BÝT SÁM SEBOU ANEB VZPURNOST PROTI POKOŘE
„Být sám sebou znamená neztratit se ze své vlastní cesty duše. To je něco, co v sobě popřít nelze. Nemůžeš popřít sám sebe! Když svůj plán a záměr duše v sobě zasouváš do pozadí, dochází k obrovským ztrátám energie ve tvém životě.
Být sám sebou tudíž není vzpoura ani ohrazení se proti návrhům druhých, proti výzvám života. Vzpoura a odpor je vždy projevem ega, ne duše. Ego, které chce být vzpurné a mít navrch jen pro pocit, že ovládá situaci, si chce zajistit výhru ve svém prosazení.
Být sám sebou je tichým následováním volání hlasu intuice, Boha v nás a je zakotveno ve vědomí vlastní čistoty a jedinečnosti a pevném zakořenění se na Zemi.
Cesta naší duše by se měla stát i cestou naší osobnosti a této se nelze vzpírat, nýbrž jí procházet tak, jak z ní proudí síla pro tvoření a zrození našeho žití na Zemi. Ty jsi tvůrce před inkarnací, ale také i v inkarnaci a toto ti nikdy nebylo odňato. V každém teď tvoříš také svoji budoucnost. Řeku života dělají všechny její proudy, ne jen některé. Nesnaž se ve svém proudění zastavovat a chytat se stébel či kamenů. Kdyby ses zbaběle dlouho držel v tak silném proudu, jako je život, nemilosrdně by do tebe bičoval a omílal tě stejně tvrdě, jako vymílá břehy či kameny v řece…….co by z tebe za chvíli asi tak zbylo? Ne že by byl život tvrdý, ale jeho cesta sama je pohybem, razancí vedoucí k proměnám, které člověk vnímá někdy jako tvrdé právě pro svoji neschopnost pustit se starého držení. Raději se nikde křečovitě nedrž a snaž se pustit a splynout do svého proudu života, otevřít se jeho poselstvím, jeho síly řeči, která k tobě hovoří jazykem Boha, jeho esenci… a nebraň se mu tě donést až do klidných vod. A takto můžeš procházet všemi „peřejemi“ svého života.Mít odvahu „skočit“ a nedržet se, když proud života chce jít s námi dál, je z pohledu lidského oka bláznovstvím a z pohledu duše naplněním své cesty.
Co tím chci říci? Že křečovitě se držet v proudu na jednom místě se stává vzpurností proti pokornému přijetí svého proudu života a znamená v něm zůstávat a nechat se jím vymílat snad až do morku kosti! Jak ale dlouho by této síle mohl člověk vzdorovat? Pustit se a nechat se proudem života nést, je nadějí pro „doplavání“ do klidných vod, kde znovu můžeš zažívat klid a mír, harmonii bytí sám se sebou.
A tak přijmi obě polarity života. Někdy jsi v proudu a jindy ve klidných vodách, někdy musíš vkročit do vln a jindy jen splýváš – to je život. Stejně tak, jako když někdy pracuješ a poté odpočíváš, probouzíš se k akci dne a večer usínáš do ticha a klidu noci. Kdyby nebyl život v sinusoidách, stal by se jen přímkou – smrtí . Život ale není smrt a tak je potřeba přijmout i jeho amplitudy. Jen stagnace vede člověka ke zkracování života a to ne z vůle života, ale z vůle lidského ega, které se vzpouzí životu, jako by mělo větší sílu než život sám a z nepokory přijmout dané.

Používej odvahu své duše k životu na Zemi, ale ne bez rozumu, který ti byl také dán.“

Autor neznámý

 

Zdroj: http://www.novoucestou.cz/?p=1531

 

FacebookTwitterGoogle+