header2

Co oči uvidí, žaludek nestráví

Co oči uvidí, žaludek nestráví
  • Praha v červnu hostila již pátou street party Veggie Parade, které se účastnilo několik stovek příznivců veganské a vegetariánské stravy. Kromě této akce v Česku působí celá řada sdružení, která se věnují zlepšování situace tzv. hospodářských zvířat a propagaci vegetariánství či veganství. Fungují na různých organizačních modelech, a tomu odpovídají i značně odlišné strategie a výsledky. Tento přehledový článek je pokusem o jejich představení.

Přestože si mnozí lidé myslí, že vegetariánství je v Česku poměrně novým jevem či že jde o módní vlnu přejatou od amerických celebrit, má u nás dlouhou tradici, sahající až do roku 1884. Tehdy vyšla kniha Emanuela Salomona z Friedbergů O vegetarismu, ve které se tento výživový směr odůvodňuje z hlediska etického, zdravotního i ekonomického. Autor posléze založil i první českou vegetariánskou organizaci. Vydávaly se „vegetářské“ kuchařky, vznikaly specializované obchody i restaurace, kterých bylo v Praze ve třicátých letech minulého století celkem dvanáct, tedy více než v letech devadesátých.

Členové mezinárodní vegetariánské unie, 1923S nástupem druhé světové války byl však tento vzestupný vývoj na půl století přerušen. Ačkoliv bývá Hitler kvůli své zdravotní dietě mylně považován za vegetariána, neměl k tomuto hnutí žádné sympatie a zakázal všechna vegetariánská sdružení v Německu i v okupovaných zemích. A snahou komunistického režimu bylo dát lidem „blahobyt“, za který byla tehdy po válce  považována zvýšená spotřeba potravin živočišného původu (maso, mléko i vejce).

Profesionalizace a aktivismus

Dnes se propagaci vegetariánství, veganství a práv nebo ochrany hospodářských zvířat věnuje řada organizací, které zastávají různé přístupy i strategie propagace. Obecně lze říct, že čím se program dané organizace nachází blíže mainstreamovému diskursu (v němž jsou zvířata nezbytnou součástí lidského jídelníčku a jediné, o co má smysl usilovat, je zlepšení jejich životních podmínek – tzv. welfare), tím je pro ni snazší získávat finanční podporu pro své aktivity. Sehnat v oblasti práv zvířat dostatek financí bývá problém, neboť většina grantů je zaměřena na práva a zájmy člověka.

Profesionalizace má pro organizace nespornou výhodu v možnosti finančně odměnit zapálené aktivisty, kteří se tak mohou práci věnovat na plný úvazek, nicméně s sebou přináší i dva negativní jevy související s jejich byrokratizací a způsobem financování. První jev je nápadně podobný tomu, co sociolog Merton nazývá „přemístěním cílů“ – z instrumentální hodnoty se stává hodnota konečná. Organizace přizpůsobuje své cíle názorovému diskursu veřejnosti a dopouští se tak někdy až zbytečně velkých kompromisů kvůli možnosti lepšího financování.

Druhým negativním jevem je relativní uzavřenost vůči novým aktivistům, projevující se například jejich vyloučením z tvůrčího procesu či degradací na bezplatnou pracovní sílu, která má za úkol pouze rozdávat letáky nebo přijít v převleku na demonstraci. Menší organizace, které fungují čistě na dobrovolnosti, naopak nemají pevně obsazené klíčové pozice, a tak mohou poskytnout i nově příchozím členům možnost plnohodnotného a tvořivého aktivismu.

Mezi organizace, kterým se podařilo profesionalizovat, patří třeba Svoboda zvířat, která od tématu etického stravování postupem času přešla především k problematice kožešinových farem a pokusů na zvířatech. Kromě kampaní cílených na veřejnost, například ve formě demonstrací, webové prezentace nebo videospotů, se věnuje lobbování za změnu konkrétní české i evropské legislativy (mimo jiné prosadila v ČR zákaz testování kosmetiky a jejích složek na zvířatech). Svoboda zvířat je obecně u veřejnosti i médií velmi oblíbená, což je z velké části dáno profesionalitou jejích kampaní, ale částečně i tím, že se primárně věnuje tématům, která jsou veřejností dobře akceptovaná.

Podobně dobře přijímaným tématem je welfare zvířat, což je směr, který se snaží o postupné zlepšování podmínek života hospodářských zvířat a jemuž se věnuje další profesionální organizace, Společnost pro zvířata. Její strategií je, podobně jako u Svobody zvířat, především informování veřejnosti prostřednictvím informačních stánků a letákových kampaní a působení na konkrétní změny v legislativě, například formou petic. V poslední době patří mezi její nejvýraznější činnosti kampaně za zrušení klecových chovů nosnic, za zřetelné značení potravin podle způsobu chovu zvířat a za snížení doby přepravy zvířat na jatka na maximálně osm hodin. Ač v ní pracují vegetariáni a vegani, propagaci těchto životních stylů se příliš nevěnuje, neboť, jak uvádí na svých stránkách, „ne každý je schopen či v současné chvíli připraven se touto cestou vydat“.

Osobně považuji snahy o zlepšování životních podmínek zvířat za jednoznačně potřebné, ale měly by jít ruku v ruce s apelem na snižování spotřeby živočišných produktů. Velký podíl na dnešním alarmujícím stavu života zvířat ve velkochovech má totiž právě vysoká spotřeba masa a dalších živočišných potravin. Tuto spotřebu umožnilo snížení ceny na úkor zdraví i délky života chovaných zvířat.

Důležité kampaně týkající se života zvířat ve velkochovech mělo svého času též občanské sdružení Ochránci hospodářských zvířat (OHZ), se kterým kdysi spolupracoval i populární osvoboditel zvířat a zakladatel projektu Realita.TV Michal Kolesár. Ve svých pravidelných zpravodajích i informačních brožurách přinášelo sdružení autentické záběry z velkochovů i kožešinových farem. Jeho členové nahromadili spoustu průkazného materiálu, který pak mohli do svých konkrétních kampaní zahrnout aktivisté po celé republice.

V roce 2007 se však toto sdružení v očích mnoha lidí zdiskreditovalo poté, co se připojilo k šíření petice „STOP rituálnímu zabíjení zvířat v ČR!“, kterou inicioval neonacistický aktivista Filip Vávra se zřejmými xenofobními úmysly. Ani po vlně kritiky tuto petici OHZ ze svého webu nestáhlo, a to s odůvodněním, že boj za práva zvířat je apolitický. Ředitelka sdružení Marcela Frei dokonce označila odpůrce petice (včetně Kolesára) za netolerantní individua, pro která je „ideologická správnost ochránce zvířat důležitější než ochrana zvířat sama“.

Veganští sportovci bojují s předsudkyVeganství není dieta

Systematicky se propagaci vegetariánství a veganství věnuje Česká společnost pro výživu a vegetariánství, která usiluje hlavně o to, aby tyto výživové směry byly akceptovány i pro děti, a zasazuje se o změnu tzv. spotřebních košů, a Česká vegetariánská společnost, která šíří osvětu především na každoroční jednodenní události nazvané Vegetariánský den. Sdružení Vegan Fighter, pod jehož hlavičkou pořádají sportovní exhibice vegansky se stravující vyznavači bojových sportů, ruší mýty o tom, že veganství představuje dietu, která se neslučuje s tělesnou námahou.

Relativně novým uskupením je iniciativa 269, která pořádá vcelku kontroverzní demonstrace spojené s brandingem a tetováním. Událost je inspirována obdobnou akcí v zahraničí, kdy si v říjnu loňského roku tři aktivisté v Izraeli nechali na znamení solidarity s tzv. hospodářskými zvířaty rozžhaveným železem vypálit číslici 269. Tato číslice má symbolizovat konkrétní anonymní tele, které bylo degradováno na pouhou cifru. Skupina českých aktivistů se rozhodla převzít putovní železo a uspořádat vlastní „cejchování“ na pražském náměstí Republiky, které se odehrálo 26. června. Na rozdíl od mírnějšího přístupu většiny ostatních iniciativ se zástupci této iniciativy nevyhýbají nařčení lidstva z páchání genocidy neboť principy velkochovů vychází ze stejného pocitu nadřazenosti jako dříve otrokářství či praktiky holocaustu.

Organizací, jež se věnuje stejně intenzivně informování o využívání tzv. užitkových zvířat i propagaci veganského stravování jako možné alternativy, je pražské sdružení Otevři oči. Je tvořeno dobrovolníky a financováno především ze soukromých darů. Nemusí se proto podřizovat představě veřejnosti o tom, co by se mělo v oblasti ochrany zvířat vylepšit, ale naopak se snaží tuto představu prostřednictvím svých kampaní změnit. Samozřejmě se pro svou přímočarost sdružení neobejde bez veřejných kritiků – například mluvčí Státní veterinární správy jej onálepkoval jako pseudonáboženský spolek, neboť se nespokojuje se zvětšováním klecí a jinými dílčími zlepšeními zvířecího welfare.

Od roku 2009 promítá každý pátek na pražském náměstí Republiky komplexně pojatý dokument Pozemšťané a distribuuje zájemcům informační materiály. Z vyděšených reakcí kolemjdoucích je znát, že lidé většinou nemají o podobě dnešních velkochovů ani tušení a podílejí se na jejich fungování z neznalosti.

Dále toto sdružení každoročně pořádá mezinárodní pietní akci ke Světovému dnu hospodářských zvířat 2. října, během které účastníci ve smutečním oblečení nad symbolickou rakví vzpomínají na 60 miliard zvířat, která byla za uplynulý rok zabita na jatkách.

Veggie Parade

Protikladem této pochmurné akce je street party Veggie Parade, která se v Praze koná od roku 2009. Veggie Parade není klasickou demonstrací proti zneužívání zvířat, ale naopak oslavou veganství a vegetariánství ve formě průvodu s maskami, transparenty a hudbou. Součástí akce jsou i infostánky různých organizací, občerstvení, workshopy a přednášky. Tímto pozitivním pojetím se liší od původních italských a francouzských průvodů Veggie Pride, které, ač byly inspirací pro pražskou akci, jsou mnohem radikálnější například v odmítavém postoji k lakto-ovo-vegetariánství (odmítání masa, ale nikoli mléčných produktů či vajec) nebo k propagaci antropocentrických důvodů k veganství (zdraví, ekologie). Právě kvůli odlišnému pojetí česká akce nese i jiné jméno. Zajímavostí je, že česká Veggie Parade dále inspirovala vznik stejnojmenných akcí v zahraničí. Němečtí a polští aktivisté, kteří se v Praze pochodu zúčastnili, uspořádali Veggie Parade v Berlíně a v Krakově.

Různým druhům propagace soucitných životních stylů se věnuje řada menších kolektivů i jednotlivců po celé republice. V mnoha městech se konají komunitní veganské večeře, informační a petiční akce, filmové projekce atd. Můžeme se jen dohadovat, která konkrétní aktivita nejvíce přispěla k současnému rozmachu obliby vegetariánského a veganského životního stylu v našich krajích. Jedno je ale jisté: počet pražských vegetariánských restaurací překročil předválečný tucet již před koncem tisíciletí a dnes je trojnásobný.

Vyšlo v sekci Společnost kulturního čtrnáctideníku A2 (3. 7. 2013).