DANA URBANCOVÁ: NAŠE NEUSTÁLÉ HLEDÁNÍ JISTOT

Jistoty neexistují. Možná někdo namítne opak, a jako příklad uvede, že ráno přece vyjde slunce, že v noci bude jako jindy opět tma, a podobně. Dobrá; nebudu provokovat a kacířsky tvrdit, že ani to není jisté. Pojďme se tedy dohodnout, že budeme mluvit jen o tom, co může člověk ovlivnit. Hledáme jistotu: jistotu práce, jistotu zdraví, jistotu mezilidských i osobních vztahů, hledáme jistotu existence bez ukončení, hledáme jistotu nekonečných spojení, hledáme jistotu počátku a konce, hledáme jistotu hranic tam, kde neexistují.

Všude hledáme jistotu, a ona nám neustále protéká mezi prsty. Hledáme jistotu a přitom si neuvědomujeme, že hledání jakékoliv vnější jistoty je marné a zbytečné. Jsme posedlí jistotou; snad právě proto, že žádnou nemáme a nikdy mít nebudeme. Hledáme pevný bod – tak zbytečně, jako Archimedes, který chtěl pomocí pevného bodu pohnout Zemí.

Největší problém při hledání vnějších jistot není v tom, že tím strávíme zbytečně mnoho času, ale spíš v otázce, k čemu takto pracně získanou jistotu použít. Pro názornost: kdysi se účastníci jednoho jednání o mimozemských civilizacích dohodli na otázce, kterou by případným kosmickým návštěvníkům položili. Zeptali se jich prý na to, čemu se my lidé máme přednostně věnovat! To bylo skutečně velmi překvapivé a troufám si říci přímo paradoxní.

Jako by nikdo z nás dobře nevěděl, co máme vlastně dělat, jako bychom nevěděli, co je dobré a co je špatné, jako by nikdo neznal staletími prověřené hodnoty, dodnes znovu a znovu potvrzované, jako by nikdo neznal Ježíše, Buddhu, Sokrata či Platona, nebo Bibli a jiná díla klasické moudrosti, jako by nikdo nechápal sám sebe, jako by neznal chvíle pravdy ve svém životě a musel si nechat poradit raději od tolik vzdálených bytostí. Toto není jen záležitost zmiňované skupiny účastníků; oni pouze zformulovali problém, s nímž se potýká celé lidstvo.

A proč neustále tuto jistotu hledáme? Jsme k ní bohužel totiž od malička vychováváni! Potom raději čteme literaturu faktu než poezii. Máme raději ostře narýsované kontury než jemně mlhavé pozadí. Neumíme si představit život v nejistotě, přestože ta je mnohem jistější než jistota. Touha po jistotě vnějšího světa nás ale vždycky zavedla jen k nezměrnému utrpení, vyplývajícímu ze základní vlastnosti světa – právě z jeho neurčitosti. (Srovnáme-li třeba popis chování andělských bytostí, jak je formuloval sv. Tomáš Akvinský, s popisem chování elektronu, dojdeme k překvapivé podobnosti, a místy až k výrazné shodě.)

Mladí a zamilovaní touží po tom, aby jejich láska byla jistá a trvalá, a právě tím si způsobují bolest. Jiní touží po tom, aby všechno bylo jako dřív a nic se neměnilo. Další zase touží po tom, aby věděli, že když udělají to a to, stane se přesně to, co má. Naše „civilizace“, tak jak byla deformována technokratickou strategií a pseudopotřebou tzv. racionálního pohledu (racio = rozum), se citu vysmála a zesměšnila jej. Klasifikovala citový pohled na svět jako slabošství, bláznovství či jako blábolení pubertálních chlapců, prostě postavila ho jako naivistický protiklad byznysu, komercionalismu a existencionalismu.

Jenže člověk, jako nesporný střed svého vlastního světa, stejně nakonec všechno chápe citem, který stojí nevyhnutelně na konci veškerých našich činů i našeho chování, a to i v těch nejzávažnějších chvílích života. Vlastně především v nich. (Proto dosud bohužel stále ještě platí výrok H. Walpola, že: „Život je komedie pro ty, kteří myslí, a tragédie pro ty, kteří cítí.“)

A východisko z toho? Nehledejme jistotu, hledejme lásku a pravdu, a učme se jim. Nedejme se odradit tím, že se z nich určitá část lidstva snaží učinit jen zprofanovanou frázi. V historii se přece vždycky nižší kultury snažily zničit ty vyšší (viz. např. Barbaři, aj.), protože ještě neměli na to pochopit jejich velikost. Nemusíme být všichni bojovníky; stačí jen, aby naše ANO či NE bylo vždy jasné a včas.

Dana Urbancová, hledání pravidel a zákonitostí světa
Publikováno v časopisu Ve hvězdách & Lidový léčitel
Zdroj: www.astrolife.cz

 

FacebookTwitterGoogle+