EMOCE
ZUZANA SOUKUPOVÁ

Emoce plynoucí z našeho emočního jemně-hmotného těla druhé dimenze  jsou ve vzájemném vztahu s naším fyzickým tělem, prostřednictvím hormonů I biochemie. Vzhledem k tomu, že naše vědomá mysl k těmto temným pocitům nemá přístup, je nepohodlí našeho těla, které v něm vyvolává udržování těchto tajemství, promítáno do našeho vědomí jako nemoc.

Tyto skryté emoce vytvářejí celkový pocit nepohodlí, jež nám připadá jako hustota, tíha na našem těle a/nebo jako určitá nestálá úzkost, jež nás udržuje ve stavu přílišné ostražitosti, nervozity a paniky. Deprese otupuje naše emoce a způsobuje, že jíme či spíme příliš nebo nedostatečně nebo ve špatný čas.

Pak se naše tělo cítí ještě hůře, cítíme se jako oběť svých emocí. Za takových okolností se sex stává  vyjádřením zoufalé potřeby lásky a/nebo výboji slábnoucího ega. V nicotné snaze ovládat své emoce vyhledáváme drogy a alkohol. Každá taková substance vytváří určitý ,,emoční vjem” a dočasně slouží záměru utlumení emocí, jež nás neustále pronásledují.

Potlačené emoce vytvářejí myšlenky, jež jsou ,,nevědomé”.

S touto úrovní souvisí naše druhá čakra. Druhá čakra symbolizuje naše emoce a v nich obsaženou informaci o tom, jak vnímáme svůj život a sebe sama. Bohužel jsou emoce často ovládány bolestí, vinou, vztekem a strachem z naší minulosti. Toto nahromadění negativních emocí se chová jako plný odpadkový koš – stačí jeden další vyhozený papír a koš se převrhne a smetí vysype. Naše podvědomí, zejména podvědomí uložené ve druhé čakře, je takovým odpadkovým košem. A naše potlačené  emoce jsou těmi papíry, které jej plní.

Příliš často fungujeme na hranici ,,převrhnutí” a nemůžeme si dovolit příliš mnoho cítit – ze strachu, že se ,,přehrada protrhne”. Vše potlačíme, neboť se bojíme, že vybuchneme pod tlakem emocí. Avšak emoce jsou důležitými ukazateli – jak pro náš vnitřní, tak i pro náš vnější život. Pokud si dovolíme vědomě pozorovat a přijmout emoce, aniž bychom u toho ztratili sebeovládání a propadli nadvládě emocí, mohou nám dokonale posloužit jako měřicí přístroje, jako ukazatele na palubní desce auta. Tyto ukazatele nám sdělují, kdy potřebujeme opravit, kdy vše funguje správně, kdy jsme v nebezpečí nebo naopak v bezpečí.

Mozková centra pro emoce a paměť jsou úzce propojena. Naše paměť pracuje na základě asociací, a vzpomínky naplněné stejnými emocemi jsou uloženy do stejného ,,souboru”. Proto tedy hrozí u potlačených emocí z naší zapomenuté minulosti, že se ,,nalepí” na současné situace, které aktivují tutéž emoci. V tomto bodě emoce minulé zesilují naše emoce současné až na nepřiměřený stupeň.

Jestliže jsme například v dětství utrpěli ztrátu či prohru, a nikdy se nám nedostalo odpovídající útěchy a podpory, budeme velmi přecitlivělí vůči jakékoliv ztrátě či prohře, již prožijeme jako dospělí. Jinými slovy, náš soubor ,,smutku” je doplněn. Pokud jsme svou zkušenost z dětství potlačili, nejsme schopni pochopit, proč cítíme takový smutek v reakci na něco, co se zdá být relativně bezvýznamné.

Naštěstí je naše vnitřní dítě stále naživu a žije v naší podvědomé mysli. Dokážeme-li dát svému vnitřnímu dítěti to, co předtím potřebovalo a co nikdy nedostalo, můžeme začít léčit svou starou bolest. Tímto způsobem se naučíme rozlišovat mezi bolestí pocházející z našeho dětství a bolestí z naší současnosti. Pak můžeme věnovat chvíli tomu, abychom své vnitřní dítě utišili a podpořili, a abychom je ujistili,  že my – jako ten dospělý – máme situaci pod kontrolou.

Jedním ze základů tvořivosti je smyslová citlivost našeho fyzického těla. Pokud dokážeme očistit strach a bolest pocházející z naší minulosti, můžeme začít prociťovat své emoce se stejnou silou a jasností jako v době svého dětství. Jsme-li schopni toto učinit, probudíme v sobě úžasnou představivost a jasnost, jíž jsme jako dospělí ,,odrostli”. Pokud dokážeme s vnitřním dítětem vědomě komunikovat a milovat je, můžeme být intuitivně naladěni, jakož i pevně zakořeněni ve vyzrálém pochopení toho, jak tvoříme svou realitu.

Mnoho z nás se neobrátí do svého nitra, abychom nalezli odpovědi, dokud k tomu nejsme přinuceni pocity neúspěchu či zkušeností strachu a bolesti v našem vnějším světě. Tento strach nahlédnout dovnitř je z velké části způsoben ,,kostlivci v naší skříni”, čehož jsme si vědomi jen podvědomě. Náš vnitřní svět vskutku obsahuje strach a smutek, ale obsahuje také radost a krásu.

Dítě, jež je uvnitř nás, může cítit čisté emoce bez vlivu mentálního ,,měl bych”/,,neměl bych”. Tyto čisté, upřímné emoce nesou pravdu našeho raného dětství a toho, jak nás tyto zkušenosti vybrousily do toho, kým dnes jsme. Jako děti jsme si svou tehdejší aktivní představivostí stvořili bezpečnou realitu. V onom světě jsme byli důležití, silní, krásní a/nebo chytří.

Ve skutečnosti jsme byli kýmkoliv a čímkoliv, čím jsme si být přáli. Jinými slovy: pro nás jako děti byl závoj mezi 3 a 4D byl velmi tenký. Měli jsme přístup k silám manifestace na astrální úrovni. V naší nevinné dětské mysli byla realita, kterou jsme tvořili, velmi skutečná, dokonce skutečnější, než vnější svět, v němž jsme byli malí, slabí, rozjívení a občas zlobiví.

Uzamčeno uvnitř tohoto bezpečného světa, jenž jsme sami vytvořili, spočívá tajemství osoby, jíž skutečně jsme a jejíž existenci jsme si jako dospělí nechali ,,vymluvit”. Možná dokážeme přemluvit své vnitřní dítě, aby tento svět s námi sdílelo. Nicméně nejprve musíme získat pozornost, respekt a lásku svého vnitřního dítěte. A nakonec –  pokud si přejeme do tohoto světa znovu vstoupit, musíme být ochotni ,,být jako malé děti”.

(Reprodukce textu tohoto článku, jenž je autorským vlastnictvím majitelky těchto webových stránek Zuzany Soukupové, je povolena pro jakékoliv médium pouze v nezkrácené podobě, a pokud je připojen aktivní odkaz na http://www.reiki-centrumpraha.cz) 6. 2. 2015

 

FacebookTwitterGoogle+