6. 3. DO JARNÍ  ROVNODENNOSTI – TĚŽKO NA CVIČIŠTI, LEHKO V LÁSCE (VÝKAZ ZISKŮ A ZTRÁT)

Nelze vyjádřit celoplošně, jak funguje časoprostor na Zemi, každá skupina duší zažívá jiná nastavení v různých obdobích – tzn. každý chvilku tahá pilku a společně se suneme ve směru proudu evoluce našeho lidského druhu k humánnějšímu způsobu bytí prostřednictvím porodních kontrakcí – tlak-úleva-tlak-úleva… Proto Vám řeknu, jak vnímám své poslední necelé tři měsíce (od zimního slunovratu) a třeba se v tom také najdete nebo v tom rozpoznáte jiná svá životní období.

 

Zdánlivě se to dá vyjádřit velmi jednoduše a přitom to není pravda, jen se to tak jeví na povrchu – „krok zpět“, ale ono je to spíš potřebné zastavení a to je západním světem vnímáno negativně, proto se tomu bráníme, když to přijde. Přitom je to nezbytná rozvaha zisků a ztrát (což je příhodné pro březen), je to uvědomění si, s čím a bez čeho vplouváme do dalšího období. Je to stejná pruda jako vyplňovat daňové přiznání, ale ve výsledku nám to pomůže. Naše podvědomí nás vtáhne do starých dramat, na stříbrném tácu nám znovu předloží celoživotní dilemata, nafackuje nám starými situacemi (abychom viděli protichůdné tendence a vybrali si tu novou), narážíme na staré struktury a omezení, vnímáme díky tomu, kým jsme byli a připadáme si ubití, neschopní udělat krok dál a zároveň potkáváme lidi, kteří nás bez ohledu na míru našeho snažení odmítají vidět v celém obraze, všechno překrucují (a ještě nás tím pronásledují, kudy se hneme). Připadáme si jako myš v krabičce od sirek. V hořící krabičce od sirek! Cukáme se v posmrtných křečích a odmítáme přejít k poslednímu stádiu smrti – akceptaci. Prosíme svůj starý život na kolenou – nech mě prosím jít, dej mi svobodu, pusť mne… v tom obraze je cosi oduševnělého, žena ležící v bolestech na smrtelné posteli toužící už naposledy vydechnout a spočinout v Milosti…

Ovšem – nikdy není nic bezúčelné, proto přichází tato období, kdy jakoby se v našem životě vytvořila bublina oddělující nás od našeho současného rozkvétajícího Života a vytvořila dojem – „nemůžeš jít dál, dokud se nesetkáš se svými podvědomými překážkami, které přehlížíš a škobrtáš o ně hlava nehlava“. To je uzavírací čas, kdy naše vnitřní bytí potřebuje explodovat a vytvořit našemu novému Já více prostoru – ne v životech druhých, ale v našem vlastním. Tohle období je náš osobní matrix v pozemském matrixu, alternativní cvičiště, z něhož vyjdeme o-pravdo-vější. A nakonec uvidíme, že věci, které se zdály nereálné, jsou skutečnější než cokoliv jiného. Byť celý svět tvrdil opak.

Ta překážka je totiž jen jedna – nevidíme se přítomnýma očima. Nezastavili jsme se, abychom si to u-jasn-ili. A pak dovolujeme ostatním, aby nás přesvědčovali o tom, kdo jsme, příp. o tom, že jsme někým, kým už dávno nejsme, jen jsme si to vědomě neuvědomili – a právě proto se to děje – že jsme vědomě nepřijali, kým jsme dnes.

Nezbývá než rezignovat, boj vytváří boj a je to nekonečné. Díváme se na sebe minulýma očima. Bojujeme s duchy. Kam se poděla něžnost a humor a lehkost, které byly v našem životě už dlouhou dobu tak samozřejmé? A tak děláme daňové přiznání, potkáváme svá minulá já, kterým se snažíme zprostředkovat moudrost, kterou víme dnes, což nikdy nefunguje – copak my jsme tehdy naslouchali? :) Jsme mimo svůj střed, jsme v uměle vytvořené bublině minulosti, jsme vykolejení a už už bychom jeli v kolejích těch druhých. Už zas. Jenže tlak okolí je tu proto, aby nás vyburcoval jen ještě pevněji v kolejích svého srdce, své lásky, svého pocitu úžasu nad životem.

V takových situacích je pro nás tedy jediné poselství – přijmi tuto svou část, která se vůbec netýká druhého člověka, přijmi ji, byť tě v minulosti zavedla do bolest nebo prostě jen slepé uličky, integruj sebe sama a znovu se soustřeď na sebe a svou cestu, kterou jsi viděl a vnímal před tím, než se kolem tebe vytvořila tato izolační bublina, která má za úkol tě chránit před startem, na nějž si nebyl připraven, ale nyní už začínáš být. Je potřeba zařvat jako lev, ne jako zraněné zvíře, ne na druhého – ale sám v sobě. To je síla, síla, v níž vše, co bylo slepé a třesoucí se strachy, mizí… A pak přijde humor a dětský smích a znovu nevinnost… a bublina praská. Jsme tam, kde jsme před pár měsíci skončili, jsme tam, ale už bytostně přítomní i se složkami osobnosti, které do té doby byly podvědomé a bránili se novému přístupu. Všichni běžci našeho osobního království se zarovnali na startovní čáru a jsou připraveni na další úsek trati, společně jako jeden, jako Já.

V životě chodíme dva kroky dopředu a když se neumíme zastavit a vědomě projít rituálem proměny, pak musíme i ten krok zdánlivě zpět, den a noc – abychom si skrze přítomnost v „minulosti“ vyzvedli, co jsme tam nechali, když jsme něco nechtěli pochopit či přijmout, a abychom tam už navždy nechali ležet, co k nám již nepatří a drží nás zpátky. Vědomí je fluidní. Jsme pořád ta samá řeka, a přeci v každém okamžiku jiná. Takové období přináší tak silný vnitřní otřes, že způsobí, že se lépe zarovnáme s přítomností, s tím – kým jsme nyní, ujistíme se o tom, že nejsme už těmi, kterými jsme byli, zakřičíme „a dost“ a expandujeme do prostoru, který nám náleží, neboť jsme v předcházejícím období neutíkali před svými problémy, ale postavili jsme se jim a překročili své stíny a získali tak nová území pro svou pozemskou seberealizaci – a když z nás tohle závaží spadne a my se uvidíme novýma očima, pak nás teprve Život pustí dál, aniž by na nás nadále vypadávaly kostlivci ze skříní.

To, že řekneme něčemu ve svém životě ne – neznamená nutně odpor nebo únik, byť ostatní mají tendenci to tak hodnotit, aby nás zviklali v našem rozhodnutí. A to je rozdíl mezi potlačením/odporem a vědomým rozhodnutím. V podnikání také nepokračujeme v tom, co nás vysává a nepřináší nic – to bychom sami sebe zlikvidovali a nakonec bychom špatným hospodařením se zdroji přišli i o to, co funguje.

Takže, co udělám já, je, že tu bublinu už splasknu, že v tomto období do jarní rovnodennosti se podívám do sebe, do toho nekonečného prostoru a zároveň i úzkou perspektivou na svůj hmotný život, v němž nelze nic přehlédnout, podívám se na to svýma očima, ne očima druhých – pohlédnu na sebe jako na nové zrození – kým jsem nyní, co mám ráda, ale i co nechci už mít ve svém životě, protože mě to omezuje, protože to vytváří boj a nesoulad? Jaké mám vztahy, cítím se v nich milovaná, jsem v nich vítaná? Cítím, že miluji, mám otevřenou náruč těm, kteří si to zaslouží a kteří jsou schopní udržovat rovnováhu? A umím říct ne těm, kteří toho schopní nejsou? Házím někde hrách na zeď, perly sviním? Jak se cítím ve svém bytě, nesu si v sobě pocit domova? Cítím se na Zemi bezpečně? Jdu cestou svého po-volání? Jaké jsou oblasti, na kterých chci pracovat, co na sobě chci posilovat, kde ze strachu ustupuju od toho, čemu věřím ve svém srdci? Vím, co chci – a hlavně – dávám si to do života? Atd. Atd. A podle odpovědí se zařídím dále. A vše ostatní (názory a hodnocení, která naprosto odporují současné skutečnosti), nechť lehne popelem…


Autor článku: Jana Mráčková, An Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://www.liveinspirit.cz.

 

 

FacebookTwitterGoogle+