DANA URBANCOVÁ: NOVÝ VĚK NIC A NIKDO NEZASTAVÍ
V naší době, s přesností plus mínus 100 let, vstupuje jarní bod ekliptiky do znamení Vodnáře. Z astrologického hlediska má každé takové, zhruba dvoutisícileté období svůj zvláštní ráz.  Narážka na Vodnáře tedy symbolizuje hlubokou dějinnou proměnu: přelom věků. Věk (saeculum) je biblický název pro Svět, proto je mnohdy původní výraz „konec věků“ mylně vykládán jako „konec světa“. Písmo ale nepojímá svět jako prostorové jsoucno, nýbrž jako časové dění.

Každý věk lidstva spočívá na určitých pravdách, hodnotách a přesvědčeních. V Bibli je například konec věků uváděn v souvislosti s různými znameními. Jedním z nich je třeba: „Povstanou falešní proroci“. A vskutku: kolik nových nauk, doktrín, samospasitelných cest a návodů či protichůdných a cizorodých receptů se v posledních desetiletích objevilo. V tomto smyslu svět opravdu zaniká!

Nový věk nehlásá jen zánik dosavadních hodnot, nauk, různých druhů víry, nehlásá ani jejich překonání, ale je důslednou rezignací na možnost jakékoliv pravdy a hodnoty. Konstatuje ztrátu všech iluzí – vědeckých, náboženských, ideologických, metafyzických, a to ztrátu definitivní. Je zklamáním nad vědou a pokrokem; iluze a naděje přestaly být vůbec možné.

Za vším tím babylonským chaosem a zmatkem dneška však vane jakýsi „společný duch“. Jakoby ve všech těch nejnovějších oblastech lidského poznání, konání a tvoření šlo v určitém smyslu stále o totéž, jakoby se původci, protagonisté a svědkové současnosti tajně domluvili. Toto společné „cosi“, co promlouvá skrze zmatky provázející skonávání našeho věku, nikdo ovšem nevymyslil, ani se něm nikdo s nikým nedomluvil. Jde o nevysloveného společného jmenovatele, jímž se ohlašuje právě nový věk. Jde o „ducha doby“, která zde ještě není.

Joachim da Fiore kdysi hlásal příchod tzv. třetího věku jako věku Ducha, který přichází po věku Otce a věku Syna. Od té doby se stále spekuluje o tom, jak bude tento nový věk vypadat: zavládne humanismus, duchovno, ženský princip, intuice, ekologické myšlení…? Jenže my už dobře víme, že „budování ráje na Zemi“ podle našich lidských měřítek, představ a nauk vytváří spíše peklo než ráj. Duch ale (naštěstí!) vane kam chce on, a proto všechno to nové, to budoucí, musí zůstat svobodné.

Věk Ducha je v první řadě o duchovním prostředí transformace vnitřní, která propůjčuje vědomí (individuálnímu i kolektivnímu), novou dimenzi: svobodu poznání, smysl pro pluralitu pravd, uvědomění si vlastního vývoje, zároveň pochopením evoluční povahy skutečnosti a jejího poznání. Toto vše chybí věku, který zaniká. Křesťanská éra středověku i vědecký novověk se vyznačovaly jak přísností své monolitní racionality, tak přesvědčením o racionální povaze světa.

Náš zanikající svět byl založený na přesvědčení o objektivní povaze skutečnosti, o jejím „tak a nejinak“, o její racionální poznatelnosti, a o výlučnosti a definitivnosti poznané pravdy. Duch byl oddělován od hmoty, cit od rozumu, člověk od přírody…, a renesance byla pouze pomíjivou vzpourou proti této systemizaci a fragmentaci, která v novověku znovu převládla v podobě „vědy“, a to za vyloučení duchovní dimenze. Politika se změnila v jakousi techniku moci, poznání zase v trpné konstatování toho, co je zbavené hodnoty i smyslu, a člověk se tím stal zanedbatelnou epizodou kosmické věčnosti.

Také monopol vědecké „pravdy“ byl otřesen. Právě prožíváme, jak se spolu s ním sesuly doktríny a ideologie z něho vycházející, i společenské systémy na nich vybudované. Avšak změna paradigmatu sama v sobě ještě neznamená přerod věků. Nejde o to, že poznáváme skutečnost lépe než předtím, a tím se v ní lépe zařídíme. Zakoušíme něco podstatnějšího: Proměnlivost a pluralitu pravdy. To, co bychom dnes nazvali ztrátou pravdy, to v novém věku budeme chápat jako svobodu vůči pravdě, evoluci vědomí, jakousi „čtvrtou dimenzi proměny“.

Nahlíženo z nové duchovní perspektivy uvidíme, že pravdy se ani nenahrazují, ani se nestřídají, ani se nevyvracejí, nýbrž – doplňují se. Nechceme-li zahynout s tímto světem, nesmíme se nechat svést „falešnými proroky“, kteří v takovýchto dobách houfně povstávají, nesmíme ulpět ani na nových naukách, nových návodech, přicházejících s novým monopolem na pravdu, aby to, co teprve přichází, bylo schopno nikoli překonávat či vyvracet, nýbrž vstupovat v „plodný dialog“ s tím, co je teď, (tj. jak s nynější vědou tak s tradiční vírou), zabudovávat je do naší zkušenosti a sjednávat pro ně porozumění. Nový věk nezjevuje skutečnost, jíž zákonitost nás svazuje, ale skutečnost, jejíž pravda nás osvobozuje, a otevírá se čelem ke všem pravdám a světům, k celé dosavadní zkušenosti.

To, čeho jsme svědky, není jen změna několika míst či oborů, ale hluboký posun celé lidské společnosti, změna celé reality. Nic nelze předem předvídat, nelze odhadovat, jakým směrem se bude nadále vývoj ubírat, protože k zásadním obratům dochází často právě na nejméně očekávaných místech, a svět se jimi mění proto nejméně očekávaným směrem.

Nový věk ale skutečně přichází, a nikdo a nic ho nezastaví. Je proto třeba se co nejrychleji zbavit nepravdivých a pokřivených schémat myšlení, vyprázdnit hlavy od všech falešných iluzí, a ponechat si jen cit a čest, abychom mohli ničím nezatíženi a s lehkostí čelit věcem příštím.

Dana Urbancová, hledání pravidel a zákonitostí světa
Publikováno v časopisu Ve hvězdách & Lidový léčitel
Zdroj: www.astrolife.cz

 

FacebookTwitterGoogle+

Kategorie:

Články, Ostatní