ÁJA BEDNÁŘOVÁ: SMRTÍ DUŠE NEZANIKÁ, JDE JEN O ZMĚNU FORMY BYTÍ

Náš život na krásné modré planetě začíná inkarnací do zárodku budoucího těla. Duše si vybírá dopředu scénář svého života, rozhoduje se, čím projde, jaké potřebuje nasbírat zkušenosti, ví, co chce odčinit z minulých prohřešků, aby očistila svoji karmu. Zákon příčiny a následku je jedním ze čtyř zákonů, které tady platí. Nelze jinak než sklidit, co každý z nás zasel. Co jsme zaseli včera, to sklízíme dnes, co zasejeme dnes, budeme sklízet zítra.

Jste v radosti se sklizní přítomného života? Pokud ne, musíte zasít semeno z jiného pytlíku. Zodpovědnost je tím na každém z nás, za náš život. Jsme součástí celku, co sejeme, ovlivňuje společnost, a společnost ovlivňuje – dává zase zpětnou vazbu nám. Zákon přitažlivosti stejnorodého je druhý zákon, který zde máme v platnosti. Kolik moudra je ve starých příslovích: „Vrána k vráně sedá.“ Na co většinou myslíme, jací jsme uvnitř, co převládá, to si k sobě přitahujeme.

Když duše porušuje třetí zákon, přichází nemoc kvůli nepřijetí toho, co se nám v životě děje. Je to proto, že ukazujeme prstem a nehledáme v sobě, odmítáme rozkódovat informaci, proč k nám tato situace přichází. Cokoliv se děje kolem nás, na celé modré planetě, má svůj smysl a všechno se děje tak, aby nebyla porušena rovnováha. Žijeme ve světe duality. Musí zde být, tedy zatím, i dobro a zlo. Když je někdo podle našeho soudu zlý, dovoluje to druhému být dobrý. Ve všem je dodržena rovnováha a nic se neděje náhodou. Žádná katastrofa, či duše nepřichází a neodchází náhodou v ne-řádu. Ve všem je řád.

Málokdy je ale řád vnímán z pohledu celistvosti. Potom odsuzujeme, posuzujeme, vytváříme domněnky a porušujeme tím čtvrtý zákon – nevměšování se. Jakmile vyslovíme nesouhlasný odsuzující postoj, odpor s něčím, co se nám nelíbí, dáváme sílu ne-dobru. Většinou si všímáme všeho kolem, ale ve svojí blízkosti nehledáme ponaučení z vyplývajících okolností.

Existují různé formy, jak se porušení zákonů projeví ve fyzické rovině života a jaký k nim zaujmeme postoj. Máme vždy možnost volby. Některé duše dostanou možnost i vše napravit. Pak přijde nemoc a zastavení. Některé duše však utíkají do nemoci, aby si jich druzí všimli. Tím pak svoje okolí manipulují a nechtějí se uzdravit. Protože by přišli o pozornost a lásku, kterou jinak získat neumí. Jiní svoji ne-moc neřeší, poddají se a opouští tento svět. Mnohdy dřív, než si před inkarnací naplánovali.

Některé duše volají o pomoc, když si neví rady se svým problémem. Někdy se dostávají do situace, kdy nejsou slyšet a rozhodnou se „utéct“ od problémů tím, že spáchají sebevraždu. Nikdo nemá právo takové jednání odsoudit, protože nemáme prožitky dotyčného, nevíme, co ho k takovému rozhodnutí vedlo. Všechny duše potřebují, aby, jak praví přísloví: „O mrtvých jen dobře,“ pomoci modlitbou.

Každá duše dosáhne během pozemského života zkušenosti, v ideálním případě sbírá zkušenosti a posouvá se, vyvíjí na nehmotné energetické rovině a mění svoji vibraci. Zvyšuje ji. Někdy zasáhne vůle Boží prozřetelnosti a stane se nehoda, když někdo sejde z cesty a příliš by si přitížil dalším setrváním v pozemské rovině. Ne vždy jsou ale nehody jen z tohoto důvodu. Jindy to může být proto, že duše už zkušenosti a poznání, jež si vytýčila, získala, a tak odchází i z našeho pohledu mladá. Každá bytost ale odchází z tohoto světa v řádu. Proto není třeba truchlit.

Pracovala jsem v pohřebnictví. Měla jsem i možnost stáže v zahraničí. A dá se říct, že jen v málokterých zemích se truchlí. Jsme tím specifičtí. Když se ale na věc podíváme z jiného úhlu pohledu, tak odchází duše „domů“. Každá duše podle svého vývoje tady v této rovině odchází do různých úrovní bytí, aby pokračovala ve svém vývoji.

Smrtí duše nezaniká. Smrt je jen změna formy bytí. Z hmotného v nehmotné. Vždyť zrozením přišla z nehmotného a prožitím života se vrací pouze do formy, která je jí bližší. Tělo si jen vypůjčí, protože přichází na hmotnou úroveň na stáž. A na ní záleží, kam se posune, jaké úrovně dosáhne.

Po smrti fyzického těla dochází k přerušení stříbrné šňůry, jež pojí duši s tělem po její pozemský život. Takže duše odchází domů. A co my pozůstalí? Uvědomila jsem si tohle téma opět při odchodu Václava Havla. Tyto pocity v podstatě nesouvisí s tím, kdo zemřel. My litujeme jen sami sebe. Duše je v radosti, doma, a my svým truchlením a zármutkem litujeme, že se už s dotyčným neuvidíme, že už s ním fyzicky nepromluvíme. Jemu je ale už dobře, my jsme na tom „hůř“.

V Belgii se chodí loučit se zesnulým do pohřební služby. Mají tam pro tyto účely zřízenu místnost, kam lidé chodí zavzpomínat, co s dotyčným hezkého prožili a poděkovat mu, jak jejich život obohatil. U nás je to ale jinak. Jak mi řekla jedna paní v krematoriu: „Vítáme novorozence, konají se velké oslavy, ale vůbec nikdo netuší, jaký z novorozence bude člověk. Když ale někdo odejde, tak ho mnozí odsoudí a nestojí jim ani za to, aby se s ním důstojně, byť i malým obřadem pro nejbližší, rozloučili.“

Jako lidé se mnohdy neumíme zachovat s úctou k těm, kteří odchází. Vyslechla jsem příběh. Týden před svatbou se stalo neštěstí. Odešla nevěsta. Rodiče, ač jí plánovali velkou svatbu za statisíce, škudlili při vyřizování pohřbu doslova každý pětník. Všechno chtěli co nejlevnější. Zajímavý postoj, ale nemám právo ho odsuzovat. Jde spíš o zamyšlení.

Nyní se rozvádí každé druhé manželství, přesto jsou někteří ochotni za svatbu zaplatit deseti až statisíce, ačkoliv nevědí, jak dlouho manželství potrvá. Když jde  ale o blízkého a situaci, která je definitivní, tak to najednou není třeba. Mnohdy ani rodinní příslušníci nevykonají poslední vůli zemřelého. Mnohokrát jsem si na území České republiky vyslechla příběh, kdy má bábinka už objednán vlastní pohřeb. Někde pak zaslechne, že se zdražovalo, a tak se jde do pohřební služby hned zeptat, kolik má připlatit, když třeba do 14 dní odejde, a že má na to v obálce připravené peníze. A pak, až opravdu odejde, přijde syn ověšený zlatem a nevykoná ani poslední vůli své mámy, protože když vybere jinou, levnější variantu, může si za ušetřené peníze přeci koupit televizi… Nezřídka se o majetek pozůstalí pohádají při čekání v pohřební službě, ještě než vůbec pohřeb objednají.

Vzpomínám na smutný, ale nádherný okamžik vzpomínkou na pohřeb svojí babičky ve Vysokých Tatrách před dvaadvaceti lety. Babička zemřela v nemocnici. Byla převezena domů, podle zvyklostí večer před pohřbem. Rodina i sousedé se s ní chodili loučit. Po celou noc u ní někdo stále byl. Ráno pak vyšlo procesí, které ji z rodného domu doprovodilo na poslední cestě až k místu jejího posledního odpočinku. Celá vesnice se potom sešla na hostině v místním sále a moje máma i její sestry poté nosili půl roku černý šat. Určité rituály mají totiž svůj význam a naši předkové věděli, proč to či ono dělají.

Dříve se většinou umíralo doma. Děti byly svědky jak zrození života, tak i odchodu blízkého. Mělo to vliv na jejich vývoj v pozitivním slova smyslu. V dnešní době děti nevidí odcházet svoje blízké. Z počítačových her, kde vystřílí figurka zásobník do druhé figurky, člověk do člověka, a dotyčný vstane a žije dál, ztrácejí pojem hranice bolesti, hodnoty lidského života. Myslí si, že když pak v potyčce skopou kamaráda, že taky vstane a otřepe se a vše bude zase v pořádku…

I z psychologického hlediska má nejen pro děti, ale i dospělé účast na pohřbu velký význam. Dochází totiž ke změnám v psychice. A pohřeb či rozloučení v krematoriu je pro psychiku všech důležitý pro přijetí reality, že jde opravdu o skutečnost, že dotyčný odešel a už se nevrátí. Nelze odsuzovat zúčastněné, ať už pláčou, či jsou jako zkamenělé sochy. Každý svou bolest v nitru prožívá jinak. Není měřítkem bolesti množství posmrkaných kapesníků či nošení černého šatu.

Pro duše zemřelého má mnohem větší váhu náš vnitřní postoj, naše myšlenky, či vzpomínky. Pokud nedojde k vyvrcholení emoční bolesti na pohřbu, skončí pak někteří pozůstalí v péči lékařů a medikamentů, neboť pocity viny, negativní emoce a vnitřní neuzavřené postoje se obtížně zvládají bez pomoci odborníků.

Pozůstalí mají odpustit nebožtíkovi, pokud je co, a také odpustit sobě. Vyslovené slovo je totiž energie, jež se šíří Vesmírem, a pokud jsou to pozitivní slova a myšlenky o duši, která odešla, tak mu může tato energie pomoci na jeho cestě v dalším vývoji. Pomáhejte svým předkům žehnáním a svými motlitbami. Protože nikdy nevíte, kdy i Vaše duše bude takovou pomoc potřebovat.

Byla jsem svědkem, kdy syn měl pocit, že pro svoji maminku neuděl všechno, co bylo třeba. Sám se tím hodně trápil a ubíral si energii. Zprostředkovala jsem mu prot rozhovor, kdy mu maminka přišla říct, že je spokojená, a že pro ni udělal, co udělat mohl. A požádala ho, aby se už tím dál netrápil. Aby prožíval život v radosti, ne s pocitem viny. Toto sdělení mělo na syna léčivé účinky. Najednou tak zvláštně „ožil“ a byl radostnější.

Mnohdy dochází k tomu, že při odchodu jednoho z manželů, ten, který tu zůstává, lamentuje: „Ty jsi mě tady nechal/a!“ Duše je tím tady poutána v naší hmotné rovině, ale jak má v nehmotném světě bez fyzického těla existovat? Navíc každá duše je na cestě za poznáním a má se posouvat a vyvíjet. Tady nejsou vhodné podmínky pro její další vývoj, pokud nemá hmotné tělo.

V případech, kdy dojde ať už k dobrovolnému či nedobrovolnému potratu, sebevraždě v rodině a není učiněn pohřeb či mše nebo jiné odvedení duše do světla, je pak tato energie původem mnohých nemocí v rodině, většinou schizofrenií a jiných nezdarů v materiální rovině – nehojnosti a neblahu rodu.

Ája Bednářová, kartářka, léčitelka a terapeutka
Publikováno v časopisu Ve hvězdách & Lidový léčitel
Zdroj: www.astrolife.cz

 

FacebookTwitterGoogle+

Kategorie:

Aktuálně, Články