ERIEN AZARIN: ČLOVĚK SE NACHÁZÍ NA KONCI SESTUPNÉ FÁZE EVOLUČNÍHO CYKLU A CHCE SE NADECHNOUT

Naše víra ve vyšší dobro se svrhává tehdy, když dojdeme na pomyslné dno svých možností a ze všech sil se snažíme nevidět za vším tím děním sebe sama. Brečíme nad nepřízní osudu a obviňujeme vše kolem sebe. Přesto právě skrze vlastní pád často dokážeme přijmout pokoru a spatřit, jak těžké je naleznout vnitřní sílu, když se rozplyne obraz budoucnosti skrze nepřízeň přítomného okamžiku.

Jistě je výhodou, pokud máme oporu v chápání záměru a dokážeme vysledovat pravou povahu dějů. Jenže to zpravidla nastane až na konci samotného pádu. Tedy v okamžiku, kdy je zkušenost úplná. I náš vzestup se děje na konci jakéhosi pádu do nejhlubších vrstev reality.

Každý člověk má svou vnitřní sílu jinak ohraničenou a přichází mu i jiné okolnosti. Někdo potřebuje opravdu ránu dubovou palicí a jinému stačí zlostné slovo. Bůh nikdy neobchází náš osud. Nevytahuje za nás horké brambory z ohně, protože on sám ustanovil vztah příčiny a následku, tak aby pro člověka představoval vždy cestu vzhůru. Láska nám umožňuje mu naslouchat upřímně a s důvěrou, protože pak dokážeme i pochopit, proč se nám ta či ona příhoda v životě stala. Bez toho se v nás hromadí zmatek a nedokážeme přijmout nejen Boha, ale ani sebe sama. Tady je dobré vědět, co a proč se v našem životě děje a z jakého principu se přítomnost rodí. Ono je těžké jakkoliv zformulovat myšlenku, která by člověku na jeho cestě pomohla, protože vše je pouze otázka pochopení zákona, o kterém se často hovoří. Jeho projev prochází celou šíří stvoření a je neměnným, protože skrze něj se formuje realita a tvoří tak pevný rámec evoluce. Je to vytýčená cesta, na které se plně projevuje každý projev vůle, protože právě ona vyvolává zkušenost. Bez vůle se přirozeně žít nedá, přesto je tu nutné určit, jakou vůli se snažím prosadit.

Samotná vůle totiž nemusí být nutně vědomě vyjádřená, ale může vycházet ze samotných životních návyků. Jednáme v souladu se svou vnitřní potřebou, aniž si uvědomujeme, že jsme v konfliktu s božím zákonem. Děje se tak velmi často a jen málokdo si uvědomuje, že zákon je nad našimi pocity a pohnutkami. Naopak právě on vede k rozkolu mezi formováním osobnosti a realitou. Teprve pak následují deprese, strach, únava, bolest a nepochopení. Člověk však v rámci prosazování své vůle překročil jakoukoliv představitelnou hranici a spokojený život ve spravedlnosti v podstatě odstranil z planety. Chtě nechtě tak vždy stojíme před volbou, jestli žít v souladu s božími zákony, nebo v rozkolu se svým duchovním růstem. Je to děsivá a nesmyslná volba a já jen doufám, že bude jednou pro vždy odstraněna jako projev nejhlubšího šílenství. Jak k tomu dojde? Projdeme si lidskou historii podle nejvyššího principu, kterým prochází každá bytost v rámci utváření života.

Tato planeta, ačkoliv si to jen málo lidí uvědomuje, je centrem mnoha rovin bytí, jak tělesných, tak i duchovních. Dá se to představit velmi těžko, protože tyto úrovně jsou vrstvy obsažené v sobě navzájem a vzestup bytosti by se dal popsat nejlépe jako prosakování od nejhutnějších hmotných forem až po vrcholnou úroveň duchovní. Jistě, že se tak děje v rámci jakýchsi evolučních skoků, ale pro správné chápání je dobré si tuto skutečnost co nepřesněji představit. Z tohoto pohledu tak naše Země tvoří několik úrovní světů, které sice nevnímáme, přesto tu existují navzájem prolnuté do živoucího těla Matky. Přirozenost vývoje je postavena na dvou spojených procesech. Prvním je utváření, což je proces, kterým každá bytost realizuje sebe sama. Volí si vlastnosti, tvoří schopnosti a ty postupně začleňuje do vlastního bytí. Druhý je proces formování, což je cesta, kdy skrze zkušenost zažívá sebe sama, aby poznala podstatu všeho, co ona sama tvoří a získala plnou kontrolu nad vlastní existencí. Tyto dva procesy tvoří vzestupnou a sestupnou fázi evoluce a jsou nevyhnutelné. Náleží do božského řádu věcí, jemuž podléhá celý Vesmír.

Člověk se nachází na konci sestupné fáze evolučního cyklu. Naše představa tady bude selhávat, protože pohlížíme na proces trvající miliony a miliony let. To, co my vnímáme, je rámec malých cyklů, které se alespoň částečně odrážejí v průběhu věků zaznamenaných v lidské paměti. Vrcholné fáze evoluce bude dosaženo opět za několik miliard let. I tady platí, že tentýž proces, který tvoří onen velký, kosmický evoluční cyklus, je shodný ve všech kratších epochách až po samotný lidský život. Můžeme jej přirovnat k nádechu a výdechu Universa, protože podobně se i projevuje. Při nádechu se organismus plní energií, tvoří, a při výdechu ze sebe vytlačuje zužitkované již škodlivé látky a vlivy. To, před čím stojíme, je obrat k nádechu, tedy vstupujeme do konstruktivní fáze evoluce. Konstruktivní z hlediska celkové epochy, protože i uvnitř této fáze budou probíhat malé evoluční cykly. Mayské národy tuto skutečnost zaznamenaly jako konec věků, protože skutečně dochází ke změnám na mnoha úrovních Universa. Tedy zdaleka ne jen u nás lidí, ale v rámci celého systému.

Vliv zákona, ačkoliv zůstává neměnným, přeorganizuje svou působnost. Můžeme si to představit jako obrat přesýpacích hodin, kdy se ona část představující nutnou zkušenost naplnila, a písek začne opět plnit část tvořivou a expanzivní. Všechny tyto změny budou čím dále, tím více zjevné a nevyhnutelně zasáhnou i naší existenci. Člověk se opět setká se svou celistvostí, kterou v průběhu nabývání zkušeností pozbyl. Můžeme si myslet, že náš pád byl zaviněn přílišnou touhou po poznání a nabytí moci, která nám doposud nepřísluší. Ať už totiž vzestoupíme do jakékoliv úrovně plného procitnutí, neustále budeme existovat v rámci Stvořitele tohoto vesmíru a žít pod jeho zákonem. Budeme muset ctít jeho právo na tvoření v souladu se zvoleným záměrem. Nicméně tu platí, že naše zkušenost byla nutnou a nevyhnutelnou. A čím více usilujeme o vnitřní růst, tím více zkušeností a odpovědnosti si do života přitahujeme.

Vzestup, jak se o něm často mluví, však není nikomu dán úplně zadarmo, protože právě on je podmíněn schopností skutečně vzestoupit, tedy plně využít jak utvořených schopností, tak i získaných zkušeností. Přestotu není úplně správné spojovat onen obrat v evolučním principu s posunem na vyšší duchovní úroveň. Spíše vstupujeme do epochy, kdy si budeme plně vědomi svých schopností, stejně tak jako i nedostatků. Spatříme se ve své celistvosti a bude jen na nás samotných, jak se ten který člověk dokáže s odhalením své pravé podstaty vyrovnat. Nemusí to být vůbec nic příjemného a může to vyvolat silně negativní reakce. Mnoho lidí se užnyní tohoto okamžiku na podvědomé úrovni obává. Proto je nutné si neustále rozvíjet schopnost odpuštění.

Schopnost lásky k sobě samotnému a uvědomovat si, že zkušenost, kterou procházím, není trest za špatnost, ale cesta plného porozumění sobě samotnému. Každý poznatek je tak nesmírně užitečným a přínosným, pokud mi umožní správně uplatnit zkušenost v rámci schopností.

Erien Azarin, mystik a věštec
Publikováno v časopisu Ve hvězdách & Lidový léčitel
Zdroj: www.astrolife.cz

 

FacebookTwitterGoogle+

Kategorie:

Aktuálně, Články