Co znamená být ve středu?
Být ve středu znamená spoustu věcí. Má odpověď  musí začít u Gautamy Buddhy, protože ten jako první použil slova „být ve středu“, a nikdo dosud nedokázal dál rozvinout význam, který díky němu získalo slovo „střed“.

Buddha nazval svou cestu střední cestou. První význam spočívá v tom, že pokud se dokážete vyhnout oběma extrémům, tedy přílišnému vychýlení napravo či nalevo – dokážete být přesně uprostřed dvou extrémů, nebudete ve středu, ale dostanete se mimo trojici dvou extrémů a středu.  Jestliže se zbavíte obou extrémů, střed náhle sám zmizí. Čeho by to byl střed ?

Když Gautama Buddha kladl důraz na střed, nešlo mu o střed; je to vlastně citlivý způsob, jak vás přesvědčit, abyste provedli transformaci. Kdyby vám někdo řekl přímo, ať provedete transformaci, znepokojilo by vás to a dostali byste strach. Ale být ve středu vypadá velmi jednoduše.

Gautama Buddha si s tímto slovem hrál z čirého soucítění. Jeho vlastní označení středu zní madždžim nikája, střední cesta. Každý extrém v sobě obsahuje druhý extrém; každý extrém musí mít na druhém pólu svůj protiklad. Negativní je proti pozitivnímu, minus je proti plus, smrt je proti životu. A pokud je berete jako extrémy, jeví se zcela přirozeně jako protiklady.

Ale ten, kdo dokáže stanout přesně uprostřed, okamžitě překonává všechny extrémy a s nimi i střed. A z  vyšší úrovně transformovaného bytí vidíte, že to vůbec žádné protiklady nejsou. Extrémy nejsou protiklady, nejsou neslučitelné, ale naopak se navzájem doplňují.

Život a smrt nejsou nepřátelé, jsou to části jednoho procesu. Smrt život neukončuje, prostě ho jen obnovuje. Dává mu novou formu, nové tělo, novou rovinu vědomí. Není proti životu; podíváte-li se na to ze správného úhlu, je to proces osvěžování života, omlazování života. Den není proti noci …

V existenci není nic v opozici; všechny protiklady přispívají k celku. Existence je organická jednota. Nic z není vyloučeno, je v ní zahrnuto úplně všechno.

Kdo se dokáže zastavit ve středu, pozná tento úžasný prožitek, v němž nejsou žádná opozita, žádné protiklady. Celá existence je jeden celek a v oné jednotě splývají všechny potiklady, včechna opozita, všechny opaky v jednu jedinou jednotu. Pak život obsahuje smrt, pak den obsahuje noc. Kdo umí prožívat tuto organickou jednotu, nemá z ničeho strach a necítí sklíčenost ani úzkost. Poprvé poznává svou rozsáhlost – protože je stejně rozsáhlý jako celá existence.

P.D.Uspenskij, jeden z významných žáků Georgije Gurdžijeva, napsal pozoruhodnou knihu. Seznámil jsem se s tisíci knih a zřejmě málokdo na světě by mohl tvrdit, že toho ví o knihách víc než já. Ale přestože jsme poznal tisíce knih, nikdy jsem se nesetkal s knihou srovnatelnou s dílem, které P.D. Uspenskij nazval Tertium Orgamum.

Tertium Organumje vlastně Třetí princip usuzování. Ta kniha obsahuje tolik tajemství, že máte pocit, jako by každá stránka, každý odstavec a každá věta překypovaly něčím smysluplným… V té knize je spousta věcí – a jedna z nich se zcela podstatně vztahuje k tomu, o čem tu teď mluvím.

P.D. Uspenskij patřil mezi nejlepší matematiky své doby. Velmi dobře věděl, co píše, a ve svém díle uvádí, že v matematice nemůže být část nikdy větší než celek. Je to naprosto jasné : jak může být část větší než celek ? Ale on pokračuje dál a říká, že matematika není všechno: “ Se svým mistrem Georgijem Gurdžijevem jsem poznal mystické zážitky a teď mohu říct, že je vyšší matematika, mystická matematika, v níž se část nejen rovná celku, ale občas se stává, že je dokonce větší než celek.“

A nyní vstupujete do podivného světa, v němž se část nejen může rovnat celku, ale občas je i větší než celek. Z hlediska logiky je to absurdní – a tento výrok pochází z úst člověka, jenž patří mezi největším atematiky , a přitom to ví.Objasňuje to slovy : „Samotného mě to tvrzení překvapuje. Jako matematik bych ho měl odmítnout. Ale jak se mohu stavět proti existenciálnímu prožitku? Pokud jde o tyto prožitky, pak bez ohledu na matematiku musím prohlásit, že je to přesně tak, jak to je.“

Jakmile člověk překoná opozita a pozná je jako navzájem se doplňující části, není jen součástí celku, ale stává se celkem.

Říkám vám teď neuvěřitelnou absurditu. Občas se stává – u lidí jako Gautáma Buddha, Mahavíra, Čuang-c´nebo Lao-c´- že část je větší než celek. Je to zcela nelogické, zcela nematematické – a přesto je to zcela pravdivé.

Gautama Buddha nejen obsahuje celek, ale díky své  transformaci je větší než celek. Celek si není vědom toho, čím je tvořen. Gautama Buddha si svou komplementárnost uvědomuje, a tím  celek překonává a je větší než on, ačkoli je jeho pouhou částí.

Být ve středu je jednou z úžasných metod transformace v nejvyšší stav. Připravit se na bytí ve středu znamená zbavit se všech extrémních představ. A všechny vaše představy jsou extrémní – buď vybočují vlevo, nebo vpravo, buď jste křesťan, nebo muslim, buď jste hinduista, nebo buddhista. Musíte se rozhodnout; není vám dovoleno vědomí, jež nic nevybírá a přijímá vše, co je. Všechny vaše předsudky jsou vaše volby. Já jsem proti předsudkům, protože jen tak vás dovedu do středu.

Sanjásin je ten, kdo žádné předsudky nemá, kdo nepřijal za vlastní žádnou ideologii, kdo si uvědomuje vše, co je, ale nic si nevybírá. Jakmile přestanete provádět volby, dostanete se do středu. Když volíte, volíte nějaký extrém. Když volíte, stavíte se proti něčemu; jinak nemůžete provádět žádnou volbu. Být ve stavu bdělé pozornosti a neprovádět žádné volby, to je pouze jiné vyjádření bytí  ve středu.

Kdysi se stalo, že jeden velmi krásný a mladý princ – jmenoval se Šróna – poprvé naslouchal Gautamovi Buddhovi. Buddha pobýval v hlavním městě princova království, a jakmile princ uslyšel jeho slova, okamžitě ho požádal, zda by ho mohl přijmout jako novice. Princ byl známý tím, že hrál skvěle na sitár a žil velmi bujarým životem v nesmírném přepychu.

Vypráví se, že když stoupal nahoru po schodech, nemělo to schodiště zábradlí, ale na jeho okraji stávaly nahé krásné ženy a on p přecházel od jedné ke druhé, z jedné náruče do druhé. A tak vyšel po schodech nahoru. Celé dny většinou prospal, protože míval z předchozí noci hodně těžkou kocovinu; každá noc byla nocí oslav plnou pití, jídla, hudby a tance. V noci neměl na spánek čas. Všechno tohle o něm bylo známo a lidé to věděli.

Gautama Buddha nikdy  předtím neváhal někoho přijmout a zasvětit. Ale teď ano. Řekl: “ Šróno, vím o tobě všechno a rád bych, abys to zvážil a trochu o tom přemýšlel. Ve tvém městě strávím čtyři měsíce z období dešťů.“

Gautama Buddha celé čtyři měsíce během období dešťů nikdy nikam nechodil; ani on, ani žádný z jeho sanjásinů. Osm měsíců v roce neustále putoval a předával své prožitky z meditace a vyšších stavů vědomí. Ale před více než dvěma tisicíletími byly jen bahnité cesty a Buddha nedovolil svým žákům cokoli vlastnit – ani deštník, ani boty, jen tři kusy látky. Jedna látka byla do zálohy a dvě se měnily každý den po koupeli; víc než tři kusy látky mít nemohli. V období dešťů, kdy hodně lilo, by bylo těžké mít ty tři kusy látky suché, a tak při kráčení v bahně a ve vytrvalém lijáku by mohli mnozí sanjásinové onemocnět.

Z toho důvodu se rozhodl strávit ony čtyři měsíce na jednom místě a každý, kdo chtěl, ho mohl přijít navštívit. Osm měsíců chodíte za těmi, kdo žízní, a čtyři měsíce chodí oni za vámi. A proto řekl: „Není žádný spěch, Šróno.“

Ale Šróna prohlásil: „Když se jednou rozhodnu, už o tom dál neuvažuji. Chci, abys mě okamžitě přijal a zasvětil.“

Buddha se ho snažil přemluvit slovy: „Na tom, že to ještě zvážíš, není nic špatného, protože jsi dosud žil v naprostém přepychu. Nikdy jsi nechodil po cestách, vždy jsi jel ve zlatém kočáře. Nikdy jsi nevyšel ven ze svého nádherného paláce a jeho zahrad. Pořád jsi měl kolem sebe krásné ženy, skvělé hudebníky a tanečníky. Když se staneš sannjásinem, nic z toho mít nebudeš – ani dvě jídla denně … buddhistický sannjásin jí jen jednou denně.

Po více než dvou tisíciletích kritiky potvrdila věda tento Buddhův postoj. Současná věda dospěla k témuž závěru: pokud snížíte na polovinu příjem potravy, sníží se na polovinu i nemoci a váš život bude mít dvojnásobnou hodnotu. Dnes se tedy dá i z vědeckého hlediska říct, že Buddha měl pravdu. Nebylo to omezování, bylo to velmi zdravé měřítko.

Buddha Šrónovi řekl: „Ty to nedokážeš. A já nechci, aby se pak kdokoli vracel do světa, protože to vede ke ztrátě sebeúcty. Proto říkám, že to máš ještě zvážit …“

Šróna prohlásil: „Zvážil jsem to ze všech možných stran a přesto se chci hned teď stát sanjásinem. Čím víc mě nabádáš, ať to zvážím, tím jsem odhodlanější a neústupnější.“

Gautama Buddha to tedy vzdal a provedl zasvěcení, ale hned následujícího dne nastal problém – takový problém, jaký žádný Buddhův sanjásin nečekal.

Všichni sanjásinové měli tři kusy látky, jen Šróna žil nahý – přešel od jednoho extrému k druhému. Všichni buddhističtí sanjásinové šli uprostřed cesty, jen Šróna kráčel na okraji plném trnů a bodláčí. Všichni sanjásinové odpočívali ve stínu stromů, jen Šróna stál v pravé poledne na žhavém slunci.

Za pouhého půl roku byl z prince stařec a z jeho těla zbyly kosti potažené tmavou kůží; člověk by nepoznal, že to ještě nedávno byl krásný princ proslulý životem v naprostém přepychu. Nohy mu krvácely, tělo se celé scvrklo, až Gautama Buddha po těch šesti měsících zašel v noci ke stromu, pod nímž Šróna spal. Byla to jediná vyjímka, kdy Buddha z nějakého důvodu zašel v noci za sannjásinem. Žádný takový případ neexistuje, alespoň v buddhistických textech ne. Je to jediný případ.

Vzbudil Šrónu a položil mu velmi zvláštní otázku: „Slyšel jsem, že když jsi byl princ, patřil jsi mezi nejlepší hráče na sitár v zemi. Je to pravda ?

Šróna odpověděl: „Na to ses mohl zeptat někdy jindy. Nechápu, proč se mě na to ptáš uprostřed noci.“

Gautama Buddha pravil: “ Jen měj strpení, já se k tomu dostanu.“ Šróna řekl: “ To, co jsi říkal, je pravda.“

Buddha pak řekl: “ Má druhá otázka zní, zda se dá na sitár hrát, pokud jsou jeho struny příliš napjaté.“

Šróna odvětil: „Samozřejmě, že ne. Když jsou příliš napjaté, tak prasknou.“

Buddha opáčil: „A dá se na ně hrát, když jsou hodně volné?“

Šróna odpověděl: „Kladeš mi divné otázky uprostřed noci. Když jsou struny příliš volné, nedá se na ně hrát. Je k tomu zapotřebí určité napětí. Opravdový mistr udržuje napětí strun přesně uprostřed, aby nebyly ani mmoc napjaté, ani moc volné.“

Buddha pravil: „A přesně tam jsem tě chtěl dovést. Život je také hudební nástroj; příliš velké napětí brání hudbě, příliš velké povolení brání hudbě. Struny života musí být správně napjaty, přesně uprostřed, ani příliš, ani málo; jen tehdy se ozývá hudba. A jen mistr ví, jak takové napětí udržet. Tys byl mistrovský hráč na sitár a já chci, aby ses stal mistrem života. Nepřecházej od jednoho extrému k druhému, od přepychu k odříkání, od radovánek k sebetrýznění. Snaž se být přesně uprostřed.“

Gautama Buddha je vlastně jeden z největších psychologů, jaké tento svět stvořil. Být ve středu každé činnosti v životě – vždy hledejte střed, a tím jste objevili cestu mediace a cestu osvobození.“

Osho, z knihy Nic není nemožné

Zdroj: http://www.novoucestou.cz