Česká republika – duchovní srdce Evropy
Obraz důvodu mého výskytu zde na Zemi a právě v ČR se mi vyjevuje stále víc a víc. Přišla jsem pochopit, vyléčit, a možná pak i pomoci druhým, aby si dovolili podívat se na skutečnost životů svých i všech našich předků v době, která dorostla do letopočtu současných a následujících dní.

Už jednou jsem na těchto stránkách (www.sofie-dawa.cz) zmínila, že jsem někdy v roce 2010 měla velmi živý sen. Bylo mi v něm řečeno, že je mým úkolem prožít a pochopit celý vývoj lidstva v průběhu tohoto jednoho svého života. Okamžitě jsem se probudila. Ovšem vědomí obsahu snu bylo stále se mnou. I když jsem to považovala za troufalost a velmi pochybný úkol, protože jak bych mohla za jediný život současně vstřebat, zpracovat, pochopit a vyléčit v sobě všechno to, co moji předkové nezvládli v celé řadě životů. Věděla jsem však, že je to pravda! Že právě toto je mým úkolem. Uvědomila jsem si, že už se nedivím, proč jsem chtěla utéct hned při svém příchodu sem. Z něčeho takového není možné vyjít bez šoku z hrůzy, kterou duše vnímá v plné nahotě.

Dnes jsem v poznání postoupila o další vhled. Velmi zajímavý a pro mne nesmírně překvapivý. Nicméně – absolutně zapadající do událostí a vhledů mých posledních dní, celkové charakteristiky mé povahy i životního čísla.

Jsem životní devítka. Dan Millman ve své skvělé knize Čísla života píše, že „z devítek se stávají nejlepší fanatici“. To se mne hluboce dotklo. Až jsem se urazila! Jestli něco opravdu nesnáším, tak je to bezhlavý a bezduchý fanatismus. Před ním okamžitě házím nohy na ramena a zdrhám jak o život.

 

Fanatici jsou největším nebezpečím, protože jsou obrovsky silní a mají schopnost strhnout masy lidí do katastrofy. Inkvizitoři, Hitler, Stalin, Mao Ce-tung, Pol Pot. Ve všech dobách, ve všech kulturách, na všech světadílech.

Moje první setkání s fanatismem (ovšem to byl čajíček, proti výše uvedeným!) se událo v osmi letech. Vůbec se začátkem školní docházky jsem nastoupila hlubší sběr informací z kolektivního vědomí i nevědomí. Už nebyla jen moje rodina, ale společnost.

Jako obrovsky citlivé dítě s plně otevřeným srdcem i pusou jsem v údivu a ohromení poslouchala našeho milého starého pana faráře v hodinách náboženství. Miloval děti a uměl to s námi. Až teprve dnes jsem si schopná plně uvědomit, že právě tenkrát jsem se zamilovala do hloubky své dětské duše vnitřního dítěte. Do Ježíše Krista, našeho Pána Boha. Splňoval všechno, po čem jsem tak bezmezně toužila a čeho se mi tak bolestně nedostávalo.

Jenže pan farář zemřel. Na jeho místo nastoupil nový, mladý. A pro mne začalo peklo. Ideový teror, vyhrožování, strašení, nucení do nesmyslných úkolů. Jo. Tak to bylo něco na mě… Zpočátku jsem držela. Ovšem když jsem při jednom jeho kázání na mši padla k zemi jako podťatá, prostě jsem omdlela, a lidé mne odnesli domů, zařekla jsem se, že v kostele mne už nikdo neuvidí. Po vsi tenkrát šly drby, že „to je ta, co v kostele umřela“. Jak trefné…

Ano, umřela jsem bohu, který mne nutí chodit do kostela, poslouchat nesmysly, a to dokonce i tehdy, když tam omdlívám. Jenže pan farář zuřil. Posílal za mnou kamarádky, že jestli hned nezačnu zase chodit do kostela a ke svaté zpovědi, peklo mě sežere. Jako by přilil olej do ohně. Just NE! Jestli je tedy ten Pán Bůh takový, tak já ho NECHCI!

Stal se ze mne nejzatvrzelejší ateista, neznaboh a odpůrce církve. V osmi letech…

 

Tento postoj mi vydržel až do dvaceti sedmi let, kdy jsem po narození druhé dcery upadla do nejtěžší deprese. Tehdy, protože už si se mnou manžel nevěděl rady a psychiatr mne svým přístupem totálně dorazil, až jsem skončila po několikahodinovém kolapsovém stavu v nemocnici, mne vzal k léčiteli. Poprvé jsem přičichla k něčemu, co ve mně vyvolalo na jakési úrovni sladce bolnou vzpomínku. Tím spíš, že mi onen léčitel řekl, že NIKDO mě nezachrání, protože to můžu jenom já sama. Přesto mi pomohl. Energeticky, ale nejvíc a nejperspektivněji touto větou.

Tehdy jsem se začala velmi nenápadně obracet. Ne k tamtomu bohu, ale k něčemu, v čem jsem cítila „to pravé“, skutečnou šanci a cosi neuvěřitelně lákavého, blízkého, žádaného.

Po mnoha dalších letech jsem si začala uvědomovat, jakým štěstím a darem pro mne byl ten nenáviděný fanatický farář i necitlivý, neprofesionální psychiatr. Oba mne vytrhli ze spárů mylných nadějí a slepých uliček. Sice tenkrát mě to mohlo bolestí zabít, ale přežila jsem. A pochopila.

Jsem absolutně oddaná svým idejím. Bohužel i tehdy, když jsou vražedné, ale já si nejsem schopná tuto skutečnost uvědomit. Jsem absolutně oddaná jedinému muži svého života. Nikdy jsem neměla sex s jiným. Nejsem schopná. Jsem absolutně oddaná své nejhlubší lásce.

A právě TADY spočívá kořen mého utrpení a začátek nutnosti odhalit, CO vlastně je pro mne onou nejpodstatnější Láskou. Celá léta jsem se domnívala, že můj manžel. Stálo nás to málem manželství, jak jsem na něj byla přilepená. Přesto mi později začaly přicházet informace (prostřednictvím citlivých lidí i rodinných konstelací), že nejsem správnou ženou, protože nejsem plně s ním. Přišlo mi to jako největší nesmysl. Nebyla jsem schopná přijít na kloub těmto jejich vjemům.

Nikdy, za celý dosavadní život, bych nebyla ochotná připustit si svou nejhlubší, jedinou lásku a partnerství, kterému jsem dala všechny své vnitřní síly a celou sebe. Až v posledních dnech.

Teprve po čtyřech letech usilovně soustředěné práce s vlastním vědomím, které tak dosáhlo potřebné síly, aby mne udrželo v patřičném odstupu od síly nejbolestnější emoce nutnosti odloučení, jsem byla připravena dovolit si uvidět svůj osudový omyl.

 

A uviděla jsem ho – ne jenom viděla!, PROCÍTILA opravdu skrz naskrz a po několik dnů, protože nebylo možné propustit vše najednou, nechat prudce a naráz protrhnout hráz, která zadržovala celé generace utrpení. Startem byl právě film Mlčení (Martin Scorsese podle stejnojmenné knihy Šúsaku Endóa). Ukázal v přímo naturalistickém světle hloubku nevědomosti, zmatenosti, odvedení pozornosti, znásilnění, manipulace ideje křesťanského boha, Ježíše Krista.

Dnes znovu jsem byla nucena přiznat si, že jsem úplně stejně zcestným vnitřním fanatikem víry v Ježíše Krista, kterému jsem se absolutně odevzdala. Po celý život jsem nebyla schopná si tuto skutečnost přiznat a uvědomit!!! Jsem naprosto stejná, jako otec Ferreira i jako otec Rodrigues. A stejně jako oni jsem nejvyšším utrpením, které hraničilo se smrtí, byla přinucena odvolat. Odpadnout. Stejně jako oni jsem prožívala nezměrnou bolest nutnosti opustit nejvyšší ideál, víru, naději nejen pro sebe, ale i pro druhé. Stejně jako otec Ferreira jsem cítila pravdu v jeho slovech: „Modli se, Rodriguesi, nepomáhá to.“ A když otce Rodriguese donutili, aby se díval na mučení pěti křesťanů, jehož konec byl podmíněn jeho odpadnutím od víry: „Modli se, ale s očima otevřenýma! Bůh mlčí, ale ty nemusíš! Kdyby tady byl Kristus, nemlčel by! Kvůli NIM by odpadl. Je něco důležitějšího než rozsudek církve. Teď splníš nejbolestivější akt lásky, který kdy byl proveden.“

Kdo nemiloval až do dna své duše, všeho, co tvoří lidskou bytost, ne jenom tělo a emoce, nemůže pochopit, natož procítit, jak strašný požadavek byl vysloven. Ano, toto se rovná zlomení všech stávajících idejí, nadějí, víry ega, jíž byla doslova podřízena a zasvěcena každá vteřina dosavadního bytí člověka. Bolest jde až na dřeň…

Přesto otec Rodrigues konečně uslyší hlas „svého“ Krista: „No tak, pojď, je to v pořádku. Stoupni na mne. Rozumím tvé bolesti. Narodil jsem se do tohoto světa, abych sdílel lidskou bolest. Nesl jsem tento kříž pro tvou bolest. Tvůj život je teď se mnou. Stoupni.“

To, co v povrchním vidění znamená jen formalitu – šlápnout na tvář Kristovu v kamenném reliéfu – se tak stává nejhlubším aktem vzdání se MYŠLENKY, že NAD námi je síla spasitele, která jediná nás může vysvobodit. Ne bůh, ne Kristus, on promluvit ani konat nemůže. My sami musíme mluvit jeho srdcem a jenom mu propůjčit ústa, a celé tělo, aby mohl konat skrze nás. V tom je celý omyl všech generací naší civilizace zrozených v době křesťanství.

Uvědomila jsem si však i rozsáhlejší souvislosti. Proč nejvyšší duchovní mistři světa nazývají Českou republiku duchovním srdcem Evropy, proč zde vnímají největší duchovní potenciál ze všech evropských zemí vůbec.

 

Opět jde o matoucí paradox. ČR je všeobecně nejvýše na žebříčku sekularizovaných zemí Evropy. Prostě řečeno, jsme zemí neznabohů, ateistů, odpůrců církve. Ale víra je v nás zažraná a – potlačená; přesto je v nás bezmezná touha po ní. (Bylo pro mne velmi zajímavým zjištěním, které moje články byly nejvíce čteny na cestyksobe.cz. Nejvyššího čísla dosáhl titul Zrada. Hned pak Povolaní a vyvolení, Zákeřná tvář ega a Galaktická temnota – můj domov.)

Právě PROTO však je zde nejvyšší potenciál pravdivého duchovního růstu. V lidech naší země je zakořeněna nejvyšší láska k „bohu“. Protože ale propadli manipulaci církve stejně jako já až na dno, velmi těžce se potloukli. Instinktivně cítí, že to byla past! Protože jsme národem rebelů, kteří ze všeho nejvíc nenávidí lež a manipulaci, řekli DOST. Jenže začíná se ukazovat, že ani tudy cesta nevede. Stále nejsme šťastní. Ani s bohem, Kristem, ale ani bez něho. Musíme najít jiný záchytný bod, protože jsme si naprosto jisti – v hloubi svých duší – že EXISTUJE.

Zatím však většina jen přešlapuje a netuší, kudy ven. Budou muset patrně projít stejným, nebo energeticky podobným procesem jako já. Budou si muset přiznat, že čekají spásu marně. Nezachrání je ani bůh, ani církev, ale ani věda, ani lékaři a psychologové, ani nejrůznější ezoterické či jiné duchovní směry a guruové. Dokonce ani duchovní učitelé nejvyššího dosažení. Tento nejbolestivější akt lásky musí provést každý sám v sobě. Každý sám v sobě musí pochopit, že jedině v něm samém JE SÍLA KRISTA. Nemá smysl čekat na zázraky. Zázraky musíme dělat my sami. Ovšem pozor, pod Jeho vedením. Světsky řečeno – pod vedením našeho vnitřního hlasu, intuice. Každý, kdo je pozorný sám k sobě, ho někdy ucítil, nebo se jím už řídí. Jen je nutné najít v sobě odvahu i ke krokům, které zdánlivě vedou do neznáma, které zavání nebezpečím. Strach je však pouze zkouškou naší důvěry ve vlastní vnitřní vedení. Kdo se bojí, nesmí do lesa…

 

 

Jarmila Faltýnková

www.sofie-dawa.cz