DUCH TVOŘIVOSTI, LIDSTVÍ JEDNOTA A SMRT

 Moji milí bratři jsou zaslepeni leskem a novostí svých vynálezů, avšak vím, že ze svých pravd vyrostou a dospějí do dalšího bodu pravdy, kdy svou tvořivost přidělí i každému svému spoluobčanovi, ne proto, že každý tento spoluobčan vytvořil slavný vynález či teorii, ale protože duch tvořivosti je v každém z nás a skrze každého se projevuje jemu vlastním způsobem, méně či více.

Každý člověk přispívající celku se tak bude moci cítit součástí všech událostí, lidská společnost mu bude rodinou. Tak jak otec a matka se dělí se svými dětmi a děti zase dávají něco ze sebe a svého světa do světa svých rodičů. Je to vzájemné, protože je v tom pohání spojitost zájmu a rodinné soudržnosti.

Všichni dobře víme, že jeden člověk nemůže obsáhnout všechny poznatky a uvědomění, které se snaží celé lidstvo zaznamenat a užít ke svému vývoji. Právě proto je lidský rod tak rozmanitý a plodný, aby se v sobě učil pracovat s informacemi (i souvislostmi) a poznával tak větší proces, kterého je součástí. Člověk se snaží chápat samotný Život a jeho hloubku a zároveň tak dospět ke svému vlastnímu sebepoznání. Ať už člověk zvolí roli vědce, kněze, lékaře, cukráře, vždy mu přijde, že skrze tuto mu vlastní roli se přibližuje ke svému cíli poznání. Okamžikům jasnosti a smyslnosti. To je to, co nás pohání vpřed, opět si připomenout svůj lidský potenciál a vazby, které se v něm nachází.

Rodina je to, co by mělo být našim cílem. Být vzájemně schopni si umožňovat a mít jednotnou vizi spolupráce a zájmu o soudržnost. Musíme pracovat s pojetím Života, které je ohraničené, ale také s pojetím které je neohraničené, protože oboje nás pravidelně navštěvuje a připomíná nám, že člověk má svou fantazii proto, aby ji i používal a neohraničoval ji pouze na svět, který nám předkládají naše základní smysly.

Člověk musí nacházet spojitosti ve světě ohraničeném (hmotném, jasně popsatelném) a postupně tak spět k otázkám spojitostí do světa méně ohraničeného a více volného. Postupně tak získává stabilitu a oba světy vidí v souvislostech propojení jako jeden Život. Oba tyto světy i se svými jakoby mezi světy jsou však přínosnými a nelze je jako skutečnost vymazat z každého člověka, natož pak z celého lidstva, protože vždy se jejich zárodek (semínko) skrze někoho někde projeví. Tedy žádná násilnická cesta nemůže mít věčného trvání, protože je jasné, že se blíží vlna volnosti a osvobození. Dřív nebo později. To je to, co dodává člověku sílu v jeho smysluplnosti, že bude i lépe.

Jenže ne každý se přece dožije těch lepších časů, protože jeho život je vlastně docela krátký, tudíž se té lepší změny asi nedožije. Opravdu vás prosím, zamyslete se sami se sebou a poptejte se, jak to teda je? Buďte trošku naivní, umožněte si být schopní a důvěřujte si: Bude mít můj život po smrti pokračování? Upřímně se požádejte o odpověď a věřte ji, protože je potřeba si věřit, ať už je to tak či onak. Zeptejte se, opravdu je mi smrt tak vzdálená, jak se na ni teď dívám? Neznám náhodou tu její tajuplnost, někde tam ve skrytu své duše?

Počkat počkat: Vynaložil/a jsem úsilí, abych našla tyto své odpovědi? Např. sebral/a jsem odvahu a hledal/a jsem lidi, kteří tvrdí, že u nich doma straší tzv. duchové? Kolik takových případů asi je? Asi se s tím na potkání nevychvalují. Chce to velkou dávku odvahy, ale říkám vám, není to vždy potřeba, protože máme ty své odpovědi v sobě. Ano můžeme si je překroutit se svou myslí a televizí, která nás dávkuje svými filmovými představami o Životě, ale až přijde okamžik našeho umírání, tak jsme už alespoň kousek pokročili, protože otázka, jak to po té smrti je, byla námi položena a minimálně nějaké slabé odpovědi se vždy jako reakce na naši otázku nenápadně nebo výrazně v naší realitě ochomýtnou(objeví). Život dává odpovědi. Duše nám dá v ten okamžik vědět, kdy a kde nám odpovědi přicházeli a jak výrazné byly. Ulítneme do důvěry pocitům, protože tam tkví tajemství hlubších souvislostí. Smrt tedy může být krásná a mnozí to ví. Může probíhat jako příjemné usínání nebo také jinak jako hrůza hrůzoucí, důležité je se třeba o ni i předem zajímat a navštívit přednášky od sester a doktorů pracujících třeba právě v Hospici. Tam se hromadí příběhy ze životů lidí, kteří v těchto místech zanechali svého života a jednou za čas tam umírají i velikáni, kteří zanechají jedinečný otisk své osobnosti v životě sestry či doktora. Ti pak se cítí obohacení svou prací, protože jim bylo umožněno pocítit další okamžiky jasnosti a tajuplnosti Života.

FacebookTwitterGoogle+