CO MUSÍME UDĚLAT, ABYCHOM BYLI V PŘÍTOMNOSTI?

Gaia jezdí do ČR již několik let. Toto je ukázka z jeho knihy, která zanedlouho vyjde i v češtině.

Tázající: Říkal jsi, že být duchovně pokročilý je spíš na překážku. Na jedné straně trochu rozumím, co tím máš na mysli a na druhé straně si zase myslím, že pokoušet se setrvat v přítomnosti a nenechat se rozptýlit a opět nenásledovat myšlenky je čistě věc cviku.

Gaia: To je pravda. Pokoušet se být v přítomnosti je věc cviku. Ale být v přítomnosti žádná záležitost cviku není.

T.: Tak jo, dobře.

G.: Z mého pohledu jsou duchovně pokročilí velmi pokročilí ve cvičení, jak se dostat do Tady a Teď. A ti nepříliš pokročilí v tom, jak být v přítomnosti. (smích) Jen se podívej, jaké schopnosti nebo cvičení potřebuješ k tomu, abys tady byl.

T.: Nechtěl bych se označovat za duchovně pokročilého. Jen mě to tak napadlo, protože mám v souvislosti se cvičením otázku. Do jaké míry může být meditace nápomocná?

G.: Přijde na to, co tou meditací myslíš. Meditace a Jsoucno je jedno a to samé. Ale většina lidí si plete meditační cvičení s meditací. Pro mnohé to vypadá následovně: Abych mohl meditovat, musí být splněny určité podmínky: Musí být zapálené svíčky, vonné tyčinky, hudba… (smích) Musí být klid a pak se můžu posadit a hodinku nebo dvě meditovat. Ale skutečná meditace je za tímto cvičením, tady, teď. Jsoucno. Skutečná meditace nemá začátek ani konec. Tak jako ty.
To neznamená, že se ale člověk nemůže posadit a provádět meditační cvičení. Ale pokud tato meditační cvičení provádíš kvůli tomu, aby ses dostal do Tady a Teď nebo se stal osvíceným, tak určitě očekávej potíže.

Jednou to všechno hodíš za hlavu a řekneš si: „Ále, z toho stejně nikdy nic nebude.“ Úplně stejné je to se Satsangem. Když jdeš na Satsang kvůli tomu, aby ses někam dostal, tak je to poněkud frustrující. Pořád tam chodíš a říkáš si: „Je jich tu taková spousta, kteří se tam už dostali, jen já ne.“ „Už dlouho chci začít dávat Satsangy.“ (smích) „Teď začnou dávat Satsangy oni. A přitom nikdy na Satsangu nebyli a já jsem byl dokonce i v Indii.“  – Teď se podívej, jaká námaha je zapotřebí k tomu, abys byl? (mlčení) Já si mezitím naleju čaj.

T.: Teď mám spíš pocit, že jsem v přítomnosti. Je těžké se do toho vpravit. Nebo s tím být zajedno. Někdy je to prostě obtížnější.

G.: Teď mluvíš o přítomnosti nebo o minulosti?

T: Vlastně o minulosti. (smích)

G.: Tak se ještě podívej na Tady a Teď.

T.: Já nevím. Mám pocit, že musím něco říct.

G.: Nemusíš dělat vůbec nic. Jen se můžeš podívat: Kde končíš a kde začíná to ostatní? Existuje nějaká hranice? A pokud ano, tak kde je? (mlčení) Ramana by to vyjádřil trošku jinak, ten by řekl: „Kdo jsi ty?“ (mlčení)

To poznání je tady úplně jasné: Já jsem tady. Ale co je to Já? Kde to je? Kdo to je? Respektive je jasné, kde to je: Tady. Spíš bychom se mohli podívat: Kde to není?

T.: Vlastně je tu všude, kde něco vnímám.

Gaia

G.: Když vnímáš slunce nebo hvězdy na obloze, kde je to, co si je vědomo? Také tady. – Najednou je to obrovské.

T.: Často to spojuji se svým tělem nebo si myslím: „Já jsem tady a tamto je tam.“

G: To je takový lidský zvyk.

T.: A přitom vlastně vnímám jenom část. A i ta se neustále mění.

G.: Správně. Ano. To co vnímá, vlastně ty, je neohraničené, nesmírně obrovské. Jinými slovy: To, co nazýváš „Já“, své tělo a to čemu říkáš „to ostatní“, jiná těla a květiny, rostliny a tak dále – to vše se projevuje v tobě. Vše, co je vnímáno nebo může být vnímáno, je v tobě. Zajedno.

T.: Mohu to ovlivňovat?

G.: To nemůžeš ovlivnit.

T.: A mohu nějak své vnímání kontrolovat? Nebo se to jen tak děje?

G.: Všechno se to děje samo od sebe. Když teď kýchnu, nemůžeš říct, že to nechceš vnímat. Vnímáš to. Nemáš na to žádný vliv.

T.: Ano.

G.: Přítomný okamžik by nám mohlo ztížit, kdybychom se na vnímané zaměřili (Gaia kýchne) a řekli: „Hele, mě to ruší.“ Ale je tu něco, čeho se nedotkne ani kýchnutí. Ničím to není rušeno, je to v klidu.

T.: Jak je to s bolestí?

G.: Podobně je to i s bolestí.

T.: Připadá mi extrémně těžké v takovém okamžiku říct: „To ke mně nepatří nebo to já nejsem.“

G.: Ano, je to těžké, pokud je to jen teoretický koncept a pokus zbavit se bolesti. Všichni jsme se naučili vyhýbat se bolesti, jak to jen jde. Když se objeví fyzická nebo psychická bolest, je to cosi, co silně přitahuje naši pozornost. Přesto je tu i něco, co je s ní smířeno. Může se přihodit, že to naprosto unikne naší pozornosti, pokud je bolest příliš silná.

Ovšem pokud máme zájem, můžeme se na to pokaždé znovu podívat – když přijde okamžik štěstí a nás napadne ta otázka: Je tu něco, co je v souladu s tím, jak to je? I když se to stane jen na zlomek vteřiny. Pak je ten klid třeba jen úplně malinký. Ale když tu klid je a pozornost je na něj upřena, najednou trochu povyroste. Alespoň po tento zlomek vteřiny už neměla bolest takový význam, jako měla dříve. Pokud se objeví bolest, existuje na ni tady v Německu spousta odborníků, lékaři, léčitelé, terapeuti a tak dále, které můžeme vyhledat.

T.: Možná se ptám spíš teoreticky, ale asi to má hodně společného se strachem z bolesti.

G.: Ano. Ten důvod, proč se chceme vyhnout bolesti, je, že nechceme prožívat strach.

T.: Ale přesto máme možnost ho prožít. (smích)

G.: Když se na strach konečně podíváme, aniž bychom si byli vědomi toho, že strach je strach – co z něj zbude? Pojmenujeme to jen „strach“. Je to fenomén, jev. Stejně jako bolest, to je projev těla. Bolesti se taky bojíme jen do té doby, než se projeví. Když už tu je, tak z ní už strach mít nemusíme. Je to docela legrační.

T.: Ano. Ale mám nějak pocit, že právě tato legrační spojitost mi často brání v tom, spočinout v přítomnosti. Když se cítím dobře, tak mám dojem, že mi to jde snáz.

G.: To je jen představa. Když se nám vede špatně, ale opravdu hodně špatně, nesmírně vzroste potřeba bdělosti. Jinak řečeno: Když zažíváme noční můru, jediná šance, jak se z ní dostat, je probudit se. Když si ale říkáme: „Ach, všechno je tak výborné. To je tak sladké, ten sen je nádherný“, proč bychom se tedy probouzeli? To, na co tady celou dobu poukazuji, není závislé na dobrém či špatném. To je to, co si uvědomuje. Je to naprosto nezávislé na čemkoliv.

Ukázku z knihy „Das Ende der Suche“ přeložila Růženka.

Zdroj: http://www.zivotvpritomnosti.cz/

 

 

FacebookTwitterGoogle+