Dopis učiteli národů

Drahý vzácný příteli, dovol mi pár řádků ze světa 21. století, z národa a země, kde ses před 422 lety narodil a svým životem jsi naplnil svoje poslání učitele národů. Je mi velmi úzko. Při vzpomínce na tebe, tvoje úsilí, snahu a práci pro lidstvo, duševní sílu v překonávání všech tragických ran tvého osudu cítím velkou obavu, abych napsal vše, co musím a cítím. Se smělostí mně nevlastní se chápu tohoto úkolu, abych tě zpravil o stavu nejen naší země.

Měl jsi pravdu, Jene, člověk neví, kdo je, odkud přichází, ani kam jde. A co více, ani ho to nezajímá. Neví, že je stvořením Božím k obrazu Stvořitele, lidským duchem, a že by se podle toho měl chovat, aby byl ke cti svému Stvořiteli a nikoli k Jeho hanbě. Opět se naplňují tvoje slova, jestliže obraz neslouží cti svému Stvořiteli, není to obraz, nýbrž zmetek. Většina současných lidí existuje, nežije; bez schopnosti a touhy po sebe uvědomělém bytí, aniž by se museli vnitřně ztotožňovat se smyslovými, pudovými a tělesnými potřebami. Jako zvířata obdařená rozumem.

Bůh se stal pro nevěřící tělesně zaměřené lidi hanlivým a posměšným výrazem, pro věřící pouhým pojmem bez pochopení nutnosti nezbytné vnitřní práce na sobě. Stále se zabíjí, válčí, odsuzuje a často ve jménu Boha. Zabíjet je i dnes na denním pořádku, zabíjí se lidé, zvířata, naděje, vztahy, příležitosti, lásky, vzdělání, smysl života, jakoby Bůh sděloval nějaké rozdíly v Nezabiješ ve Svém Desateru. Církev si vytvořila náboženství, Písmo, zákony a úkony, které vyhovují většině věřících, a získala tak četné oddané stoupence svojí pravdy. A tak jsou vlastně bezbožní i věřící na jedné lodi. Málo, velmi málo lidí dnešní doby skutečně žije, skutečně hledá, jsou v Pravdě zbožnými, ctnostnými. Ty, příteli, jsi vždy říkal i psal, že církev nesmí mít žádný majetek, vyjma majetku sloužícího k velebení Boha, ani světskou moc. Že církev má sloužit člověku na cestě k Bohu jen jako andělé, pomáhat mu, nadlehčovat ho, nestát mezi člověkem a Bohem. Skutečnost je přesně opačná. Stále se konají zpovědi a dávají rozhřešení a církev má obrovskou moc i majetek. Dosud nebyla podle tvého poučení vytvořena jediná církev, církev Kristova, stále panuje rozdělenost, sektářství a stranickost. Nevládne láska, ale příslušnost k církvi, Kristus není vzorem, jen ve slovech. Mnoho lidí má lásky plnou pusu, ale srdce je sobecké. Těžko si uvědomují, že Kristus je nejen Božská láska, ale i součást trojjedinosti Boží a proto neoddělitelná od Boha a Jeho vůle, tedy Ducha Svatého. Nevědí, že nestačí jen mluvit o lásce, ale že musejí i lásku konat ruku v ruce s Boží vůlí, respektive Boží vůli s láskou, neboť podle svých činů je člověk poznán. Nevím, zda někoho vůbec Boží vůle zajímá.

Celý národ, a nejen ten náš, je ovládán domnělou představou svobody a demokracie. Lidé si pletou demokratické volby s demokracií. Národu vládne politika jako svrchovaná moc nade vším. V rozporu s tvými radami, že moc v žádném lidském společenství, byť nejmenším, nesmí být v jedněch rukou, nýbrž má být rozdělena do tří tribunálů – jediné nestranické politiky, Mírového soudu, zabezpečujícího mír uvnitř a vně národa, jediné nerozdělené církve Kristovy, Konzistoře svatosti, pomáhající výhradně člověku na cestě k Bohu, a Sboru světla, tedy vzdělanců zabezpečujících pravé nepokřivené vzdělání bez rozdílu všem a všude, a tyto tři pilíře každé společnosti musí být spolu v jednotě jsouce zastoupeny těmi především nejzbožnějšími, nejmravnějšími a nejvzdělanějšími lidmi, volí si lidé našeho národa většinou svých hlasů zástupce, kteří na národní politické úrovni rozhodují o všem. Nevědí, že vládnout musí ten, kdo vládnout má, nikoli ten, koho si zvolí většina, která vždy představuje kvalitativní nižší průměr. Nemohou znát tvá slova, že základem každé politiky je a musí být sebeovládání, neboť nic nevládne, leč co se samo ovládá, a každý národ musí mít svoji vlastní vládu, svoji měnu, své hranice a svůj vytříbený jazyk. Lidé nečtou tvá díla, učiteli národů, a tak ani netuší, že demokracie je skutečně vláda lidu, nikoli volba lidu, že každý se musí podílet na životě společnosti svojí daností, posláním, umem, řemeslem, schopnostmi, že není možná zahálka nikoho a nikde, protože každý se rodí národu potřebným.

Lid si stále neuvědomuje, že svoboda je v demokracii a ta je aktivní prací každého pro národ. Ideál demokracie je v Ráji, protože tam si jsme všichni rovni, nikoli tady na Zemi; rovnost je přece předpokladem demokracie. Zde rovnost musíme nastolit rovnými povinnostmi ve hmotě. Nejdokonalejším společenstvím lidí je ruku v ruce s demokracií monarchie. A jelikož nelze dát svrchovanou moc jedinému člověku, protože historie nás již poučila, má mít každý národ jediného pána – Krista a jemu sloužit. Dobře si vzpomínám, jak jsi psal v Obecné poradě, že monopoly nemají být nikde povoleny, protože je hanbou každého národa brát lidem chléb od úst. Ze stejného důvodu jsou ostudou národa a těch, kteří národu špatně vládnou, žebráci a bezdomovci. Každý národ, chce-li být skutečně šťastný, musí zajistit, aby nikdo netrpěl nedostatkem. Všichni přece na jednom jevišti velikého světa stojíme a cokoli se tu koná, všech se týče.

Děti našeho našeho národa jsou plozeny, vychovávány a ve školách učeny lidmi, kteří zpravidla sami nevědí, že smyslem života člověka je moudrost pro věčnost. V lepším případě jsou učitelé jako sloupy u cest, které ukazují sice směr, ale samy se nehýbou. Netuší nic o základní potřebě ve výchově – vnitřním zušlechťování smyslnosti. Děti často s nelibostí navštěvují školy, aniž by věděly, proč se učí, k čemu jim má vzdělání být. Výchova a vzdělání se neřídí tvým pravidlem dobrovolnosti, protože rodiče, vychovatelé a učitelé zřídka dokážou vzbudit svým příkladem a názorností zájem dítek, aby se sama a dobrovolně chtěla učit, vědět a umět více. Výsledkem je vzdělání bez mravnosti. Jak jsi sám napsal: „Jako šperk zlatý na rypáku svině je vzdělání při člověku nectnostném.“

Náprava světa, příteli, kterou jsi tak dokonale popsal ve svém vrcholném díle Obecná porada o nápravě věcí lidských a jež se začíná u jednotlivce, dosud nebyla zahájena. O vydávání tvých knih o nápravě společnosti rozhoduje hrstka lidí spojených s politickou a církevní mocí v našem národě. Tvoje dílo není ani v tomto století dostupné, národ je nezná, neví, že učitelem národů jsi nebyl jen v 17. století, ale jsi jím napříč staletími, neboť pravda nepodléhá toku času, není totiž pomíjivá.

Přemýšlím, čím se s tebou rozloučit, abys nebyl příliš zarmoucen. Nepolevuji v úsilí, aby se také náš národ stal konečně tvým žákem, aby tě konečně přijal a mohl ses vrátit do vlasti. Vím, že s tebou tenkrát musela odejít drtivá většina skvělých, šlechetných a mravních lidí, bratrů a sester, aniž by se kdy vrátili zpět domů. Obávám se však, že ani za čtyři století se náš národ po vašem odchodu bez návratu nevzpamatoval z této duchovní ztráty a svojí duchovní bídy, dokonce si ji ani neuvědomuje. Nezbývá mi, než doufat, že náš lid nebude muset projít trýznivou etapou vývoje, kdy z nejhlubšího zoufalství začne teprve sám vytvářet skutečný život tak, jak jsi ho před více než čtyřmi stoletími učil žít ty, náš učitel národů.

Pavel Šebek, duchovní pomoc umírajícím a diagnostika nemocí
Publikováno v časopisu Ve hvězdách & Lidový léčitel
Zdroj: www.astrolife.cz

FacebookTwitterGoogle+