Dušičky aneb Den předků
Podzimní čas na přelomu října a listopadu je spojen s padajícím listím a neodmyslitelnou vůní jeho tlení. Tradičně je nazýván časem dušičkovým.
Na někoho může toto období roku se svým počasím a zádumčivou náladou působit smutně, teskně, dokonce až skličujícím dojmem. Je to tím, že se vnější nálada vlastně vtiskuje do nálady vnitřní …
Pro jiného to ale může být období vnímané a prožívané jako čas zadumání, meditace, vnitřního zklidnění. 1. listopadu se slaví Svátek Všech svatých a následující den potom Památka zesnulých. Je to čas hluboký až mystický, má mnoho tváří a záleží na tom, z jaké strany se na něj díváme. Můžeme být okouzleni nádherou a rozmanitostí barev listů a plodů anebo můžeme vnímat znamení zmaru a zániku ve všudypřítomném usychání, odumírání a v příznačné vůni tlejícího listí. Kdo ale vnímá přírodu jako celek, dovede v opadání listů vnímat již náznak budoucí obnovy.
Je obohacující vnímat tento čas i jako dar pro duši, užít si nabídku hlubokých barev a jasných světel, jež mohou být inspirací nejen umělcům nebo přijmout tento čas jako pozvání k usebrání, k uvažování a nacházení skrytých souvislostí. I na podzim nám zkrátka příroda má hodně co nabídnout. A tak  si ji zavnímejme nejen očima, ale i čichem, hmatem …všemi smysly.

2. listopad je v kalendáři nazván „Památkou zesnulých.“ Já jsem si jej sama pro sebe přejmenovala na „Den předků“. Stejně jako předchozí roky, i letos si v tento den zcela určitě vynahradím chvíli, kterou věnuji rodokmenu své rodiny. A znova si připomenu,  že jsem se do své pozemské rodiny nenarodila náhodou, ale že jsem se stejně jako každý z nás, pro to rozhodla předtím, než jsem spatřila světlo tohoto světa.  Vybrala jsem si své rodiče a další členy rodiny a nesu tak odpovědnost za všechno, co mi tím bylo odkázáno.

Je léčivé rozpomínat se na vlastní kořeny a ptát se: Kde je ona červená nit v mém rodinném dědictví, s níž mohu příst dál svůj životní příběh? Najdu ve vlastní práci nějaké pojítko s tím, co se za svého života pokoušeli uskutečnit můj otec, matka, prarodiče nebo nějaký jiný příbuzný? Kde vidím spojovací body, které mě inspirují? Jaké sny nedokázali mí předci zrealizovat? Jaké utopie zůstaly utopiemi? Zůstávají na této červené niti nějaké uzly? Který z těchto uzlů bych mohla rozvázat?
Nad tím vším přemýšlím a někdy se při tom i probírám starými a věkem i dost zašlými fotkami a cítím v srdci hluboký vděk a lásku. V duchu se každému ze svých předků pokloním a poděkuji za to, co mi předal. Někdy, když mi je těžko a nevím si s něčím rady, zavolám si právě v tento den jednoho z mých předků a poprosím jej, aby mi pomáhal a svým svitem osvětlil můj problém a přivedl mě k úspěšnému vyřešení toho, co potřebuji…
Svíčky jako vzpomínku na své předky rozsvěcuji často, nejen na Dušičky a kytičku na pomník jim ráda nosím taky.
I když jsem narozena v létě,  já tento podzimní čas miluji… pro jeho překrásnou barevnost  i zádumčivost.
Moji milí, přeji vám, abyste dokázali navázat na to dobré a krásné, co vám předali vaši předci a aby byl pro vás podzimní čas stejně tak obohacující jako pro mne.

A hlavně… užijte si krásu padajícího listí a brouzdání se v něm!

Sofie

Zdroj: www.novoucestou.cz

 

 

FacebookTwitterGoogle+