 v Hannoveru Konrada Heeda jsme tehdy přesvědčili o tom, že právě v myšlence faktoru 4 máme k dispozici snadno pochopitelné a zároveň praktické kritérium, jímž lze v první aproximaci říci, zda bude technologie, životní styl či dokonce konkrétní exponát odpovídat kritériu 21. století, tedy ekologicky trvalé udržitelnosti…

stále ještě jistě ale platí, že dnes z jedné hodiny lidské práce získáme dvacetkrát více blahobytu než v roce 1840, ale cestou racionalizace, stupňující nezaměstnanost? Stále ještě se zdá, že další zvýšení produktivity práce…se již sotva vyplatí a je vzhledem k životnímu prostředí nebezpečné…?

a že klima Země se vychýlilo z rovnováhy a klesá rozmanitost druhů a ubývá surovin? Ta výzva snad dnes platí o to víc. Zbývá nám opravdu jediný kategorický imperativ, mohu-li parafrázovat Immanuela Kanta: méně spotřebovávat přírodu a s tím málem pracovat ještě efektivněji. Musíme revolučně změnit efektivnost, vedoucí k tomu, že se přírodní zdroje začnou využívat minimálně čtyřikrát lépe než doposud. Právě o tom je faktor čtyři. Umožňuje při polovičním využívání přírodních zdrojů zdvojnásobit rozdělitelný blahobyt…

Jak to funguje, ukazujete se svými spoluautory na padesáti různorodých příkladech. Vystupujete razantně proti dotacím plýtvání. Prosazujete i ekologickou daňovou reformu jako jednu z podmínek revolučního obratu v hospodářství, jako návodu pro bezpečnou budoucnost tak, aby tato revoluce v efektivnosti vytvořila z ochrany životního prostředí, která byla dosud pro hospodářství nákladovým faktorem ve skutečnosti faktor užitkový. I do Prahy jste, právě v duchu své životní filozofie, odmítl z Berlína letět či být na svou dopolední přednášku 14. října 2004 v „Modré posluchárně“ Karolína dopraven luxusní limuzínou, a skromně, leč nekompromisně, jste trval na dopravě z Berlína do Prahy vlakem…

i tak to můžete brát, chcete-li. Ale těch příkladů je opravdu „jen“ padesát a mohlo jich být klidně i víc. Od hyperaut, která ujedou ze Severního mysu až na Sicílii na jedno natankování a Rocky Mountain Institutu jako první plně biologické administrativní budovy světa až po superokna s „topením a ochlazováním za nulový tarif“, od hovězího masa a pěstování rajčat a sanaci místo bourání, a chcete-li i zachování „šedé“ energie, až třeba po „International Netherlands Group“…

tedy banku, která vlastně zachránila anglické Baringy, přes produkci bavlny s „menším množství vody a materiálu, a „racionalizaci“ výroby jahodového jogurtu, kterého se ročně v Německu podle Vašich slov sní kole tří miliard kelímků, a „mnoho zákazníků rádo zaplatí za hodnotný výrobek vyšší cenu, takže když se u nákladních aut zvýší náklady na kilometr, přijde den, kdy bude lokálně vyrobený jogurt levnější než zboží vyrobené hromadně“…od vody v průmyslu a v domácnostech…

kde je faktor čtyřitaké na obzoru, od chemikálií s „pronájmem místo prodeje“ a „opakovaně použitelné přepravky“ a dnes již naprosto nezpochybnitelnou „elektronickou poštu“ a náhradní auta se „sdílením místo vlastnění“…až tedy po ony vlaky, abychom snad nudně nevyjmenovávali obsah celé knihy, protože já navíc ve vlaku mohu v klidu po celou cestu pracovat a tím lépe využít čas, což je můj osobní faktor navíc…

navíc v souvislosti s budoucím dalším vzrůstem provozu na evropských dálnicích existují různé katastrofické scénáře, a teď se EU navíc pěkně rozrostla, od doby napsání „Faktoru čtyři“, kdy měla „pouhých“ patnáct států. Stavba nových silnic je nejen drahá a časově náročná, ale naráží navíc na logický odpor, především v hustě obydlených oblastech…

dominantní předností železnice ve srovnání s autem a letadlem je pochopitelně šetrnost k životnímu prostředí. Ale já si opravdu s mnoha dalšími cestujícími cením i dalších předností. Člověk přijede do centra města a nemá problémy se zaparkováním. Jen na krátkých cestách železnice prohrává s autem a na dlouhých s letadlem. A právě kvůli životnímu prostředí a ve smyslu revoluce v efektivnosti by se mělo udělat něco pro to, aby se železnice užívala na co nejdelších cestách…

ve „Faktoru čtyři“ kritizujete ale ICE, daný do provozu jako alternativa schopná konkurovat letadlu. I Transrapid, který by měl „létat“ krajinou rychlostí až 500 km/h…

tento projekt je pro daňového poplatníka neslýchaně drahý. A Inter City Express si nevede o mnoho lépe. Jeho tratě jsou kvůli nutné přímočarosti velice nákladné a ničí krajinu a na kilometr a pasažéra je ve spotřebě energie a materiálu sotva lepší než auto. Nicméně je již akceptován a železnici zjednal významný vzrůst image…

ale Skandinávie a Itálie šly ve vývoji vysokorychlostních vlaků jinou cestou. Pokusily se dosáhnout vysokých rychlostí se stávající železniční sítí, levně a rychle. „Pendolino“ byl přeci konstruován tak, že se v zatáčce automaticky nakloní, aniž by kvůli tomu musela kola stát našikmo. Touto technikou vyklánění, zvanou též NeiTech, by se přeci daly i hornatější tratě, plné zatáček, typické pro Německo i Česko, projet dvakrát rychleji než normálním vlakem…

jsem osobně moc rád, že německé dráhy NeiTech objevily. První vlaky toho typu již jezdí. A gigantickými náklady se dál rozšiřuje a realizuje síť ICE. Železnice s touto technologií by opravdu měla odlákat z ulic a letadel za stejné peníze mnohem více lidí a zlepšit produktivitu zdrojů zhruba právě o ten náš proklamovaný „faktor čtyři“… a to zde není prostor na zmínku o zcela novém sytému CyberTran, pocházejícím z USA, tedy právě ze země, jejíž železnice byly v posledních více než osmdesáti letech trestuhodně zanedbávány. CyberTran spotřebuje jen desetinu energie, kterou na osobu a kilometr potřebuje auto či vlak, energeticky je dvakrát efektivnější než evropská železnice…ale ještě k Transrapidu: kdyby byl dimenzován na rychlosti kolem 250 až 300 km/h místo 450 až 500, měl by – podobně jako ostatně i CyberTran – značné přednosti: vysokou energetickou efektivnost, schopnost zatáčet, minimální hlukové zatížení, malou potřebu plochy a pochopitelně vysoký komfort cestování. A na hlavních tratích by nemusel být ani o moc dražší než CyberTran, který ale zas jezdí bez řidiče a tak přečká přestávky bez dalších výdajů a vzdálenosti do 500 km urazí stejně rychle jako letadlo, pokud pochopitelně započítáme ztrátové časy, spojené s letem… Kdyby pás magnetických kolejnic Transrapidu byl veden i hlavními nádražími, mohl by se dokonce stát zcela rozumným doplněním klasické železnice…

Ale kapacita železniční sítě přeci nezávisí pouze na kolejích ve volné krajině?

Dost zásadní otázka…jistěže je třeba zlepšit, ale nikoliv zvětšit nakládací plochy: seřaďovací nádraží, postavené technologií a pro technologii 19. století, jsou příliš velká a navíc zohyzďují krajinu. Právě moderní systémy třeba umožňují horizontální nakládání kontejnerů místo celých vagónů. Současně lze od jednoho vlaku k druhému dopravit dvacet či více kontejnerů, a při tom celá nakládací akce trvá pouze 15 minut.

Zásadní otázkou ale nadále zůstává, kolik vlaků lze vypustit na jednu trať bez ohrožení bezpečnosti?

Jistě, a právě zde jde opětovně o náš „faktor 4“. I v tomto smyslu se zde proti stávající kapacitě nabízí zvýšení traťové kapacity, která je proti dnešní vyšší přibližně právě o tento symbolický faktor…

Ale teď zas z ekologického jiného soudku. V Riu byla v roce 1992 na světovém summitu odsouhlasena Konvence o rozmanitosti druhů, slavný profesor biologie na Harvardu Edward Wilson nazývá přeci právě ničení rozmanitosti druhů přečinem, který nám budou generace, přicházející po nás, nejméně ochotné odpustit…

a také přirovnává dnešní biology k milovníkům umění, kteří musí přihlížet požáru Louvru a dalších muzeí a nejsou schopni oheň uhasit. Právě rozmanitost druhů může být chápana jako přirozená pojistka proti nepředvídatelným klimatickým nebo jinak způsobeným změnám v biosféře. I hloupost lidských zásahů v přírodě je často fantastickou biologickou rozmanitostí utlumena a zpětnovazebně napravena. Obětovat rozmanitost druhů ve prospěch krátkodobých ekonomických výhod je pochopitelně pošetilé a navýsost nezodpovědné. Ztráta druhů se v alarmujícím rozsahu zrychluje. Denně je vyhubeno 20 – 50 druhů. Příčin zrychleného hubení je mnoho, obzvláště záludným je kritické zadlužení, jež přimělo hodně rozvojových zemí vrhnout na trhu stále více surovin, zemědělských výrobků, kovů, dřeva a vodní energie… Hospodářský rozvoj, orientovaný na vývoz, probíhal často na úkor pralesů a dalších přírodních pokladů a přispěl tak ke ztrátě tisíců živočišných a rostlinných druhů. Protože prakticky všechny země exportující suroviny prodej zdrojů zároveň přeháněly, došlo ke propadu cen surovin na světových trzích. Aby mohly dostát svým dlužnickým závazkům, musely tedy rozvojové země exportovat stále více a stále více zpeněžovat přírodní poklady…

v poslední době ale pozorujeme zřetelný vzestup světových cen surovin…

…ten ale nepřináší z ekologického hlediska žádnou útěchu, protože tento nový trend byl vyvolán mimo jiné dramaticky rostoucí spotřebou surovin rychle se rozvíjejících asijských ekonomik. Rozhodně nevede ke snížení drancování v zemích exportujících suroviny…

…pochopitelně se nabízí otázka, jak spolu souvisí faktor čtyři a rozmanitost druhů…

…právě navrhovaná revoluce v efektivnosti by mohla totiž podstatně přispět ke snížení enormního tlaku, způsobujícího drancování zásob surovin. Mohl by se snáze upustit od stavění – ekologicky povětšinou velmi znepokojivého – přehradních nádrží v zalesněných oblastech. Mohlo by se snáze omezit znečištění ovzduší a vody, které zatěžuje přirozený životní prostor sotva méně než lidská sídliště. Ale nevyřešených problémů je spousta. Nejde pochopitelně jen o výrazné vykřičníky, jako je katastrofální znečištění vody a ovzduší, nadměrný rybolov v mořích… i materiálový problém jsme se dosud snažili řešit doslova ze špatného konce, materiálové laviny totiž nejsou jen hory odpadků…! Na počátku výrobního řetězce dovolujeme technickému pokroku, aby stále zefektivňoval a zlevňoval vyhledávání, těžbu, zpracování a dopravu surovin. O stupínek dále ale strpíme, že se průmyslové zpracování látek na spotřební zboží stává stále efektivnější a levnější. Hora zboží, která se tyčí před konečným spotřebitelem, proto neustále roste. Není divu, že se problém s odpady vyostřuje. Pro důkladné řešení potřebujeme více než jen zdokonalené řízení odstraňování odpadu. Musíme kontrolovat a snižovat materiálové toky celkově. I zde ulehčuje řešení problémů s odpady, a dalších ekologických problémů spjatých s materiály, rozhodujícím způsobem zvýšení materiálové produktivity o faktor 4…

…ale třeba tropické deštné pralesy trpí bezpochyby silněji následky těžby rud, která si vyžaduje přístupové silnice, než vlastní těžbou dřeva. Obecně přeci patří těžba rud a jejich úprava a transport mezi nejzávažnější příčiny regionálně se vyskytujících ekologických problémů…

…a k tomu se přidávají velkoplošné ekologické škody spojené s dopravou a spotřebou energie. A materiálová vlna pochopitelně rapidně dál narůstá. A spotřeba téměř všech kovů koncem millenia dál vzrůstala exponenciálně. A toto množství kovů je jen špičkou ledovce. Každá tuna kovu nese s sebou „ekologický tlumok“ mnoha tun, které jsou vytěženy jako ruda, znečištěny a spotřebovány jako technologická voda, stejně jako v úvahu připadající materiálová spotřeba při dopravě. Haldy hlušiny okolo dolů navíc znetvořují krajinu jako jedovaté mohyly a zatěžují vodstvo těžkými kovy nebo chemikáliemi, které se používají při získávání rud a kovů. A ona tak proklamovaná rekultivace hlušiny nejenže není snadná, ale zpravidla již stejně nemůže navrátit původní životní prostor a krajinu…

Vy sám jste přeci navíc členem „Klubu faktoru 10“, jehož členy jsou snad bez výjimky přední ochránci životního prostředí a vědci a jehož principy byly sepsány již před deseti lety v Carnoulesské deklaraci, požadující skutečnou revoluci v efektivnosti, a pochopitelně i škrtnutí všech dotací na spotřebu zdrojů a nové pojetí a definici blahobytu…

… je to naprosto nutná cesta, i když zlepšení o vytoužený faktor 10 je snáze dosažitelné u materiálů než u energie. To pochopitelně spočívá ve fyzické stabilitě většiny materiálů, které se v principu mohou používat opakovaně znovu a znovu, dokud zamezíme jejich finálnímu rozptylu. Největším nepřítelem materiálové efektivnosti se může stát spalování odpadu právě proto, že látky rozkládá, spaluje nebo činí již nepoužitelnými. Stále ještě je mnoho krátkozrakých plánovačů totiž toho názoru, že spalovny jsou nejelegantnějším „řešením“ problému s odpady, ale další rozbor by se vymknul rozsahu naší debaty, i naše vize se týkají celé planety a tím i nás všech…

Takže ale dál platí, že již nemáme ani půl století na to, z pohledu současného stavu výzkumu klimatu a životního prostředí, abychom vyslyšeli nejaktuálnější varování, ale že během této doby je nicméně možná podstatná a realistická změna technologického rozvoje a vývoje civilizace?

Ale musíme s tím začít opravdu hned, již včera bylo pozdě. Nemáme času nazbyt, neboť se ukázalo, že pohyby infrastruktury a struktury sídlišť, civilizace a kapitálu jsou setrvačné. Jakmile se investují stovky miliard €, tak automaticky určují další chod událostí. Mají-li vlastníci kapitálu příležitost své investice se ziskem odepsat, opomíjí objektivně dostupné možnosti efektivnosti využití zdrojů…

…navíc nezadržitelně postupuje vzrůst obyvatelstva a otevírá děsivé perspektivy. Světová populace roste téměř o 100 miliónů lidí ročně, z toho 95% přírůstku připadá na rozvojové země…

Přesto je nutné poukázat na to, že ze statistického hlediska zatěžuje každý nově narozený Američan životní prostředí více, než jej může zatěžovat dvacet Indů nebo Bangladéšanů. Z ekologického hlediska je mnoho zemí Severu přelidněno mnohem silněji než Indie nebo Čína, což vytváří navíc bezprostřední souvislost mezi otázkou přelidnění a naším proklamovaným imperativem, tedy faktorem 4.

Vyjdeme-li z růstu světové spotřeby na osobu pouze 1,5% ročně, přičemž třeba jen čínský vzrůst činí již delší dobu 8% a více, pak se spotřeba na osobu do roku 2050 více než zdvojnásobí. Jestliže bude v té době žít na Zemi 10 miliard lidí, spotřeba se od roku napsání Vaší kultovní knihy zečtyřnásobí. Jinými slovy, výtěžek celé revoluce faktoru 4, pokud k ní během tohoto časového období skutečně dojde – pohltí tato dvojnásobná dynamika vzrůstu zalidnění a skromného růstu spotřeby. Na odlehčení životního prostředí pak již tedy vůbec nic nezůstane…

…o kolik horší by to ale bylo, kdyby revoluce v efektivnosti vůbec neproběhla! Právě námi vyhlášená revoluce faktoru 4 může při zpomalení růstu světového zalidnění sehrát možná rozhodující roli. Více než padesát let je známá skutečnost, že se růst zalidnění, téměř nezávisle na náboženství, od určité úrovně blahobytu zpomaluje nebo dokonce stagnuje… Americko-evropský životní styl ale nemůže praktikovat šest nebo více miliard lidí. To by bylo pro Zemi neúnosné. Proto nebude růst zalidnění tímto způsobem zadržitelný. Skutečnou naději ale slibuje revoluce v efektivnosti, umožňující pro všechny dosažení blahobytu, který sice, pokud jde o spotřeby zdrojů, leží pod americko-evropskou úrovní o faktor 4, ale je dostatečný k dosažení snížení nebo stagnace růstu populace. Proto právě lidé na Severu, kteří považují zalidnění za největší problém vůbec, by tedy měli dělat vše pro to, aby na Jihu podporovali nejen blahobyt, ale navíc i revoluci v efektivnosti. Přesto nesmíme předstírat, že je ona světová problematika, vyžadující bezprostřední řešení, vyřešitelná pouze prostřednictvím efektivnosti. K tomu, abychom překonali ničivé síly naší světové hospodářské soutěže, je nezbytný značný pokrok naší civilizace jako takové. Ony mechanismy a motivační struktury, které ustavičně produkují neefektivnost a nespokojenost, je nutné demaskovat a nahradit novými. Jestliže právě na této cestě učiníme během příštího půlstoletí podstatný pokrok, pak jsme získaný čas použili dobře.

Právě ona dnes tak proklamovaná ekonomie neříká nic o cílech lidského bytí, kromě uspokojování potřeb, lačnosti a závisti. Právě Vy tvrdíte, že „kdyby se ekonomie spokojila spíše s rolí nástroje v rámci sebevědomí civilizace, která si je vědomá vnějších omezení, místo aby lidem poručníkovala a vychovávala je k chamtivost a nenasytnosti, pak by se bez čehokoliv dalšího dostala opět do harmonie s přírodou…“

Avšak požadováním hranic pro ekonomii vyvoláváme zase jiný strach, a to z autoritativního státního mudrlantství, zbarveného tentokrát dozelena, které by nasadilo svobodě pouta a skončilo tak zprofanovanou totalitou. Tomuto nebezpečí se lze vyhnout tím, že budeme ctít pravidla svobody a demokratického rozhodování. Potřebujeme otevřený a trvalý dialog, který určí cestu svobodné ekonomie při stálém sledování mezí růstu…

…právě zde se setkává Vaše vizionářská kritika neomezené ekonomiky s moderním pojetím, které chce předřadit výkonu, zdánlivě neomezené moci monopolů a drancování zdrojů, výsledky konstruktivních jednání..

…nicméně ti nejdůležitější partneři se jednání o budoucích ekologických strategiích účastnit nemohou. Jsou jimi budoucí generace a lidskou řeč neovládající současné a budoucí druhy živočichů a rostlin.

Zde by mohl náš rozhovor pateticky, formou výzvy, skončit. Ale já jsem právě v těchto dnech v Berlíně opravdu náhodně sledoval německého „Milionáře“. A tam byla otázka, co ve Vašem případě, tedy případě Vaší kultovní rodiny, znamená opravdu ono „von“, kterého, jak dobře vím, používáte dost s nevolí, jsa bytostným demokratem. Až s pomocí publika pak ztrémovaný zkoušený uhádl, že v případě Vaší rodiny jde o „svobodného pána“…

a v žebříčku šlechtických hodností to stojí naštěstí až hodně moc dole, ale je v tom zakódována svoboda, a o tu se muselo vždy bojovat. I o svobodu rozhodování, tu šanci v přírodě lidstvo jako celek stále ještě má, pochopitelně za cenu oněch navrhovaných celospolečenských omezení. Jinak pak již může být na jakákoliv, zdánlivě „svobodná“, rozhodnutí pozdě, pokud jste mě chtěl tím mým „von“, čili pro masovou televizní soutěž „Milionář“ zakódovaným „Freiherr“, k podobnému konstatování implicitně dokopat. I proto má moje pražská přednáška, na půdě nejstarší evropské univerzity severně od Alp a na východ od Rýna, název Redirecting technological progress to meet the challenge of the ecological crisis (Přesměrování technologického pokroku za účelem vyřešení ekologické krize). Vyslovím se i k dost zásadnímu tématu Re-inventing democracy to meet the challenge of globalized capitalism (Znovuobjevení demokracie jako reakce na problémy globalizovaného kapitalizmu)

Prioritní snad ale musí zůstat kontrola znečištění naší stále ještě tak trochu modré planety?

Ale na začátku je stejně rébus. Jak Evropa, tak Spojené státy se považují za prioritního propagátora ochrany životního prostředí. Ta hádanka může být vyřešena, zamyslíme-li se nad definicemi této ochrany, jak si je oba zúčastnění partneři vykládají. USA je hlavně o kontrolu znečištění prostředí. Tak třeba Kalifornie se může pyšnit zavedením těch opravdu nejpřísnějších světových kriterií, týkajících se znečištění. Jistěže čistý vzduch a čistá voda hrály zásadní roli ve směřování světa k čistějšímu prostředí. Vzorová kontrola znečištění nachází odezvu zejména v USA: jelikož zařízení kontroly znečištění jsou nákladná, můžete v pohodě argumentovat, že potřebujete prioritně ekonomickou prosperitu, abyste mohli učinit něco pro okolní prostředí. Řečeno jinými slovy, vzorová kontrola znečištění nijak neovlivní americký styl života, který může být chápán jako snaha dosáhnout ještě vyššího blahobytu…

Takže opravdu je typické, že země začínají jako chudé a čisté, pak zbohatnou v průběhu procesu industrializace, který ale způsobí znečištění, až se nakonec stanou tak bohaté, že si mohou dovolit kontrolu znečištění, takže jsou nakonec bohaté a čisté. I Evropa si vychutnává tento harmonický obrázek. Takže stále ještě platí myšlenka, kterou vyslovila Indira Gandhi v roce 1972 ve Stockholmu na Konferenci Spojených národů o životním prostředí, že „chudoba znečišťuje nejvíc“…

jistě, ale na druhé straně je znečištění pouze jedním z aspektů degradace našeho životního prostředí. K tomu přichází skleníkový efekt, již zmíněné vymírání živočišných druhů, nebo dlouhodobé ekologické hazardování, spojené s genově modifikovanými plodinami nebo stromy, to jsou taktéž minimálně stejně vážné záležitosti, znepokojující mě snad ještě víc. A je to právě tento poslední problém, spojený s jakousi představou ještě „udržitelného vývoje“, který je víc akcentován Evropany než Američany…

Není snad jednou z možností, jak spojit paradigma kontroly znečištění s těmito ostatními problémy, položit si otázku, co „bohatý a čistý“ prezentuje v ekologických pojmech?

Odpověď na ni je značně znepokojující a může být shrnuta do věty, která zní jako přesný protiklad toho, co prohlásila Indira Gandhi, konkrétně, že „ekonomický nadbytek je tím největším znečišťovatelem“, ačkoliv v tomto případě „znečištění“ není tím správným pojmem pro onen nový druh poškození našeho životního prostředí. Abychom toto konstatování dali do transatlantického kontextu, tak právě americký styl života může za podstatnou část globálních problémů, spojených s naším životním prostředím… o každodenní ztrátě zvířecích druhů již byla řeč. Ale my i vypouštíme do vzduchu 60 milionů kysličníku uhličitého denně, a tím měníme atmosféru, nemluvě o tak neutěšitelně nadměrném rybolovu a ničení lesa, mnohé škody souvisí s nadměrným využíváním půdy, materiálovými změnami a spotřebě energie v takzvaným „bohatých a čistých“ zemích…

Vraťme se ještě ke skleníkovému efektu, k jednomu z nejvážnějších problémů, se kterými se budeme muset vypořádat. Koncentrace kysličníku uhličitého přeci stoupají od ranných dob industrializace…

To samo o sobě by nebylo tak znepokojující, protože dnešní koncentrace je absolutně netoxická. Problém nastává, když se podíváte na souvislost mezi koncentracemi CO2 a globálními teplotami, jak byly zjištěny francouzskými a ruskými výzkumníky již téměř před dvaceti lety, zkoumáním chemie fosilních vzduchových bublin v ledu Antarktidy. Expedice „Vostok“ zjistila bezprostřední korelaci mezi koncentraci kysličníku uhličitého a teplotami atmosféry v průběhu posledních 160.000 let. Klimatologové navíc očekávají, že teploty dál odpovídajícím způsobem porostou, a již nyní jsme toho svědky. Téměř každý rok v průběhu posledních 15 let byl nejteplejší, od vědecky vedených záznamů počasí. Jen v průběhu posledních 4 let jsme byli postiženi snad dvanácti nebo více gigantickými přírodními katastrofami, způsobenými počasím, a to v různých částech světa… Po tisíci letech poměrně stabilních klimatu odborníci předpovídají dramatické zvýšení globální teploty do konce tohoto jednadvacátého století. I při své pražské přednášce prezentuji grafy s konkrétními příklady a alarmující teplotní předpovědí IPCC (Intergovernmental Panel on Climate Change) až do roku 2100…

A co zvyšování hladiny moří. Nicméně v poslední době má většina změn svůj původ v tání ledovcových mas, pokrývajících severní hemisféru v průběhu doby ledové…

Je ale tání to opravdu správné slovo? Zřejmě nikoliv, protože charakterizuje pomalý a kontinuální proces. Ale v dynamice mořských vodstev došlo k zásadním nelinearitám.

Máte snad na mysli i náhlé zvýšení úrovně moří, jehož příčinou byl před 7700 lety kolaps ledovcové vrstvy, pokrývající zálivy Labrador a Hudson?

Profesor Michael Tooley zjistil při studiu britského pobřeží a známek přílivu na skalách, tyčících se z moře, že právě v té době se musela globální úroveň hladiny moří zvýšit o 7 až 8 metrů, a to v průběhu několika dekád nebo dokonce několika týdnů. Jeho vysvětlení spočívá v tom, že právě tyto ledovcové vrstvy, pokrývající Labrador a Hudson Bay, se zbortily do moře v průběhu krátkého časového úseku. Proč bych se nemohl domnívat, že právě zde šlo o onen historický horizont, který je možno spojit s Atlantidou a ságami o biblické potopě světa…

Vraťme se tedy ještě jednou k magickému „faktoru 4“. Takže i emise kysličníku uhličitého by měla být poloviční, abychom stabilizovali jeho koncentraci? Ale potřeba energie se navíc mezitím přinejmenším zdvojnásobí… Nabízí se tedy otázka, zajímající pochopitelně prioritně i české čtenáře. Může snad být ona mezera skutečně vyplněna dalším pokračujícím použitím jaderné energie, jak se spousta lidí i politiků přesvědčena?

Mnoho zemí včetně USA plánuje nové nukleární reaktory, po značně dlouhém období stagnace. Nicméně jiné země, a sem patří zejména Německo, se snaží najít alternativu mimo oblast jaderné energie. A teroristické útoky 11. září 2001 znovu vlastně iniciovaly nové úvahy, týkající se bezpečností jaderných zařízení. Každopádně tvoří jaderná energie pouhých zhruba šest či sedm procent světové energetické nabídky… Dokonce tedy i ztrojnásobení výroby jaderné energie, což je opravdu hrůzná představa z hlediska bezpečnosti a nákladů, by vedlo k pouhým 20% jaderné energie, a pokud by se spotřeba zdvojnásobila, dostali bychom se na pouhých deset procent – rozhodně tedy v tomto případě nejde o kompletní návod na problémy, spojené se skleníkovém efektem; též obnovitelné energetické zdroje, daleko hojněji akceptovatelné než energie jaderná, jsou omezené. Ony limity nespočívají ani tak ve fyzické, jako spíš v nákladové sféře, v omezených hustotách energie, a souvisí s problémy životního prostředí obecně, jde i o tak diskutovaný vklad obřích přehrad pro výrobu vodní energie, ale pod palbu kritiky současných radikálních ekologů se dostala i energie, získávaná využitím větru…

Pokud jde navíc o nutné „přeformulování pojmu demokracie ve smyslu nutné reakce na tlak globalizovaného kapitalismu,“ pronesl jste 23. května 2003 v Mnichově, u příležitosti stého výročí založení instituce „Deutsches Museum“, dnes největšího technického muzea na světě, a to v jeho nové budově na „Theresienhöhe“, několik zásadních myšlenek. V úvodu se nejen jako politik zmínil o tom, že právě 23. května 1949 vstoupila v platnost nová Německá Ústava (Deutsches Grundgesetz), nepochybně „nejlepší, jakou kdy německý národ měl, a jedna z nejlepších ústav na světě“, abyste pak zákonitě zdůraznil, že lidé, kteří vymysleli tam vystavené technické zázraky, stáli, jistěže zas poněkud jiným způsobem, také před zdánlivě neřešitelnými výzvami, a použili techniku a dále ji rozvinuli, aby tyto problémy vyřešili, protože oni je museli a chtěli vyřešit…

Je to snad právě optimismus inženýrů, který dnes chybí nejvíc. Ale v případě řešení problémů, spojených s globalizací, jde pochopitelně také o techniku. Ale každý přeci ví, že technika samotná všechny problémy nevyřeší. Zde musíme mluvit navíc v obecných souvislostech o kultuře, právu a politice… Ostatně právě nedostatek té zmíněné ústavy její původní formě spočíval v jejím spojení s národním státem. A svět národních států prakticky v letech po roce 1949 skončil, a Německo se na tom aktivně podílelo. Římské smlouvy z roku 1957 byly vstupem do nové éry překonání národního státu v Evropě. Pokud bychom tento vstup zmeškali nebo pro němu dokonce bojovali, teď myslím konkrétně Německo, pak bychom dnes byli bezvýznamným apendixem světové politiky.

Takže plně stojíte na straně internacionalizace?

Jistěže, ale přesto je nutno dnes hovořit o zásadních nebezpečích, která jsou s globalizací spojena a která se budou dál zvyšovat. Až poněkud pateticky si troufám prohlásit, že dnes stojíme před dvěma velkými výzvami: 1. před nutností řádného předefinování demokracie a 2. též zásadně nového přesměrování technického pokroku. Globalizace nás opravdu nutí znovu objevit či chcete-li znovu definovat demokracii, a krize životního prostředí nás nutí k přesměrování technického pokroku. Jak tak pro zajímavost, tipněte si, jak dlouho němčina jako jazyk používá pojmu globalizace, a s češtinou to bude určitě stejné! To slovo se začalo objevovat v médiích poprvé od roku 1993! Náhoda? Nebo snad lingvistický vtip? Ani jedno z toho. Uvedu dva důvody, kterou k tomu vedly. Internet přirozeně zcela postavil na hlavu firemní strukturu a vzájemný vztah firem. Náhle měli zákazníci možnost i na svém PC bleskově provádět cenová porovnání, bez jakýchkoliv dalších nákladů. Naopak zas firmy samotné mohly razantně urychlit cenová porovnání svých dodavatelů, vytvořit nové koncepty logistiky a stát u zrodu elektronického marketingu. Teprve nyní se stala globální firma praktickou realitou. Druhým důvodem globalizace je konec konfliktu východ-západ. Ten byl do roku 1990 dominující politickou realitou. V průběhu studené války bylo pro zastánce kapitálu v demokracii dominantně důležité neustále přicházet s důkazy v tom smyslu, že tržní hospodářství může překonat komunismus také sociálně. Tato skutečnost, aniž bychom to vlastně moc postřehli, propůjčila demokracii, parlamentu a zejména pak těm politickým stranám, které byly orientovány na sociální vyrovnání, velmi noblesní vyjednávací pozici oproti kapitálu.

Takže sociální tržní hospodářství kancléře Ludwiga Erharda a tudíž velkorysé budování sociálního státu v Německu v sedmdesátých letech by bez této vyjednávací pozice bylo těžko představitelné…

Pro zapřísáhlé tržní ekonomy nebyly dobré výsledky západního systému, ale i překvapivě kvalitní výkony systému východního, žádným zázrakem. Když se dva intenzivně tlačí na první místo, je to pochopitelně dobré pro celkový výkon. Ale nyní, po roce 1990, skončilo soutěžení obou systémů, a to dalo západnímu systému náhle zcela jiný profil. Sociální tržní hospodářství již nebylo oním vytouženým cílem a stávalo se stále víc politickou rétorikou. Náhle mohli akcionáři vystupovat proti firmám daleko sebevědoměji a aktivně prosazovat své proklamované „spoluvlastnictví“. A šéfové firem ten tlak pochopitelně přenášeli dál, na zaměstnance i směrem do politiky. A náhle nastalo něco, co do roku 1990 v této formě neexistovalo. Ostrá vzájemná poziční soutěž států proti sobě. Průmysl, který před rokem 1990 sociální stát chválil a odbory vynášel do nebes za malý počet prostávkovaných dní, vyrukoval náhle se svou kampaní Standort Deutschland a jejími dosud nezvykle ostrými tóny proti sociálnímu státu. A jak se dnes ukazuje, do značné míry oprávněně…

Sám jste prohlásil, že pokud z jednoho €, zaplaceného zaměstnavatelem, se dostane k zaměstnanci pouhých 35 centů, je učiněno až přehnaně moc dobrého a vzniká mohutný racionalizační podnět, s negativním dopadem na nezaměstnanost a státní pokladny…

V tomto smyslu jsem sám přehodnotil mnohé vlastní zlostné výtky, jejichž adresátem byl začátkem devadesátých let Hans-Olaf Henkel, a omluvil se za ně. Mnohé tehdy viděl průzračněji než já, který měl náhlým nadšením trochu zamlžený pohled… A navíc vyvolal onen dramaticky přiostřený cenový boj mezi firmami a jednotlivými lokalitami strukturální přerod, který svou rychlostí neměl v minulosti obdoby. Můžeme to zhodnotit i dle počtu insolvencí, který po roce 1990 výrazně stoupl… Všichni, kteří pozorují dění v hospodářské oblasti, si jistě ještě vzpomenou na takzvaný Lopezův efekt. I taková firma jako Volkswagen se v roce 1993 dostala do náhlé cenové krize, která byla vyvolána měnovými spekulacemi oproti italské, španělské a britské měně. Muselo dojít k drastickému úspornému programu, a mužem pro tuto hrubou práci byl Ignacio Lopez, který nemilosrdně přitlačil dodavatele. A mnozí z nich tento jeho efekt nepřežili. A navíc ještě v průběhu celých devadesátých let panovala krizová nálada, související s tím, že celý svět byl ještě omámen dvojitou euforií z vítězství tržního hospodářství nad komunismem a vítězným pochodem takzvané New Economy. Právě ta a jí vyvolaný burzovní optimismus vedly k tomu, že neustále vznikaly nové a nové firmy a další nové firmy zas bankrotovaly, jistěže i v Německu. Dokonce i tak zavedená neoliberální „mozkovna“, jako je Adam-Smith-Institute, hýřila nadšením…

Ale po všeobecně panující euforii dostal onen idylický obrázek těžké trhliny s mexickou krizí počátkem 1995 a poté krizí v Asii 1997… .

Stovky milionů lidí opět klesly do chudoby a dodnes se z ní zcela nevymanily. A pak ještě splaskla v roce 2000 burzovní bublina, způsobená možná náhlým vzestupem cen ropy a plynu, možná i zcela prostou investiční racionalitou. A nyní již došlo prakticky ve všech zemích ke značným problémům…

A co tedy musíme učinit. Jaký je Váš vlastní návod k použití…

Teď ale opravdu musím trochu vstoupit do politiky. Co tedy i politicky opravdu musíme učinit. Kancléř Schröder tu sanační aktivitu v Německu nazval Agenda 2010. Otázkou je, proč ho nenapadlo již dřív, že onen sociální stát již není v původní staré formě financovatelný. Ale jsem přesvědčen, že odpověď je poměrně jednoduchá: až do roku 2000 to mohlo opravdu vypadat, že je celosvětově rozšířený optimismus oprávněný a že jsou veškeré náklady financovatelné zisky z růstu. A ten byl v Německu téměř 3%. Insolvence nejprve v letech 1998-2000 ubývaly, a exporty šly od rekordu k rekordu. Za takovéto situace nebylo prosazení bolestných zásahů v žádné z hlavních německých politických stran průchodné. Ostatně sociální politika Norberta Blüma se téměř nelišila od té sociálnědemokratické. Kritizovat můžeme již ale tu skutečnost, že vláda v roce 2001 a 2002 okamžitě a rozhodně ve smyslu onoho programu Agenda 2010 nejednala. Ale ani tehdy to nebylo jednoduché, a hospodářské instituty hovořily o velmi brzkém pozitivním obratu. Teprve od srpna 2002 jsme dostali nekompromisně na stůl alarmující čísla, týkající se současné krize. Já osobně počítám s tím, že kancelář tento program prosadí a že se opozice v německém parlamentu bude navíc chovat státnicky a ne dětsky panovačně. Předpokládám také, že se pomalu celosvětová konjunktura zase zotaví a politika se stane opět poněkud jednodušší. Ale to bychom již opět odbočili…

Vraťme se tedy ještě na okamžik k zásadnímu problému, totiž nalezení společného jmenovatele právě pro globalizaci a současně demokracii…

Pozitivní je ta skutečnost, že v kontextu globalizace vybojovávala demokracie po roce 1990 jedno vítězství za druhým. A to rozhodně nejen ve Východní a Střední Evropě, nýbrž i v afrických a asijských státech, kde byly jeden po druhém potlačovány autoritativní režimy. Možná by ani v Iráku nebylo bývalo zapotřebí války, aby se tam dostala ke slovu demokracie. Ale po každé dobré zprávě následuje o špatná zpráva. To, co jsme před rokem 1990 označovali za demokracii, změnilo po roce 1990 svou tvář. To souvisí s dramaticky zpětně sešroubovanými pozicemi státu pro jednání. Před 1990 mohl stát udržet sociální rovnováhu mezi silnými a slabými. Trh byl již vždy dobrý pro ty silné, a demokracie zas byla dobrá pro ty slabé. Tato balance se udržela do té doby, dokud se trh a demokracie v zásadě týkaly téhož geografického prostoru. Po roce 1990 byl ale najednou trh celosvětový, zatímco stát jako takový nacionální. To mělo nezadržitelný důsledek, že trh začal se státy hrát ping-pong a navzájem je vyšachovával, na příklad právě onou „hanebnou daňovou soutěží“, působící tak, jako by se postupně stávala dominantním symptomem globalizace jako takové… musíme opravdu nově vynalézt a definovat demokracii, ta minulá se týkala národního státu a svou roli tam kvalitně plnila. Ale pro demokratickou spolutvorbu globálního dění to již nestačí…

Jak ale může být princip demokracie celosvětově rozšířen a skutečně aplikován?

Ještě jednou opakuji, že v sedmdesátých letech byl stát jako takový dominantní, ale ekonomie to akceptovala. V osmdesátých letech pak, počínaje Anglií a USA, stát výrazně vyklizuje pole. Pak ale přichází devadesátá léta globalizace, a my jsme svědky regulérního přehodnocení priorit, kdy začínají být dominantní mezinárodní finanční trhy, mající hlavní vliv na události… Opětovně posílit veřejné statky a opětovně oslabit privátní sektor – u Vás přeci, i formou kupónové privatizace, se všemi jejími diskutovanými vadami a nedostatky, znovu vybudovaný – by byla opravdu nerealistická a destruktivní politika. Znovu posílit národní stát již též nelze. Národní státy se tedy mezinárodně musí spojit, aby vyvinuly a společně i prosadily mezinárodní pravidla chování. Pochopitelně je k tomu rozhodujícím a důležitým krokem další pozitivní vývoj Evropské Unie s jejími společnými právními strukturami, které musí být hospodářstvím respektovány. Ale zde jde i o mezinárodní smlouvy, týkající se lidských práv, ochranu klimatu a férové tržní vztahy. Často to bývá označováno jako „Global Governance“. A jistěže jde také o systematické posilování civilní společnosti. To jsme my všichni, ale zejména tehdy, když se aktivně angažujeme v různých sdruženích, chcete-li i nadacích, i třeba v náboženské obci, v Amnesty International nebo Médecins Sans frontiers, v Greenpeace nebo WWF. Právě zde se jedná o mezinárodní seskupení civilně společenská, která mohou působit i alternativním politickým tlakem. Velmi zajímavou skupinou, která se speciálně obrací proti globalizačnímu procesu, je ATTAC.

Mezi státem a civilní společností existuje ale mnoho paralelních zájmů?

Prosazení dodržování lidských práv nebo mezinárodní ochrany životního prostředí není vůbec bez civilní společnosti myslitelné. Firmy mají pochopitelně velký zájem na tom, aby dobře vycházely se svými zákazníky a spolupracovníky. Jsou velmi citlivé na kritiku ze strany civilní společnosti. Firmy jako Nestlé a Nike, Shell a Deutsche Bank – téměř všichni tito obři již mají své zkušenosti s aktivními kritiky, kteří mohli pomocí masmedií vyvinout velký celospolečenský tlak. Chci i v Praze vyslovit naději, že právě v dynamickém, rozmanitém měření sil mezi oprávněnými požadavky ekonomiky a právě tak oprávněnými požadavky států a jejich občanů začíná vznikat něco jako živoucí celosvětová demokracie, a to se chci rozhodně vyvarovat zavádějících pojmů jako „světový stát“, „světová demokracie“ nebo „světový parlament“. Ten proces možná bude trvat padesát let, ale mě osobně to neodstrašuje. Od duchovního požadavku, který vyslovil baron Charles de Montesquieu, požadujícího demokratickou dělbu moci, až po první demokratickou státní formu ve světě, to trvalo čtyřicet let.

Text a foto: Jiří Kostelecký

Přednáška Prof. Dr. Ernsta Ulricha von Weizsäckera se konala 14. října 2004 v Praze, ve spolupráci „Evropské Nadace R.M.R.“ a Univerzity Karlovy, ve „Vlasteneckém sále“ Karolina. Při této příležitosti byl oceněn čestnou medailí Univerzity Karlovy. Odpoledne pak ještě Prof. von Weizsäcker promluvil v prostorách ČSOB a zahájil tam slavnostní vernisáž výstavy legendárního francouzského malíře Jeana Miotta. Sponzorem jeho přednášek na UK i výstavy Jeana Miotta byla ČSOB. Interview poskytl Prof. v.W. exkluzivně pro „Evropskou Nadaci R.M.R“ a její mediální partnery.

Zakoupení knihy Konec karnevalu, kterou najdete na internetu, přispěli k realizaci významné přednášky slavného ekologa Prof. Dr. Ernsta Ulricha von Weizsäckera, jeho přednáška bude proslovena v Modré posluchárně Karolina University Karlovy 12. října 2017.
Prof. von Weizsäcker bude přednášet letos v Praze po 13 letech, nepochybně půjde opět o průlomovou přednášku. Letošní přednáška proběhne v rámci oslav 50 let od založení legendárního Club of Rome,tento významnýthink tank Prof. von Weizsäcker, významný ekolog, vědec a vizionář, v roce 1968 zakládal a jedním z jeho dvou prezidentů.  

S přátelským pozdravem a slovy díků

Dr. Jiří Kostelecký
předseda správní rady
Evropská Nadace R.M.R.
Adresy knižních internetových prodejců

https://www.kosmas.cz/knihy/220661/koneckarnevalu

https://www.knizniklub.cz/knihy/223257-koneckarnevalu.html

https://knihy.abz.cz/prodej/koneckarnevalu

https://www.knihydobrovsky.cz/koneckarnevalu-1213785