BIOFOTONY, SVĚTLO UVNITŘ NAŠICH BUNĚK (1/2)
Ve dvacátých letech minulého století přišel ruský embryolog Alexandr Gurvič na to, že všechny živé organismy uvolňují světelné záření o velmi nízké intenzitě. Nejedná se o jen tak ledajaké světlo, ale o světlo koherentní, uspořádané. Podle názoru některých vědců jeho chování ukazuje na to, že živý organismus není ani tak důmyslný, velmi složitý stroj, za nějž ho považuje současná věda, jako spíš komplexní kvantový systém.

Marco Bischof

Světlo není jen něco, co ve dne rozjasňuje náš svět a umožňuje nám vidět naše okolí – světlo také produkují naše vlastní buňky; světlo tvoří důležitou složku vnitřního prostředí lidského organismu a nehmotnou část našich těl, která nás spojuje s okolním světem.

Existenci tohoto endogenního světla odhalil ve dvacátých letech ruský embryolog Alexandr Gurvič a od konce šedesátých let ji opakovaně přesvědčivě prokázali moderní biofyzikové pomocí nejmodernější techniky a metod.

Všechny živé organismy včetně lidí emitují záři o nízké intenzitě, kterou nelze vidět prostým okem, ale lze ji změřit fotonásobiči, které slabý signál zesilují více než milionkrát a umožňují vědcům, aby jej zaznamenali v podobě diagramu. Dokud buňky a celé organismy žijí, vydávají pulsující záři o průměrné intenzitě několika tisíc až desítek tisíc fotonů na sekundu a centimetr čtvereční.

To odpovídá světlu svíčky ve vzdálenosti 15 mil, záře je deset- až stomilionkrát slabší než denní světlo.

Tuto záři lze také zviditelnit pomocí CCD fotoaparátu/kamery, přičemž vstupní informace o rozdílech jasu jsou následně počítačově převedeny na barvy. Vzhledem ke své nízké intenzitě bývá tato buněčná záře, také známá jako biofotonová emise, často označována jako ultraslabé buněčné záření nebo jako ultraslabá bioluminiscence.

Její spektrální rozsah frekvencí (barev) sahá od 200-800 nanometrů, tzn. od UVC a UVA napříč celým viditelným spektrem až do infračervené části spektra.

Toto záření bychom si neměli plést s bioluminiscencí různých druhů světlušek, ryb obývajících hlubiny oceánu nebo trouchnivějícího dřeva. Ta je mnohem silnější, má jiné vlastnosti a je jasně chemického původu.

Historie výzkumu biofotonů

Biofotony byly objeveny v roce 1922 při pokusu s kořeny cibule, který prováděl ruský embryolog a histolog Alexandr G. Gurvič (1874-1954).

Objevil, že jakýsi vliv z dělících se buněk na špičce jednoho kořínku stimuloval dělení buněk i na druhém kořínku.

Zjistil, že tento vliv procházel křišťálovým sklem, zatímco obyčejné sklo ho blokovalo, a učinil závěr, že se musí jednat o mitogenetické záření v ultrafialové oblasti spektra. Gurvič byl přesvědčen, že toto záření je projevem „morfogenetických polí“ v organismu, které určují strukturu životních procesů v buňce a v organismu a řídí je.

Technické prostředky dostupné od 20. do 40. let však Gurvičovi a jeho spolupracovníkům na Leningradském výzkumném institutu experimentální medicíny a na Akademii lékařských věd v Moskvě neumožňovaly toto mitogenetické záření spolehlivě měřit. Vědci k zaznamenávání záření používali hlavně „biologické detektory“ jako již zmíněné cibulové kořínky nebo také kultury kvasnic.

Když se po 2. světové válce dostaly medicínským výzkumníkům do rukou fotonásobiče, proběhla měření, která existenci buněčného záření prokázala nade vší pochybnost. Fotonásobiče uměly odhalit i stokrát slabší proudy fotonů a dokonce i jednotlivé fotony.

Takové potvrzení proběhlo na Západě poprvé v letech 1954-55, když italští biofyzikové L. Colli a U. Facchini se svými spolupracovníky na milánské univerzitě pomocí nové technologie verifikovali Gurvičovy objevy a prokázali, že výhonky různých rostlin vyzařují viditelné světlo. Po dvou publikacích na toto téma už nicméně ve svých výzkumech nepokračovali.

V 60. letech byly poprvé vydány zprávy o původních objevech ruských vědců na téma „ultraslabého buněčného záření“ v západních jazycích.

Zatímco v Rusku probíhaly rozsáhlé výzkumy za pomoci fotonásobičů už od konce 40. let, systematický výzkum tohoto předmětu odstartoval až s experimenty australského fyzikálního chemika Terence I. Quickendena koncem 60. let a počátkem 70. let a konečně prací německého biofyzika Fritze Alberta Poppa, který se tomuto tématu věnuje od roku 1974.

Popp a jeho spolupracovníci na univerzitě v Marburgu a později na univerzitě v městě Kaiserslautern a na Mezinárodním institutu biofyziky v Kaiserslautern a v Neussu byli první, kdo zrealizoval systematické experimentální a teoretické zkoumání veškerých otázek souvisejících s tímto novým biologickým fenoménem.

Během těch třiceti let od počátku své práce Popp a jeho kolegové – a mnoho dalších badatelů z celého světa – nejen že nade vší pochybnost demonstrovali existenci a všudypřítomnost biofotonové emise, ale rovněž určili její vlastnosti, vyvinuli a otestovali množství hypotéz ohledně jejích možných biologických funkcí, pro něž bylo nalezeno mnoho důkazů, odvedli množství teoretické práce na teorii biofotonů, která objasňuje veškeré nebo aspoň některé pozorované jevy, a začali pracovat na nejrůznějších způsobech praktického využití biofotonových měření mikroorganismů, rostlin, zvířat a lidí.

Z Mezinárodního institutu biofyziky (IIB), založeného Poppem a některými jeho kolegy v r. 1996, se dnes stala mezinárodní výzkumná síť, sestávající z 22 členů sdružených do 14 vědeckých skupin sídlících na univerzitách v USA,  Číně, Rusku, Polsku, Indii, Japonsku, Koreji, Izraeli, Itálii, Anglii a Německu.

Na výzkumu v oblasti biofotonů se v současnosti na světě podílí celkem asi 40 vědeckých skupin.

Vlastnosti biofotonové emise

Poté, co Poppův tým prokázal, že biofotonové záření je obecnou vlastností veškerého rostlinného a živočišného života, si vytyčil cíl prokázat, že záři, která ze živých organismů vychází, nevyvolává jen chlorofyl, teplotní vlivy, „spontánní chemická luminiscence“ ani jiný „kontaminační efekt“.

V sedmdesátých letech totiž americký biofyzik H.H. Seliger a ruský biofyzik A.I. Žuravlev prohlásili, že bioluminiscence je důsledkem občasných ztrát excitační energie, jež je obvykle využívána při chemických procesech, a tudíž nemá vůbec žádný biologický význam.

Dnes díky práci Poppovy skupiny a jiných vědců víme, že emise biofotonů významně koreluje s veškerými životními aktivitami organismu, který toto záření produkuje, a tudíž velmi pravděpodobně plní nějakou biologickou funkci (či více funkcí).

Na rozdíl od chemické bioluminiscence je pro ni typické, že její intenzita před smrtí organismu strmě roste – více než stokrát či tisíckrát – a pak v okamžiku smrti klesá k nule.

Intenzita záření také roste během mitózy (buněčného dělení) a vykazuje velmi charakteristické změny během všech fází buněčného cyklu. Velmi citlivě reaguje na veškeré rušivé podněty, vnější vlivy a vnitřní změny odehrávající se v organismu.

Z tohoto důvodu lze její měření využít jako spolehlivý a citlivý indikátor takových vlivů a změn.

Koherence biofotonů

Nejpřesvědčivějším argumentem proti Seligerově a Žuravlevově „degradační teorii“ však jsou důkazy koherencebiofotonů, které Popp a jeho tým přinesli v průběhu posledních dvaceti let.

Biofotony se skládají ze světla o vysokém stupni uspořádanosti, jinými slovy z biologického laserového světla.

Takové světlo je velmi „klidné“ – vyznačuje se extrémně stabilní intenzitou bez výkyvů, které jsou jinak u světla běžně pozorovány. Vzhledem ke stabilní síle pole se vlny mohou překrývat (interferovat), a kvůli tomu se mohou objevovat efekty, které se u normálního světla neprojevují.

Kvůli svému vysokému stupni uspořádanosti je biologické laserové světlo schopné vytvářet a udržovat řád a přenášet v organismu informace.

Při výzkumu biofotonů se koherence projevuje hlavně při „hyperbolickém rozpadu“ takzvaných „indukovaných (vyvolaných) emisí“. Při výzkumu se používají dva typy měření. Během spontánní emise je prakticky nemožné získat důkaz koherence.

Z tohoto důvodu se důležitým nástrojem výzkumu biofotonů stala indukovaná emise, při níž je možné určit stupeň koherence světla vyzářeného organismem.

Postup je takový, že se vzorek osvítí krátkým zábleskem světla a poté výzkumný pracovník měří, jakým způsobem se absorbované světlo opětovně uvolňuje. Přitom může pozorovat, že emise biofotonů ze živé tkáně vykazuje velmi prodloužený proces doznívání, který trvá po dobu minut až hodin – což je něco, co u neživých objektů nikdy nebývá pozorováno.

Krom toho se toto doznívání postupně zpomaluje – křivka je stále plošší a uvolňování fotonů v podstatě nikdy nekončí. Popp prokázal, že takovéto chování charakterizované dozníváním – jež se graficky zobrazuje v podobě hyperbolické křivky – je důkazem koherence měřené emise a ukazuje na to, že se světlo ve tkáni ukládá.

Další závěr, který lze vyvodit z tohoto chování opětovně vyzářených biofotonů je ten, že za emisi nejsou zodpovědné izolované molekuly v buňkách, ale že jsou emitující molekuly v interakci díky spojujícímu koherentnímu radiačnímu poli.

Ústřední roli při uchovávání světla lze přisoudit DNA v buněčném jádře, která je, jak prokázala Poppova skupina, hlavním zdrojem světla v buňce.

Dvě interpretační školy

Dnes zastává většina vědců zabývajících se ultraslabým buněčným zářením Seligerův a Žuravlevův biochemický názor.

Své chápání tohoto jevu zakládají na dobře známých fyzických a chemických principech luminiscence biologických molekul a emise světla připisují určitým chemickým reakcím, např. radikálovým reakcím a oxidaci.

Světlo uvolňované živými organismy považují za pouhý odpadní produkt metabolismu bez jakýchkoli biologických funkcí. Přesto však propracovali jeho měření tak, že se stalo cenným instrumentem pro určování oxidačního poškození organických materiálů, jako je kupříkladu žluknutí olejů a tuků.

Na druhé straně Popp a jeho skupina vyvinuli jinou, biofyzickou interpretaci tohoto jevu, vycházející z nového chápání života, založeného na kvantové optice, nerovnovážné termodynamice a na jiných moderních vědeckých směrech. Toto chápání v současnosti přijímá rostoucí menšina vědců věnujících se tomuto oboru.

Nepopírají, že k radikálovým reakcím a jiným biochemickým procesům skutečně dochází a že při nich organismy opravdu mohou uvolňovat světlo, ale na emise biofotonů nahlížejí hlavně jako na projev celkového regulačního pole organismu, v němž jsou zahrnuty i jevy související s chemickou luminiscencí.

Na rozdíl od klasického, molekulárního pohledu biochemické školy popisují organismus jako makroskopický kvantový systém, v němž nemá převahu částicový aspekt, ale aspekt holistického pole.

Předpokládají, že všechny molekuly organismu vzájemně spojuje ucelené pole záření takovým způsobem, že vzniká jednota, v níž už nelze emise biofotonů připisovat konkrétním zdrojům a za jejich uvolňování je zodpovědný organismus jako celek.

 

-pokračování-

a zdroj: www.osud.cz

 

FacebookTwitterGoogle+